Syn Temnoty

5. března 2011 v 12:16 | Dromedka |  Jednorázovky
Milé děti moje..:) opět vám sem přináším jednu moji povídku, která měla být do soutěže..:) teda je do soutěže..:D zadání
byla fantasy povídka na 5 stran max., která se měla nechat inspirovat obrázkem, který můžete najít TADY...
SIce sem práci odevzala trochu později, bo bylo jak zkouškové, tak docela málo času, ale nakonec sem ji teda překousla..:) jinak mě osobně se líbí první část, ta druhá už je slabší, není to vyloženě můj styl a konec je otřesný..:D Ale co už, jinak to nešlo..:) :D tak se hezky bavte, až budete moct hlasovat, přidám odkaz..:D
Vaše Drom :-*

Překlad:
In nóminem Lunam - Ve jménu Měsíce
Benedicó mihe, Sól - Žehnej mi, Slunce
Utinam Sól tibi ducit - Kéž tě Slunce provází
Nec nón tibi, filius Sól - Tebe také, synu Slunce

Plíživá temnota pokradmu zastírala okolí pod roušku noci a tisíce věčně bdících očí pozorně sledovaly scénu pod sebou. Mladík zahalený v dlouhém plášti stál skrytý mezi větvemi ostružiní s dýkou pevně přitisknutou k hrudi. Vzhlédl k měsíci, který se koupal v lehounkém oparu. Jen na okamžik mu jeho světlo ozářilo tvář. Viděla již mnoho lykanů, ale doposud žádného jako člověka. Delší tmavé vlasy slepené potem, prázdný skelný výraz v ještě temnějších očích, rty popraskané nedostatkem vody a vypětím. A čtyři zlověstné šrámy, již téměř zahojené, které se táhly po pravém líci. Opatrně se rozhlédl, když opustil úkryt mezi křovím a octl se na liduprázdné louce. "In nóminem Lunam," zašeptal a vyběhl přímo vstříc kostelíku, který stál na vrcholu kopce. Neotočil se, aby zaslechl lehké kroky, které ho pronásledovaly v mlze, nemohl cítit pohled, který na něj dívka upírala.
Když se na zemi snesl příznačný noční opar, vydala se tiše za ním. Kotouče páry se jí svíjely u nohou, když postupovala kolem prastarých zdí kostela. Nenápadně se sunula blíž k vchodovým dveřím. Naslouchala. Náhle chladný podvečer prořízlo dlouhé vlčí vytí. Z nedalekého lesa se vzneslo hejno ptáků a vyděšeně švitořilo. Žena se instinktivně přitiskla ještě blíže ke kameni. Každý zvuk jí připadal hlasitější, každý poryv větru smrtonosný. Ztuhla a nehnutě vyčkávala. A pak, po pár vteřinách naprostého ticha, uslyšela zmučený ženský výkřik. Ztěžka natáhla do plic vzduch a opatrně vystrčila hlavu zpoza rohu. Lykan střední velikosti stál jen kousek před vstupními dveřmi, podivné, shrbené tělo držel mimo dosah světel a temný, skelný pohled upíral do kaple. Až po chvíli zkoumání si uvědomila, že vlk v jedné svěšené ruce drží tělo. Jeho chlupatá ruka se čtyřmi ostrými drápy svírala bezvládnou ženu pod krkem. Tmavé rudé vlasy zmáčené krví jí spadaly do obličeje a lepily se na nahé tělo. Ta nehybná jí byla až nepříjemně povědomá. Velmi hlasité pleskání tlap se ozývalo ještě dlouho po tom, co zvíře zmizelo ve dveřích.
Přitiskla dva prsty k rudému diamantu na čele a zamumlala modlitbu Slunci. Věděla, že když vládne noc je mnohem slabší, ale jeden jediný Syn temnoty by pro ni neměl být problém. Nadechla se a udělala smělý krok k vchodu. Nestačila ani vykřiknout, když se těsně kolem ní prohnal obrovský stín. S očima rudýma vztekem, s drápy vytaženými a s mohutným vrčením druhý lykan vpadl do kapličky. Dlouze a bolestně zavyl, převrátil pár lavic a vrhl se na svého soka.
Dívka venku chvíli naslouchala boji plnému vrčení a praskání, pak nervózně přešlápla a hledala způsob, jak mladou ženu, oběť, zachránit. "Benedicó mihe, Sól" zamumlala tiše a pomalu prošla dveřmi.
Uvnitř byla tma, ale to jí nevadilo. Již dávno přivykla noci a nepotřebovala tolik světla jako dřív. Hluk z nedaleké rvačky přehlušil každý její krok, každý splašený úder jejího srdce. Viděla ženu, která bez hnutí ležela mrštěná před oltářem, tělo, které nejevilo známky života. Tiše se plížila mezi zpřeházenými lavicemi a očima visela na dívce. V dálce slyšela zvony a do nosu se jí dral nepříjemný zápach plísně a přepáleného kadidla. Možná, kdyby byla více opatrnější, všimla by si, že boj ustal. Vyděšeně vykřikla, když ji lykan přeskočil a dopadl na všechny čtyři sotva půl metru od nehybné dívky. Vypadal menší než vlkodlaci, které zatím spatřila v boji, jako dítě. Ani nevstal, uchopil ji do náruče a lesknoucíma očima jí hleděl do tváře. Jen okamžik trvalo než se rozhodla, jen chvíli, než v mysli nahmatala to správné kouzlo a s odhodlaným křikem vyskočila zpoza lavice. Vyřkla cizí slova patřičným tónem i výškou. Nic se nestalo. Jen hlava ženy se ve vlčích pažích zvrátila dozadu a odkryla tak dívčinu tvář. Ve chvíli, kdy lykan zmučeně zavyl do noci, žena ztuhla. Hleděla do tváře mrtvolně bledé dívky, do tmavě modrých očí. Do svých vlastních očí...
Žena na okamžik přestala dýchat. Až po několika vteřinách dovolila očím, aby opět viděly. Párkrát zamrkala, prudce vyskočila a shodila několik svícnů, které jí stály u nohou. Obřad splnil účel. Rudé vlasy jí divoce vlály kolem obličeje, když pospíchala k prastarému chrámu, který vévodil vesnici. Rozrazila dveře a vešla do svatyně. Dlouhé stíny vytvářely na podlaze podivné obrazce, ale ona jim nevěnovala pozornost. Veškeré její soustředění patřilo muži na konci chodby.
"Mistře," pronesla posvátným hlasem, když padla na jedno koleno, přivřela oči a zkřížené prsty si přiložila k drahokamu na čele. "Viděla jsem další útok. Při obřadu."
Prošedivělý muž, který tiše seděl v křesle naproti ní, ustaraně svraštil obočí. "Vražda?" otázal se tiše, s bolestí vepsanou ve tváři. Dívka přikývla.
"Šlo o ženu, pane," dodala po chvíli mlčení. Nepříjemně dlouhou dobu se sálem rozléhalo jen jejich dýchání.
"Znáš ji?" Dívka pohledem zavadila o vysokou vázu ve zdi a sklopila hlavu. "Ne, mistře."
"Dobrá, znáš pravidla, budoucnost nelze měnit, nesmíš nikomu nic prozradit, Yrien." Provrtal dívku zkoumavým pohledem a pokračoval: "Pověz mi to."
Dívka stručně popsala veškeré události z jejího vidění, vynechala pouze informaci, že zavražděná byla ona. "A co ten lykan?" zeptal se zamyšleně. Dívka rezignovaně zavrtěla hlavou. "Neznám ho, mistře." Stařec se na křesle nervózně zavrtěl. "Ten kostelík, víš, kde se nachází?"
Kdyby neměla sklopenou hlavu, jistě by si všiml, jak jí zrůžověly tváře. "Asi budu mít mnoho práce, pane."
"Dobrá, vydej se na cestu co nejdříve, další úplněk nastane za devět dní," na okamžik se odmlčel a po chvíli pokračoval: "A přiveď mi Jareda, prosím, musím s ním projednat další postup." Věnoval dívce ustaraný, ale vroucí úsměv. "Utinam Sól tibi ducit, filia."
Dívka vzhlédla a věnovala zamyšlenému muži dlouhý pohled. "Nec nón tibi, filius Sól."
Poté se otočila na podpatku a proběhla masivními dubovými dveřmi do paprsků slunce pozdního odpoledne. Pokračovala mezi několika otlučenými chalupami, až stanula na prahu menšího, nově postaveného domu. Přistoupila ke klepadlu ve tvaru slunce a třikrát zaťukala. Uvnitř se ozvalo pár ran a několik výkřiků. Pak ve dveřích stanul vysoký, černovlasý muž se smaragdem uvázaným úzkou koženou páskou na čele. Na tváři měl dvě totožné, podlouhlé jizvy - památku na mnohé bitvy, které s lykany svedl. Přiložil na lesklý kámen na čele dva prsty a zašeptal několik slov úcty.
"Mistr žádá, aby jsi za ním co nejdříve přišel," odpověděla dívka naléhavě. Jared byl vedoucí zdejších válečníků a jeden z mnoha kouzelníků, kteří ve Slunečním městě sloužili. Měl na svém kontě již mnoho Nočních duší a málokterý lykan neměl na těle alespoň jednu jizvu od vrchního velitele stráže. Poslušně zasalutoval a zmizel v domě. Yrien nečekala, až opět vyjde a vydala se rychlou chůzi ke svému domku. Vklouzla vchodem do malé, kruhové místnosti a prošla do ložnice. Zpod postele vytáhla svůj cestovní tlumok a začala do něj házet věci z celého domu. Kouzlem ostřenou dýku, lano, měšec s penězi a další maličkosti. Nakonec si kolem pasu připásala dva krátké meče, přehodila přes záda cestovní plášť a vyšla na dvorek, kde byl přivázaný její kůň. Během několika málo okamžiků už projížděla městskou bránou vstříc brzkému západu slunce.
**
"Pšš," zamumlala Yrien na svého koně a poplácala ho na krku. Cestovala polovinu noci a teď dojela do první větší vesnice, kterou spravoval správce odpovědný Mistrovi. Sesedla z koně a došla až k mohutné bráně, na které visela zažehnutá pochodeň. Párkrát zabušila pěstí. V okamžiku ucítila kouzlo, které ji mělo prověřit a povolila své ochrany, které by jinak slabého vesnického čaroděje bez milosti zabily. Pak se nadechla a řekla: "Jsem Yrein, dcera Yerela, a přicházím za posláním ze Slunečního města. Vpuste mne." Několik vteřin se ozývalo jen nehlučné ticho, ale pak se brána začala zvolna otvírat.
"Paní, vítejte v Terringu," začal starý, kulhající stařec, ale ona ho zarazila pohybem ruky. Dovolila mu pouze, aby jí sdělil, kde je ve vesnici hostinec a zanedlouho opět zmizela ve stínu. Stařec jen nevěřícně zakroutil hlavou a zašel do vyhřáté místnůstky vedle brány.
Yrien mezitím dorazila k nejkřiklavějšímu domu ve vesnici, hostinci U Prasečího rypáku. Rozhlédla se po liduprázdném náměstí a lehce zaklepala na vstupní dveře. Trvalo chvíli, než se za okýnkem objevila silueta a na prahu stanula robustní, postarší žena. Na sobě měla pouze kabát přehozený před noční košili a ve tváři vyděšený výraz. Letmo pohlédla na dívčiny meče a beze slova ji vpustila dovnitř. Ginter od brány by nedovolil proklouznout komukoli cizímu.
"Potřebuji nocleh. Ráno pošlete pro strážce svatyně." Na okamžik žena vypadala, že by snad chtěla vzdorovat, ale pak si Yrein povytáhla kapuci z obličeje a odhalila tak rudý drahokam, drahokam Dětí Slunce. Sklapla naštvaně ústa a trochu uraženě vydupala po schodech k pokojům.
"Ráno tady bude, paní," oznámila a nechala mladou ženu v prázdném, uklizeném pokoji. Byl jednoduchý, jasně mu vévodila postel s nebesy a mohutná, ebenová skříň v rohu místnosti. Dalším nábytkem byl pouze noční stolek a několik svítilen rozestavených kolem stěn. Voněly tu citrusy a zašlé prádlo. Yrien unaveně sundala ze zad tlumok, odepnula plášť a během pár okamžiků skončila v posteli, s meči připravenými u hlavy. Usnula rychle a bezesně.
Brzy ráno sešla již sbalená do jídelny v očekávání, že čaroděj dorazí až po snídani. Proto ji překvapilo, když uviděla před krbem nervózně postávat muže oděného do bílé róby. V okamžiku, kdy ji spatřil padl na koleno a zkřížené prsty přiložil k světle modrému drahokamu na svém čele. "Nechť tě vede Sluneční svit."
"Kéž, tě Slunce provází, bratře," odpověděla klidně a pokynula muži, aby vstal. Vytáhla z kapsy kabátu drobnou dřevěnou tabulku, jejíž povrch byl vybroušen do hladka, zašeptala několik cizích slov a hluboce se soustředila. Na povrchu se objevil obrys kostelíku a postupně se vyjasňoval. Když před sebou opět viděla místo, kde měla zemřít, svraštila ustaraně čelo. Po chvíli předložila obrázek před muže. "Znáš tohle místo?" Muž zakroutil hlavou a vrátil obrázek Yrien. Luskla prsty a povrch destičky se zavlnil jako hladina. Teď na ni koukala hlava lykana v lidské podobě. Muž si ji prohlížel jen o zlomek vteřiny déle, ale pak pronesl zklamaným hlasem: "Je mi líto, paní."
Yrien pokynula hlavou, v rychlosti schovala tabulku zpět pod plášť a beze slova vyběhla z místnosti. Dříve než se stačila doplahočit rozezlená hospodská, nebo nad ní stihl čaroděj vyřknout modlitbu, odjížděla vstříc další vesnici.
**
Během posledního týdne Yrien už jedenáctkrát mluvila s nejvyššími strážci svatyní a teď se chystala na další rozhovor. Pomalu ji začínala opouštět naděje - kdyby byl neúspěšný i dnešní den, musela by se oklikou vrátit zpět. Už poněkolikáté opakovala kouzlo Zjevení, když podala obrázek kostelíku čaroději. Párkrát zamrkal než se mu obličej plně rozzářil.
"Ale jistě, paní, je to menší kostel Slunce nedaleko od vesnice. Spravuje ho Walter, ale není čaroděj." Na konci věty posmutněl. Od dob, kdy se rozpoutala válka mezi dětmi Slunce a Měsíce, byly zaznamenány vysoké ztráty na obou stranách. A ona měla být příští.
Párkrát zatřásla hlavou, aby neblahou myšlenku vyhnala a opět popadla tabulku. Za chvíli se na ní objevila podobizna mladíka.
"Co tenhle, poznáváš ho?" vyhrkla nedočkavě s nadějí v hlase, jen aby mohla spatřit zkroušený kouzelníkův obličej. "Nevadí, děkuji," pokračovala o trochu více tvrději než zamýšlela a už se sbírala k odchodu. Byla sice nadšená, že objevila místo útoku, ale pro ni nemělo takovou hodnotu, jako odhalit totožnost vlka. Začala se zlobit sama na sebe. Jak jen mohla věřit, že by některý sluneční mág mohl znát osobně lykana? Jak si mohla myslet, že má šanci změnit budoucnost. Myšlenky se jí honily v hlavě rychleji než větrná smršť, když vyběhla zpět do pokoje, aby informovala Mistra. Poslat vzkaz po slunečním paprsku jí nezajistilo tolik času o samotě, jaký by si byla přála. Osud jí neúprosně tlačil vstříc dalšímu hledání. Nasupeně naházela věci do tlumoku a seběhla po schodech. Naposledy pohlédla na čaroděje, nechala ho, aby jí v myšlenkách ukázal cestu ke kostelíku, a vyběhla ven. Nestihla však ani zareagovat a odrazila se od postavy, která stála na verandě. Výkřik a několik zlobných slov jí uvízlo na jazyku, když pohlédla do tváře muže, který před ní stál. Tmavé vlasy, ostře řezaná tvář a černé oči. Ty oči. V mžiku stála pevně na nohách s mečem vytaseným.
"Ty?" syčela skrze zuby a nespouštěla z udiveného muže pohled.
"Já?" vracel jí zpátky s obočím téměř v půli čela. "My se známe...paní?" dodal po chvíli, když zaznamenal rudý drahokam. Zvedl ruce v obraném gestu. Až příliš dobře si byl vědom, že ho může roztrhnout jediným slovem.
"Ty!" Popadla ho za rukáv a táhla směrem k svatyni. V tuhle denní dobu byl i nejsilnější lykan sotva schopný zabít nezkušeného čaroděje, natož ji. Kouzlem vyrazila dveře a donutila mnichy uvnitř, aby vyklopýtali ven. Zastrčila meč za opasek, za chůze popadla židli, která stála v rohu síně a táhla ji sebou. Mladík se nestačil ani vzpamatovat a už seděl před oltářem, s kouzelnými pouty kolem rukou i nohou.
"Jak se opovažuješ sem přijít? Co si vůbec myslíš, nemůžeš přežít! Zabila bych tě okamžitě, jen kdyby..." prskala Yrien v zuřivosti, až přešla do tichého soustředěného mumlání.
"Má paní, vůbec netuším.." Prudká bolest ho zasáhla na levém spánku.
"Co si to dovoluješ? Ty..." Vyštěkla mladá žena uraženě a v rychlosti přiložila čepel meče k jeho hrdlu. Naklonila se k němu blíž a poprvé si ho prohlédla pozorně. Zneklidněla.
"Jsi přece lykan," zašeptala spíše pro sebe.
"Jo, tím by se vysvětlovala ta nespavost," odpověděl ironicky a vrhl po Yrien nenávistný pohled. Nevěřícně na něj pohlédla. Byla pravda, že se ani zdaleka nepodobal zuboženému, zraněnému chlapci, kterého viděla ve zjevení. Rozhodně mu chyběly jizvy na líci - znak všech podrobených lykanů.
"Kdo jsi?" Mladíkovi se na tváři usadil samolibý úsměv, když Yrien opatrně schovala meč zpět do pochvy a odpověděl: "Jmenuju se Edrick." Po chvíli nedočkavého přecházení mladá žena opět spustila ruku na rukojeť zbraně a muž pokračoval. "Poslal mě sem strážce naší svatyně. Nevysvětlil mi nic, jen že mám jet na jih, dokud mě něco nepotká. A pak najít..." na okamžik se odmlčel a pohlédl na Yrien, která pozorně poslouchala. "...ehm, najít ženu. Prej 'seber se, Edricku, a pospíchej' a já se sbalil a utíkal, dokud mi síly stačily..." Několik vteřin si ho podezřívavě měřila a hodnotila, jestli mu může věřit. Nakonec rezignovala. Nezbývalo jí než čekat.
"Dobrá tedy," přerušila Yrien jeho reptání. "Do úplňku zbývá už jen několik desítek hodin, po tu dobu mi zůstaneš na blízku. Ani se nehneš a jestli ano, zabiju tě." Plynule se otočila na podpatku a vypochodovala ze síně. U východu se neotočila, jen líně mávla rukou a osvobodila Edricka z pout.
***
Poté, co se opět ubytovala v dvoulůžkovém pokoji zdejšího hostince a opláchla si obličej teplou vodou, chystala se Yrien uložit do postele. Pohledem zavadila o Edricka. Stál tiše u okna a nevěnoval jí pozornost. Táhla ji k němu podivná síla, připadal jí náhle až příliš přitažlivý, vzplála v ní nevysvětlitelná touha.
On mezitím pozoroval měsíc, téměř kulatý, a přemítal o vidění, které měl před několika dny. Věděl, že téhle podivné ženě s drahokamem asi nikdy neměl lhát, ale vždyť ona byla ta, kterou spatřil ve zjevení. V dlouhém, vášnivém polibku před svou výpravou. Promítal si před očima smrtonosnou návštěvu lykanů, kterou měl vykonat v podvečer úplňku i svou bolestnou přeměnu. Obával se okamžiku, kdy pohlédne do tváře vůdce Synů Temnoty a podrobí mu svou vůli, okamžiku, kdy se stane příšerou, kterou tolik nenávidí, zrůdou, proti které odjakživa bojuje nejen on, ale i celá jeho rodina, bestií, kvůli které zemřel jeho otec. Ještě více ho ovšem děsilo, že ho Yrien poznala. Věděla, co se v něm skrývá.
"Odkud pocházíš?" uslyšel za sebou její hlas. Prudce se otočil a ten pohled mu vyhnal z hlavy všechny chmurné myšlenky. Stála před ním v dlouhé bílé košili, která více odhalovala než skrývala. Vlasy měla rozpuštěné, splývaly jí po zádech až do půli zad a odrážely světlo svíčky, ruce volně svěšené a ve tváři podivný výraz chtíče. "Vlastně je mi to jedno, nemám mnoho času." S těmi slovy k němu přikročila, obtočila ruce kolem jeho krku a žhavými rty ho uvěznila v polibku.
***
Ráno vstala brzo. Slunce ještě neprorazilo hustý příkrov mraků, když se vyplížila z pokoje a zamířila přímo ke svatyni. Těžce oddechovala, když odpočítávala kroky, které ji dělily od mohutných, zdobených dveří. Popadla za kliku a jediným táhlým pohybem odklopila křídla dveří. Uvnitř byla tma. Došla až k oltáři, s výrazem smíření ve tváři. Poklekla. První paprsky prorazily mračna a dopadly přímo na kamenný výstupek. Sotva slyšitelným hlasem Yrein zamumlala žehnání. Ale ještě než si první pták v zahradě všiml, že začal den, byla už pryč.
Edricka probudilo slabé bouchnutí. Se samolibým úsměvem okamžik vzpomínal na včerejší noc a pak neochotně vstal z postele. Navlékl na sebe kalhoty i košili a začal připravovat snídani. Yrien mohla přijít každou chvíli. Několik vteřin vzpomínal na jejich první setkání a zakroutil hlavou. Podivně ho to k ní poutalo, cítil touhu být jí na blízku.
"Máš hlad?" zavolal do předsíně, když zaslechl tiché kroky.
"Ne," zašeptala Yrien za jeho pravým ramenem. Opatrně se ho dotkla a otočila k sobě. "Edricku, musíš mi něco slíbit, ano? Dnes nesmíš vyjít z domu, i kdyby jsi slyšel cokoli, rozumíš?" Jen okamžik musela naléhat, než nakonec neochotně svolil. Nemohla tušit, že opět lže. "Dnes mám poslání, mé poslední. Pak budu volná," pronesla nakonec a svěsila hlavu. Uchopil ji za bradu a donutil ji pohlédnout mu do očí. "Klid, Yrein, zítra bude konec." Usmála se nad pravdivou výmluvností jeho slov. Kdyby jen tušil. On nemohl vědět, že není žádná naděje. Když dnes ráno mířila zpět k hostinci, zastihla ji zpráva na slunečním paprsku. Jared a jeho oddíl v noci tábořili několik mil jižně od města, když je napadla smečka lykanů. Podařilo se jim vyhrát, ale jejich zranění byla příliš vážná, rozhodně dnes nestihnou dorazit do vesnice před stmíváním. Byla v tom úplně sama.
Avšak Yrein už měla jasno, nehodlala čekat, až ji její vrah najde, nechtěla vyčkávat pomalé a bolestivé smrti. Když došla do pokoje, kde byl Edrick, už byla rozhodnutá. Nakonec ho dlouze a vášnivě políbila, zašeptala slůvka omluvy a praštila ho jílcem meče do spánku. Ve chvíli se skácel k zemi. Pak pomalu došla k posteli, oblékla si zbroj, kterou jí vypůjčili ve zdejší zbrojnici, zastrčila meč do pochvy a nasadila si úzkou koženou čapku tak, aby nepoškodila drahokam na svém čele. Překročila nehybné Edrickovo tělo a s hrdě pozvednutou hlavou vyšla do slunečních paprsků, na poslední výpravu, přímo do středu lykanského doupěte.
Edrick se probral, když venku zapadalo slunce. Druhým oknem viděl nad horizontem bílý kotouč. Vybavil si poslední okamžik před bolestnou tmou a zaklel. S podivnou směsicí strachu a oddanosti si vzpomněl na svou vidinu. Nikdy ji nehodlal uskutečnit, teď to věděl jistě. Sebral krátkou dýku, která ležela nedaleko na stolku a vyrazil dveřmi k vůdci Synů Temnoty.
Ani v nejdivočejším snu ho nenapadlo, co zde uviděl. Uprostřed mýtiny stála žena. Strašná a nádherná, zářila bílým světlem a metala kolem sebe barevné paprsky. Až po chvíli si uvědomil, že je to Yrien. Rudé vlasy měla zmáčené krví. Ve chvíli, kdy se na ni vrhl největší vlk, aby ji zabil, proletělo vzduchem kolem Edricka bezvládné tělo odmrštěného lykana. Stěží stačil uskočit, když ucítil ostrou řezavou bolest na pravé tváři. Krev mu stékala do očí, ale i tak zahlédl vůdce, jak svíral Yrein pod krkem. Bolestně zařval a zmizel v lese v patách divokému vlkovi.
Nedaleko odsud Jared vzhlédl k měsíci. Stál tiše u ztemnělého kostelíku a vyčkával na vhodný okamžik. Uvnitř byl minimálně jeden živý lykan. Náhle vše utichlo. A pak vzduch prořízlo zmučené vlčí vytí chlapce, který truchlil nad ženou. Ženou, která se postavila vlastní smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | 5. března 2011 v 13:49 | Reagovat

já myslím, že k tomuhle se už ani nemusím vyjadřovat =o) svůj názor jsem ti napsala už tenkrát a za těch pár dní se nic nezměnilo ;o) líbí se mi to, ale mám výhrady ke konci...já prostě nepochopím, proč musíš vždycky hlavního hrdinu zabít...

2 Lirael Lirael | Web | 5. března 2011 v 23:44 | Reagovat

Jednou se tě v příspěvcích ani nesnažím hledat a tvůj text se mi líbil nejvíc. :D Takže můžu čestně prohlásit, že jsem naprosto objektivní. :) Skvělá práce. A se smrtí se u tebe holt už počítá, ale mám pocit, že jsi nevraždila jediná. Vlastně jsem si jistá. :D

3 Illandris Illandris | Web | 6. března 2011 v 19:39 | Reagovat

To bylo neuvěřitelně napínavé a strhující. Ale přiznám se, že jsem se i jednou zasmála. Hostinec U prasečího rypáku mě vážně pobavil.
A ohledně těch vražd hlavních hrdinů, nemám s tím problém. Ne, že bych si v takových koncích libovala, ale nevadí mi:)

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 17. března 2011 v 14:52 | Reagovat

ahojky =) tak konečně došlo na hodnocení! =) http://sussanah.blog.cz/1103/ls-vyhodnoceni-4-kola

5 Tessie Tessie | Web | 22. března 2011 v 12:06 | Reagovat

Ahoj... máš moc hezký blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.