Smrt v Devonu

30. března 2011 v 22:46 | Dromedka |  Jednorázovky
Ahojky háďata! :) že neuhodnete, co se mi dneska stalo? :D mno jo, rozhodla sem se, že sem konečně vložím taky svoji maturitní práci... :D a jelikož s Giginkou nemáme společnou pouze chuť k psaní, ale i čtyři roky strávené na gymnáziu, máme i stejné zadání práce. A to teda "A tehdy jsem se rozhodl, že to tak nenechám" :) já sem to pojala dost fantasy, trošku reálně..:) vím, že některé věty jsou tak trochu křečovité, ale já tam vážně potřebovala nacpat to téma a o nic jiného mi ani moc nešlo..:) doufám, že se budete bavit při čtení a děkuju za všechny komentáře (a dvojnásobný dík za ty kladné, samozřejmě..:D)
Vaše studující Dromedka :-*

Byl krásný červencový den. Slunce svítilo na zápraží úzkého domku vybudovaného v novoanglickém stylu. Poledne se chýlilo ke konci, když z mohutných vstupních dveří vycházeli dva stroze odění lidé.
"Poručíku, mám dojem, že tento případ nemá jednoduché řešení," říkal právě menší a výrazně mladší muž svému nadřízenému.
"Ale, Stevensi, přece byste to tak nenechal, to děvče mohlo těžko něco ovlivnit a nemůžeme ji prokázat větší čest, než že bychom našli vraha," odpověděl poručík zasmušile a ještě pohlédl na zelený domek, který za posledních pár hodin naplnil obrovský smutek. Stala se v něm vražda. Ale byl to zločin, který zažije i velmi snaživý policista jen jednou za život.
Stevens si přesně vybavoval, když spatřil první případ. "To snad ne," uniklo mu z úst při pohledu na zem. Leželo tu tělo, ve kterém nezbyla ani kapička krve. Bílá mrtvola šklebila prázdná ústa a skelnýma očima hleděla k nebi.
"Smrt nastala přibližně před třemi dny, tipoval bych kolem dvanácti v noci ze středy na čtvrtek," sdělil lékař strohou soudní řeči. Po chvílí ohledávání pokračoval: "Příčinou smrti se staly tyto dvě bodné rány na krku." Stevensovi nebezpečně připomínaly kousnutí zvířetem. Tady v Hampshire, kraji plném tajemství a mýtů, se cítil až nepřirozeně nesvůj.
"Nebyl ve středu úplněk?" optal se poručíka Dolse, který mrtvolu ohledával. Přikývl, ale pátravý pohled od těla neodvrátil.
Mladý inspektor zatřásl hlavou, aby nepříjemné vzpomínky zahnal. Byly to bezmála čtyři týdny od doby nálezu, dnešní den byl přesně dvacátý devátý po záhadné smrti první dívky.
"Nikdy jsem nic podobného neviděl, pane," podotkl Stevens nervózně. Druhá oběť byla ještě čerstvá, zabili ji před několika málo hodinami. Kolem půlnoci, dnes, zněla inspektorovi v hlavě slova soudního lékaře, poletovala tam společně s obrázky vysušené mrtvoly rudovlasé dívky.
Od doby první vraždy vyslechli všechny členy vesnice, rodinu i přátelé mrtvé, ale k zabití nebyl nalezen ani motiv, ani smrtící zbraň. A teď je to tady znova, tajuplná vražda o půlnoci, za úplňku... dvě dívky s prokouslým hrdlem.
Poté, co poručík mladého inspektora propustil, se Stevens pochmurně šoural k domovu. Jeho kolegové tvrdili, že v Davonu straší, že lesy tu ukrývají pradávná tajemství a že smrt číhá všude, neobjasněna. Crrr, ozvalo se hlasité zvonění a vytrhlo inspektora ze soustředění. "Haló, Stevensi? Ode dneška můžete v klidu spát," ozval se ironický a nabroušený hlas v mobilu, "případ přebírá Královská vyšetřovací služba."
"Ale pane poručíku, co to je za nesmysl, vždyť jsou to naše vraždy."
"Nevztekejte se, Stevensi, ještě nevíte vše. Vzali mi veškeré získané materiály a celé oddělení dostalo přísný zákaz strkat do toho nos," pokračoval vrchní inspektor poručík Dols uraženě, "a abych nezapomněl, na výsostný příkaz pana starosty je případ uzavřen." Stevens uslyšel jen posměšné odfrknutí.
"Ale to nemůžou, to je kravina, k tomu nemaj pravomoce. Copak nevidí spojitost mezi činy? Vždyť přijde další vražda," rozezlil se mladík a vztekle kopl do plechovky před sebou.
"Já vím, Stevensi, a nebude to naposled. Dobrou noc," ukončil poručík rozhovor tajemně a položil telefon.
A tehdy se Stevens rozhodl, že tak to nenechá, nemůže. Mysl mu zaplavila vlna myšlenek a vzpomínek, výpovědí a úryvků všelijakých zkazek a pohádek a náhle mu začala docházet ledová skutečnost. Je celá vesnice opravdu uvězněna v sevření bájí? Může být tvor, o kterém často vyprávěla babička i maminka, o kterém tradují smrtonosné legendy, skutečně v Davonu? Mohly se dívky stát obětí vlkodlaka? Tady? Bázlivě se ohlédl a rychlostí vyrazil ulicí. Má přesně dvacet sedm dní na přípravu.
Jen silou vůle se přemáhal, aby vůbec dokázal zavřít oči a alespoň na okamžik se ponořit do hloubek neklidného spánku. Když usínal, chytil za ruku svou snoubenku Anabel, sestřenici první oběti a blízkou přítelkyni druhé zavražděné.
"Ne, takhle to nenechám, zachráním tě. Tady v Davonu smrt nehrozí jen od lidí," zašeptal a políbil spící dívku na čelo.
***
Za uplynulé čtyři týdny toho Stevens o vlkodlacích zjistil mnoho a neměl pochyb. Alergie na stříbro vede k pomalé, bolestivé smrti zvířete, nadpřirozená síla a neukojitelná chuť po krvi mladých dívek zase k trýznivému konci obětí. Ze strachu před vrahem za poslední týden mnoho mladých žen opustilo městečko a odjelo do velkých měst za rodinou nebo přáteli. Možných cílů zůstávalo jen poskrovnu.
"Opatrně, Anabel, nezraň se," otočil se Stevens na svou snoubenku, která ho chtě-nechtě následovala potemnělou pěšinou.
"Jsi blázen, Edwarde, nechápu, proč mě táhneš v tuhle nekřesťanskou hodinu ven. Je skoro dvanáct, mohla jsem klidně zůstat doma, zatímco ty ses mohl poprat s tím svým výmyslem," šeptala dívka sarkasticky a značně podrážděně, zatímco si strhávala z nohavic popínavé šlahouny ostružiníku.
"Doma zůstat nemůžeš, zavedu tě k babičce a tam počkáš, jasné?" Dívka si jen neochotně povzdechla a počastovala svého přítele tichými nadávkami.
Křup, křup. Větvičky pod nohama dvojice bolestně naříkaly, zatímco jasný měsíc ozařoval trnitou pěšinu před nimi. Edward se neustále rozhlížel, ruku položenou na spoušti pistole, kdykoliv připraven zasypat hrozící nebezpečí salvou kulek odlitých ze stříbra. Pochválil se za skvělý nápad a samolibě se usmál pod vousy. Odvede snoubenku z vesnice, ukryje ji v lese a vrátí se dolů učinit spravedlnosti zadost.
Jen těžko v té chvíli mohl mladý inspektor tušit, že přeměna ve vlkodlaka musí proběhnout na opuštěném místě, daleko od lidí a že oči, které ho pozorují z houští, jsou oči bestie, kterou žene zvířecí instinkt.
Křup, křup. Stevens zastavil na malé mýtině. Letmo prohlédl okolí a zrakem utkvěl na temném křoví po jeho levici. Prstem utišil stále soptící Anabel a zaposlouchal se. Oba stáli. Bylo ticho. Křup, křup. Dívka zalapala po dechu a srdce se ji na vteřinu zastavilo hrůzou. Nebyli sami. A pak, ve chvíli, kdy mrkla, z houští vyrazila postava. Na okamžik měsíc ozářil mohutné tělo, zaleskly se drápy ostré jako břitva, Anabel vykřikla a vzduch zaplnil pach krve. Pak zazněly výstřely. Čtyři přesně mířené střely. Zrůda padla k zemi.
Obludné tělo leželo uprostřed palouku a ani se nehnulo. Dlouhý psí čumák, prázdné oči, ve kterých se leskl třpyt luny, široké tlapy a zatuchlá srst - vše dohromady tvořilo legendu živou po staletí. A teď byla mrtvá. Jediným zásahem do srdce. Stevens naplněn vnitřní euforií radostně zavýskal a hledal svou snoubenku. Až příliš pozdě si všiml, že vedle stvůry leží bezvládné tělo Anabel, kterou miloval. Na krku měla dvě bodné rány, ze kterých prýštila krev. Životodárná síla jejího těla unikala příliš rychle, nebylo pomoci.
"Zásah vlkodlačími zuby, který není dotažen do konce, probouzí v oběti stejný instinkt, kterým trpěl i původce rány, tedy lykantropii," citoval z řádek knihy Edward, z knihy, kterou nedávno prostudoval. Šíleně se zasmál tomuto paradoxu a po tvářích mu ztékaly slzy. Skvělý plán se zvrtl, Anabel už není. Tehdy se Edward Stevens, mladý inspektor anglické policie, rozhodl naposled. Takhle to nenechá.
Dva výstřely prořízly ticho nastávajícího rána a probudily poručíka Dolse ze spánku. Bolestně přivřel oči a vzdal čest jedinému inspektoru, který se postavil legendám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 30. března 2011 v 23:30 | Reagovat

teda, takhle mě podvést, to se nedělá, víš? =o(
ale dobře, já ti to okomentuju...líbilo se mi to, moc se mi to líbilo až na ten konec! ten ti neodpustím...ne, ne a ne...zabilas Anabel i Stevense, to bylo pěkně ošklivé, víš? ale podvědomě jsem to čekala, to jo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.