Meč a hůl

5. března 2011 v 11:34 | Gigi |  Jednorázovky
Mí drazí, zde je můj poslední soutěžní text. Je to fantasy povídka psaná podle zadaného obrázku a má 5 stránek :). Tak kdyžtak mrkněte, zanechte koment a třeba i hlasujte, až dodám odkaz (i když nevím, jestli se bude ještě hlasovat :D) ... no,nic, krásný víkend přeji...Vaše Gigi xxx

P.S. Ten konec je takový dost rychlý, ale bohužel 5 stránek byl limit,takže nezbylo místo a navíc já na popis bojových scén moc nejsem :D ... jo a protože jsem zcela technicky nenadaná,tak nevím, jak má tady v tom jejich novém systému udělat odstavce,takže je to bez nich...přijměte mou omluvu


Na schodech malé kamenné svatyně stál nehybně vysoký muž s ostře řezanou tváří. Zachumlaný v dlouhém plášti proti ledovému větru vanoucímu od severu mhouřil oči do zapadajícího slunce, které, jak klesalo k obzoru, vysvitlo pod temnějícími mraky. Kolem se ozývalo jen tlumené bušení kladiv, jinak vládlo ticho. Lidé nemluvili, ptáci nezpívali, stromy ani tráva navzdory větru neševelily. Všechno vyčkávalo.
V mužově zorném poli se objevila žena. Byla o něco mladší než on, dlouhé krvavě rudé vlasy jí vlály ve větru, létaly jí do očí. To ji ale neodradilo od urputného tréninku se dvěma jednoručními meči. Výpad, ústup, výpad. S každým mávnutím se blížila ke svatyni. Mužova ruka zcela automaticky sjela pod pláštěm k jílci jeho vlastního obouručního meče.
Pár kroků od schodů žena náhle ustala, sotva postřehnutelným pohybem vsunula oba meče do pochev, jež měla překřížené přes záda a zatímco si s námahou splétala vlasy do copu, vystoupala nahoru k muži.
"Takže si přece jen myslíš, že máme šanci?" zeptal se a pohladil ji po tváři.
"Nemyslím, stejně jako ty! Jen nechci zemřít skrčená někde v koutě," odpověděla a trochu unaveně se o něj opřela.
Tak je zastihl poslední sluneční paprsek, jenž se těsně nad okrajem oceánu prodral mezi mraky a zlatavě ozářil tetování, které měli oba ze strany na krku - meč překřížený s holí.
"Pane, paní," vyrušil je ze zamyšlení světlovlasý mladík, "brána i zdi už jsou zpevněny a podzemní úkryt připraven. Myslím, že se ubráníme!"
"Dobře! Děkuji, Kalte," usmál se muž rychle a zabránil tak své společnici v odpovědi. "Můžete začít odvádět neschopné boje do podzemí."
"Azaro," otočil se varovně na rudovlásku jen, co byl Kalt z doslechu. "Nech si své názory před vesničany pro sebe!"
"Proč? Orene, víš stejně dobře jako já, že nemáme šanci. Ne, pokud se Harden nevrátí s pomocí. Zatraceně, trvá to moc dlouho! To byl taky nápad poslat léčitele pro pomoc. Měl jsi jít ty nebo já," rozzuřila se Azara.
"To už jsme snad probrali. Ani ty ani já odsud nemůžeme. Tahle vesnice nám byla svěřena, jsme její čarodějové! I kdybychom nakrásně chtěli odejít, sama víš, že naše tetování nám v tom zabrání."
"To mi vůbec nepřipomínej," zavrčela Azara a nehty si přejela po krku, jakoby ten malý znak chtěla seškrábat pryč.
V tu chvíli vyšel ze svatyně další muž. Byl evidentně mladší než ti dva, ale i on měl na krku tetování. Jenomže, zatímco Azařino a Orenovo bylo uhlově černé, jeho zářilo jedovatou zelení. S námahou si sedl na zem, opřel se o zeď svatyně a znaveně zavřel oči tak razivé v jeho smrtelně bledém obličeji.
Azařina tvář se zkřivila ještě silnějším hněvem, ale také lítostí. "Další důvod, proč neměl Harden odcházet! Jestli se do pár hodin nevrátí, Aidan zemře," řekla zlobně, ale šeptem s ohledem na mladíka.
"Sestřičko, sestřičko," ozval se z místa, kde Aidan seděl, tichý smích, "zapomínáš, že i když šeptáš, slyším to. Navíc šeptat nemusíš. Vím dobře, co mě čeká."
Azara se k bratrovi rychle vrhla a pevně ho uchopila za ramena. "Tak to ne, Aidane! Nenechám tě umřít, je ti to jasné? Harden se vrátí a vyléčí tě! Musí!"
Aidan pohlédl přes sestřinu hlavu na Orena, jenž postával vzadu, a oba muži si chvíli hleděli do očí. Věděli, že šance na Hardenův včasný návrat je mizivá, ale ani jeden to neřekl nahlas. Nechtěli Azaru rozrušit, neboť schopnosti všech čarodějů byly vázány na jejich emoce a pokud by Azara nebyla v bitvě soustředěná, mohlo by to mít katastrofální důsledky.
"Dobře,dobře. Uklidni se. Přece mě znáš, mám trochu nejapný humor," usmál se Aidan na sestru a pak se s její pomocí zvedl na nohy.
V okamžiku, kdy se všichni tři otočili, aby zamířili do svatyně, ozval se z útrob té malé kamenné stavby podivný hluk a křik a pak kdosi vyběhl ven.
Byl to muž ve středních letech s hnědými vlasy prokvetlými stříbrem. Vytřeštěnýma planoucíma očima chvíli hleděl na trojici čarodějů a pak se s téměř nelidským zavytím vrhnul dolů ze schodů. Dole na trávníku se chvíli nejistě kymácel a pak se obrátil, proběhl kolem pravé zdi svatyně a zmizel z dohledu.
"To byl přece Jarl Jasnozřivec," řekl Aidan překvapeně. "Myslíte, že něco viděl?"
Ale Oren ani Azara ho neposlouchali. Bylo jim jasné, že Jarl musel mít nějaké zlé vidění, ten pohled v jeho očích mluvil za vše. Navíc běžel na sever, na sever k moři.
"Chce skočit!" vykřikl Oren a byl ten tam.
Azara na chvíli zaváhala, ale nakonec vběhla do svatyně.
"Kalte! Kalte!" hledala v davu vesničanů jejich mladého pomocníka.
"Ano, paní?" ozvalo se za ní.
"Co se tady k čertu stalo? Měl snad Jarl vidění?"
"Asi ano, paní. Celou dobu seděl sám v koutě a zíral do prázdna a pak najednou začal vykřikovat, že někdo už jde, že se valí temnota, že byli povoláni šarlatoví. A pak vyskočil a chtěl vytrhat prkna, která kryjí okna, tak jsme se ho pokusili zastavit, ale rval se jako šílený a nakonec vyběhl ven. Všichni se ho báli následovat," převyprávěl Kalt, co se ve svatyni před chvíli odehrálo.
"Vy zbabělí pitomci. Měli jste ho zadržet! Chce skočit z útesu a jestli to udělá a my se nedozvíme, co viděl, všechny vás proměním v kamení!" rozzuřila se Azara a vesničané vyděšeně couvli před plameny, které se jí objevily v očích.
"Aidane, jdeme!" zavolala na bratra, když kolem něj probíhala a zamířila stejným směrem jako Jarl a Oren.
Jak Azara běžela po hladké trávě, jež se rozprostírala mezi svatyní a útesem prudce se svažujícím do hlubin moře, zdálo se jí, že kdesi vepředu zaslechla výkřiky tlumené burácením vln. Pár metrů za ní utíkal Aidan těžce lapající po dechu. Tetování na krku ho neskutečně pálilo a při každém nádechu cítil tisíce ledových ostří bodajících do jeho plic, ale věděl, že musí běžet dál, věděl, že pokud Jarl skočí, budou muset spojit síly všichni tři, aby zastavili jeho pád.
Oren doběhl k Zubatým útesům právě ve chvíli, kdy Jarl balancoval na jejich okraji. Bylo na něm vidět, že touha skočit a touha žít v něm stále bojovaly, protože stál bokem. Zahlédl přibližujícího se Orena a ztuhl jako socha. Upíral na čaroděje uštvaný pohled a Oren, aby neporušil tento oční kontakt, zpomalil a přibližoval se k jasnozřivci krůček po krůčku. Asi metr od něj zůstal stát.
"Jarle!" promluvil jasně a hlasitě, aby ho muž přes ohlušující rachot temných vod pod nimi slyšel. "Teď mě poslouchej. Musíš toho nechat a vrátit se se mnou. Na tvém vidění závisí naše životy, všichni tě potřebujeme. Nemůžeš skočit, máš tady poslání, stejně jako já, Azara a Aidan."
Zdálo se, že jeho slova měla na Jarla jistý účinek, protože ustoupil o pár kroků od okraje srázu a otočil se ke zpěněné hladině moře zády.
To už na místo došli také oba sourozenci. Stáli tiše a nehnutě v pozadí, aby snad jejich přítomnost nenarušila to křehké pouto důvěry, které zatím věštce udržovalo při smyslech, a vyčkávali.
Jarl, s pohledem stále upřeným do Orenových očí, několikrát otevřel ústa, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Zkusil to však znovu. Polknul a hlasem zkresleným děsem pravil: "Mé vidění nás nezachrání. Jsme všichni ztraceni. I kdyby se Aidan uzdravil a Harden se vrátil s pomocí, jsme ztraceni. Nevíte, čemu budete čelit. Báli jste se, že Morran posílí své vojsko o skřety z Pouště, báli jste se, že posílí svou magickou moc o démony z Podsvětí, ale to, co jsem viděl, nikoho z vás ani nenapadlo. Morran povolal Šarlatové."
Jarl se zhroutil na zem a ramena se mu začala otřásat křečovitými vzlyky. Oren na něj zíral jako na zjevení a Azara s Aidanem jakoby přimrzli na místě.
Už tak bylo dost zlé, že se na tuto vesnici, poslední svobodnou vesnici, chystal zaútočit Morran, zvrhlý a zlotřilý bratr krále Meredona, který toužil po ovládnutí země svého bratra od chvíle, kdy ho otec odeslal spravovat několik vzdálených ostrovů, jež k Lankertonu patřily. Morran posedlý touhou po moci zde našel velkou zálibu v černé magii a začal budovat vojsko a získávat spojence, kteří byli nepřáteli jeho bratra, avšak nebyli dostatečně silní, aby Lankerton sami napadli.
Když se však spřáhli všichni dohromady a zaútočili, neměl Meredon ani s pomocí všech lankertonských čarodějů dostatečnou sílu vzdorovat a když bylo po několika týdenním boji nepřáteli obsazeno hlavní město, Meredon se se zbylými spojenci musel stáhnout do království svého bratrance a pokusit se obnovit své síly.
Mezitím ovšem ubíhal čas a Morran postupně ovládl celý Lankerton, pobil většinu z těch čarodějů, kteří byli stejně jako Oren, Azara a Aidan připoutáni ke svým vesnicím a teď se chystal na závěrečný úder. Úder, po kterém se mělo z Lankertonu stát království temnoty, děsu a hrůzy.
Proto také povolal Šarlatové. Chtěl, aby jeho poslední bitva byla definitivní a konečná. Tak konečná, že po ní už nikdo nepomyslí na odpor. Šarlatoví. Elitní sedmičlenná skupina démonů, které si, co svět světem stojí, nedovolil povolat do svých služeb žádný smrtelník. Přízraky temné a prohnilé jako srdce té nejstrašlivější příšery skrývající se v hlubinách země a čekající na konec světa. Přízraky vládnoucí silou děsu, která jim dovoluje pohrávat si s lidskou myslí stejně jako si rozběsněné moře pohrává s neopatrnou rybářskou lodí. Přízraky vyžívající se v mučení chlapců a znásilňování dívek.
Prví se vzpamatovala Azara. Jarl se stále ještě krčil na zemi, Oren upíral oči kamsi do dálky a Aidan přerývaně dýchal a v začínající noci jeho bledá tvář nepřirozeně svítila.
"Musíme se vrátit. Noc je tady a my ještě nejsme úplně hotovi.Orene! Dělej, vezmi Jarla a jdeme! Šarlatoví na tom nic nemění!" pobízela je Azara rozhodně, přestože se jí v obličeji zračila nejistota.
Čtveřice se tedy vydala na zpáteční cestu. Noc už opravdu přišla a pokryla celý okolní kraj černým hávem. Mraky plující po nebi se protrhaly a odhalily měsíc téměř v úplňku, hvězdy však z oblohy vymizely. Znamení přicházejícího zla.
Když dorazili ke schodišti vedoucímu do svatyně, Azara se otočila a málem vyjekla. Na moři, ne moc blízko, ale ani dost daleko, zářila rudá světélka - pochodně zapálené na Morranových lodích. Pochodně však nebyly to, co ji vyděsilo. Bylo to něco jiného. Jemná mlha, v níž světla pochodní působily rozpitě a nereálně. Šarlatoví pluli jako předvoj.
"Blíží se," pošeptala Orenovi, " a po Hardenovi a Meredonovi ani stopy."
"Tím bych si nebyl tak jistý," ozval se jim za zády chraplavý hlas a když se překvapeně otočili, hleděli do vrásčité tváře rámované šedivou kapucí, do tváře jejich léčitele Hardena.
"Hardene!" vyhrkli oba čarodějové naráz.
"Ano, jsem to já," usmál se stařec, "ale moc se neradujte."
"Proč? Co se děje? Mluv!" naléhal Oren.
"Myslím, že bychom si měli promluvit někde ve větším soukromí," zamumlal Harden s významným pohledem upřeným na vesničany namačkané kolem nich.
Oren přikývl a pak se otočil k lidem z vesnice. "Poslouchejte mě teď všichni! Ti z vás, kdo si myslí, že budou schopni bojovat, se okamžitě dozbrojí. Vezměte všechno, co unesete! Ostatní se půjdou schovat do podzemního krytu za ženami a dětmi. A co nejrychleji!"
V nastalém mumraji se trojice odebrala do kouta, kde postával polomrtvý Aidan. Bylo vidět, že se na nohou drží z posledních sil.
"Hardene, než začneš cokoli vysvětlovat, uzdrav Aidana. Víš, že ti to nezabere moc času," pohlédla na léčitele Azara prosebně.
"Dobře, ale budu potřebovat tvou a Orenovu energii, ta cesta mě docela vysílila."
Oba mágové tedy Hardenovi položili ruce na ramena a jakmile všichni tři ucítili teplo přenášené energie, přiložil léčitel levou dlaň na Aidanův krk. Mladíkovo tělo se začalo třepat jako zmítané zimnicí, ale třas brzy odezněl a Aidanovi se do tváře navrátila barva. Po necelé půl hodině Harden ruku odtáhl, tetování se naposledy zeleně zalesklo a navrátilo se do své původní uhlově černé barvy.
"Měl jsi namále, Aidane," řekl stařec káravě, ale vzápětí se na mladíka usmál. "A teď k našemu rozhovoru. Nemáme mnoho času, takže to zkrátím. Našel jsem Meredona i jeho vojsko. Za tu dobu, co je u svého bratrance se jeho síly pěkně rozrostly, bohužel ale neměl dostatek lodí na to, aby se sem přepravili všichni. Je mi to líto, ale podařilo se mi dovézt pouze tři pluky. Jsou seřazeny za svatyní. Je s nimi i Meredon a jeho bratranec a všichni jejich čarodějové. Obávám se ale, že…"
"Tři pluky? Patnáct tisíc mužů a plus mínus dvacet čarodějů. Tak to je vážně předem prohraný boj," ozval se Aidan tiše a jeho společníci na něj pohlédli. To nebyl Aidan, jakého znali, ten se přece nikdy nevzdával.
"Aidane, co to říkáš?" vyhrkla Azara a měla chuť vrazit bratrovi políček.
Ten se však jen usmál a řekl: "Kdybyste mě nechali pokračovat… na co ještě čekáme? Jdeme na ně!"
S bojovým pokřikem proběhla čtveřice svatyní a zadním vchodem ven přímo před nastoupené vojáky.
"Muži Lankertonu," oslovil je Oren, když se přivítali s Meredonem, "za chvíli budeme všichni čelit hrůzám, které nás pronásledují v nočních můrách. Budeme čelit skřetům, démonům, dokonce samotným Šarlatovým! Budeme čelit vlastnímu strachu a zoufalství. Zvítězíme či prohrajeme? Nevím. Co ale vím je, že budeme bojovat a nevzdáme se, ať bitva bude vypadat jakkoli beznadějně, neutečeme, protože na nás teď závisí osud celé naši země! Vím, že máte strach, ale zapomeňte na něj. Veškeré své emoce vložte do soustředění, bojujte, jak jste ještě nikdy nebojovali a věřte!"
Na chvíli zavládlo ticho, ale pak vojáci jako jeden muž bouchli meči o štíty a se strašlivým řevem se vrhli za svými veliteli, aby se co nejlépe rozestavili před svatyní.
"Pane Orene," přiřítil se ze svatyně Kalt, "já a mí muži se chceme přidat k vojákům, pane!"
"Kalte, vy zůstanete ve svatyni, budete zadní voj, poslední obrana vesničanů, pokud my padneme. Věř, že to bude vyžadovat daleko více odvahy," pohlédl mu Oren do očí a Kalt s téměř nábožnou úctou přikývl a odběhl sdělit toto rozhodnutí svým druhům.
"Poslední doušek před bitvou?" pohlédl Harden na přátelé a když všichni přikývli, zamířili zpět do svatyně a přímo k malému nenápadnému oltáři ze dřeva, v němž byl vyryt meč překřížený s holí.
Harden vzal opatrně do rukou starobyle a křehce vyhlížející hliněný pohár a všichni chvíli stáli se sklopenými hlavami nad bledě modrou tekutinou, jež jim měla obrnit mysl. Pak se jeden po druhém napili a když Oren, Azara i Aidan ucítili ve svých tetováních jemné škubnutí, věděli, že je čas jít a bojovat.
Jak kráčeli k hlavní bráně ozval se zvenčí zvuk, jako když se zvedá vítr. Oni ale věděli, že to vítr není, protože ten před bitvou vždy utichá. Ne, tohle byl hluk blížících se Šarlatových, jejich paniku probouzející dech.
"Stůjte pevně," vzkřikl Oren, vyskočil na velký kámen vlevo od nastoupeného vojska a vyslal z rukou k nebi dvě obrovské zářivé koule. Když Azara a Aidan následovali jeho příkladu, zůstalo bitevní pole osvětlené téměř jako ve dne a dokonce ani mlha Šarlatových to bělostné světlo nezastínila.
Pak nastal ten okamžik. Chvíle ticha před bouří a prásk! Na obou stranách zarachotily meče a sekyry o štíty a dvě znepřátelená vojska se vrhla do bitvy. Lankertonští se střetávali s Morranovými muži, se skřety z Pouště. Meredonovi čarodějové se střetávali s jeho démony povolanými z Podsvětí. Avšak stále zde byla jedna skupina, která zatím nebojovala.
Oren, teď již bez pláště, stál vzpřímeně se svým obouručním mečem připraveným k ráně. Azara s rudými vlasy splývajícími po zádech stála vedle něj, ruce, v nichž držela své meče, zatím poklidně spuštěné podél boků. Aidan klečel před nimi s šípem v tětivě luku a s dalšími zabodanými do země kolem. Harden stál za nimi a pozvednuté ruce mu bledě zářily připravenými kouzly. I zbraně jeho společníků byly nyní prodchnuty magií.
Proti nim tváří v tvář byli v útvaru špice nastoupeni Šarlatoví. Ze všech vycházelo rudé světlo, ale nejsilněji zářila vysoká postava v jejich čele, Velitel. Stejně jako Oren držel dlouhý těžký obouruční meč. Zbylí démoni byli ozbrojeni podobně.
"Vzdejte se," ozval se Velitelův hrůzu nahánějící hlas.
"Nikdy!" odpověděl Oren tak tiše, že ho bylo sotva slyšet a rozběhl se proti svému sokovi.
A tak to začalo. Oren a Velitel věnovali pozornost jen jeden druhému, byli svým soubojem tak pohlceni, že vůbec nevnímali dění kolem sebe. Tak Velitel neviděl, jak Azara stěží viditelnými výpady usekla hlavy jeho dvěma synům, ani jak Harden kouzlem smrtelně ranil dalšího. Oren zase neviděl, jak jeden z Morranových démonů z Podsvětí zabil Meredona, ani to, že Kalt pak střelil Morrana šípem přímo do srdce. Nepostřehl však ani to, že všichni tři jeho druhové krváceli, že Azara musela odhodit jeden ze svých mečů, protože byl samý zub, že Hardenovi docházela energie a pomalu couval zpět ke svatyni. Aidan už vystřílel všechny své šípy a stál tak proti svému protivníkovi jen s dlouhou dýkou. I sám Oren už začínal pociťovat únavu.
Jako první si toho všimla Azara. Velitel teď stál zády k ní, takže viděla do Orenovy strhané tváře. Věděla, že musí s bratrem zakročit.
"Aidane!" zaječela a podívala se na Velitele.
Mladík ihned pochopil. Stvořil nejsilnější kouzlo, jaké dokázal a vyslal je proti svému sokovi, který ihned vzplál plamenem, a pak, když byla cesta volná, hodil svou dýku. Magická čepel proletěla nočním krví prosyceným vzduchem a zabodla se Veliteli mezi lopatky. Ten se zakymácel a s posledním zoufalým pokusem o vytvoření kouzla padl přímo na Orena.
Azara právě příliš zaměstnaná házením ohnivých koulí po svém démonovi, nepostřehla, že poslední ze Šarlatových se s zuřivým zavytím zezadu vrhnul na jejího bratra. Pak se ozvala rána, její sok vybuchnul a ona se otočila. Otočila se jen proto, aby viděla, jak nejstarší velitelův syn podřezal Aidanovi hrdlo. S poněkud překvapeným výrazem se mladík svezl na zem a jeho teplá krev se vsákla do okolní půdy.
"Neeeeeeeeee!" Její srdcervoucí výkřik se rozlehl bitevním polem a na okamžik přehlušil lomoz již ustávající řeže.
Bezmyšlenkovitě se Azara vrhla k tělu svého bratra. Bylo jí jedno, že poslední z Šarlatových stále žije, chtěla jen být u Aidana. Když pak pocítila ostrou bolest v pravém stehně, bylo to jako probuzení z děsivého snu. Padla na zem a pohlédla na svou dolní končetinu. Byla pryč. Zůstal jen pahýl, z něhož proudem crčela krev. Rozšklebený velitelův syn stál kus od ní, ale už se o nic nepokoušel. Věděl, že prohrál. Ještě chvíli se tedy kochal Azařiným utrpením a pak se přemístil pryč. Byl konec. Zůstala jen tma.
"Miláčku, vzbuď se," uslyšela rudovláska Orenův tichý smutný hlas. "Vyhráli jsme, Harden se o vás oba za chvíli postará."
Azara otevřela oči. Stále ležela na tom samém místě a Aidan stále ležel kus od ní. Oči jí zalily hořké slané slzy. "Ne, Aidan vyhrál!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | 5. března 2011 v 13:46 | Reagovat

nemůžu si pomoct, ale trochu mi to připomínalo Pána prstenů =o)
hrozně se mi líbilo to jejich odhodlání bojovat i za cenu prohry...tohle já mám celkově na takových dílech ráda =o)
a ten konec...mno, líbil se mi, protože nakonec vyhráli =o)

2 Illandris Illandris | Web | 5. března 2011 v 16:08 | Reagovat

Páni, to tedy bylo napínavé od začátku až do konce. Zpočátku jsem sice vůbec nevěděla, o co jde, ale to se mi postupem času osvětlilo. Čekala jsem, že konec nebude hezký, že prohrajou a všechny je zmasakrují. Nakonec jsem ráda, že to celkem dobře dopadlo, až na chudáka Aidana samozřejmě, ale to k takovýmto příbehům už patří. Jinak by to nebylo ono:)

3 gigi gigi | Web | 5. března 2011 v 16:44 | Reagovat

to Hope: děkuji :)...jj, inspirace LOTR tam byla...Tolkienova díla miluju,takže to není nic překvapivého :D

to Ill: díky :) ten konec jsem právě chtěla udělat tak půl na půl, aby to nebyl úplný hepáč,ale zas ani žádný horor :D

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 17. března 2011 v 14:51 | Reagovat

ahojky =) tak konečně došlo na hodnocení! =) http://sussanah.blog.cz/1103/ls-vyhodnoceni-4-kola

5 HaNazi HaNazi | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 18:44 | Reagovat

Tady je to velmi zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.