20. února 2011 v 14:35 | Gigi
|
Mí nejdražší poníci :) Tak Vám sem zase vkládám něco k počtení. Je to má maturitní slohovka sepsaná v dubnu 2010, takže nic aktuálního. Dostala jsem jedničku heč :D ale to jen tak na okraj. Mrkněte na ni a případně zanechte nějaký názor, budu ráda :). Přeji krásný zbytek neděle, Gigi :)
P.S. Téma bylo stejné jako název
První den letních prázdnin. To znamenalo jediné - večer s přáteli v našem
oblíbeném rockovém klubu. Nemohla jsem se dočkat, protože od té doby, kdy jsme před čtyřmi lety všichni nastoupili na vysokou, se tyto společné akce konaly méněkrát, než by se nám líbilo. Upřímně jsem doufala, že se sejdeme všichni.
Právě ve chvíli, kdy tužka v mé ruce dotáhla černou linku k vnějšímu koutku oka, rozezvučel se mým malým bytem zvonek. To musela být Robin.
Letěla jsem ke dveřím jako uragán, takže mě ani nemohlo překvapit zakopnutí o mou kočku Cat, která okamžitě s ublíženým mňouknutím odběhla pod stůl.
"Robin!" vykřikla jsem radostně a skočila kolem krku své kamarádce na život a na smrt.
"Ahoj," odpověděla poněkud smutně, což mě donutilo si ji pořádně prohlédnout.
"Vypadáš hrozně," zděsila jsem se, "stalo se něco?"
Jenom mdle přikývla, zatlačila mě do bytu a zabouchla dveře.
"Ježíši Kriste! Mohla bys mi říct, co se stalo?" vyjela jsem na ni a můj hlas jasně prozrazoval, že pohár mé trpělivosti přetekl.
"S Mikem jsme se rozešli," pípla Robin.
"Ne," vydechla jsem, protože v tu chvíli můj mozek nic inteligentnějšího nevyprodukoval.
Jak se mohlo něco takového stát? Ti dva spolu chodili od doby, co Robin znám, což je mimochodem nějakých osm let. Všichni jsme očekávali spíš svatbu než rozchod.
"Ehm… no, a co se stalo?" započala jsem opatrný výslech a objímajíc Robin kolem ramen, dovedla jsem ji ke křeslu.
"Já vlastně ani nevím. Hádali jsme se kvůli
nějaké prkotině - jako vždycky - a z něho najednou vypadlo, že už na to prostě nemá nervy, že by bylo nejlepší to skončit a prásknul za sebou dveřmi," vylíčila mi Robin dost apaticky, co se událo.
Měla jsem sto chutí se uchechtnout, protože tohle byl skutečně pádný důvod k rozchodu. Opravdu, v pětadvaceti by už Mike mohl mít trochu rozumu.
"Robin, děláš si srandu?"
"Vypadám snad na to?" vyjela na mě, ale hned smířlivěji dodala: "Promiň, jsem trochu nervózní,
protože Mike jde samozřejmě dneska taky."
"No, tak to je výborná příležitost, abyste to zas urovnali a nesnaž se mi to vymlouvat. O hloupějším důvodu k rozchodu jsem snad ještě neslyšela, vůbec po osmi letech vztahu. Mike se zachoval jako idiot, a proto ty budeš ta rozumná a nenecháš to tak, jo?
A dělej, jdeme! Už tak máme zpoždění!"
Robin naneštěstí nic nenamítala a poslušně mě následovala na místo srazu.
Zbytek naší party jsem poznala už zdálky, protože jak chcete přehlédnout sedm lidí celých v černé?
"Nazdar, vy zrůdky moje!" vykřikla jsem toho dne již podruhé a postupně je všechny objala.
Když se s nimi přivítala i Robin, zamířili jsme, povídajíce si, co je nového, ke klubu.
"Danny!" ozvalo se za mnou těsně před vchodem, a když jsem se otočila, stál tam Mike.
S vražedným úsměvem jsem k němu zamířila, popadla ho za ruku a odtáhla za nejbližší roh.
"Asi tě zabiju! Ty jsi buď úplně blbý nebo zhulený nebo já nevím co! Rozejít se kvůli takové … nechci být sprostá," spustila jsem vyčítavě.
"Tobě přijde divné, že jsem své těhotné přítelkyni, která odmítla mou žádost o ruku s tím, že si ji chci vzít jen kvůli tomu miminu, prásknul dveřmi před nosem?" zeptal se Mike hlasem doslova nasáklým ironií a já na něj zůstala zírat jako v transu.
"Robin mi to řekla jinak," vylezlo ze mě a pak jsem Mikovi vypověděla Robininu verzi.
Teď byl s údivem na řadě Mike. Stál, lapal po dechu a ve tváři se mu vystřídalo několik výrazů, než převládl oprávněný hněv.
"Radši půjdu pryč," procedil skrz zaťaté zuby a rychlým krokem se vzdaloval.
Stále trochu v šoku jsem se vrátila do klubu a zaplatila vstupné, přestože mi bylo jasné, že teď už si koncert The Real McKenzies vůbec neužiju. Malá zastávka u baru, nádech a výdech, relativně klidný příchod k ostatním. Všechny tyto úkony jsem zvládla jen se značným sebeovládáním.
Zbytek večera by se dal nazvat téměř noční můrou. Kapelu jsem vůbec nevnímala, protože mi nešla z hlavy Robinina lež a její těhotenství a navíc se již zmíněná lhářka ptala pořád dokola, co se děje. V duchu jsem si musela neustála opakovat, že je těhotná, abych se neuchýlila k násilí. Má radost nad příchodem do tichého, a až na Cat, prázdného bytu se nedá popsat.
Za několik dní, během nichž jsem úspěšně ignorovala všechny Robininy pokusy o navázaní kontaktu, jsem se rozhodla, že to tak nenechám, přemohla jsem se a napsala jí SMS. Odpověď se dostavila okamžitě a sraz na kafe o hodinu později byl domluven.
"Můžeš mi říct, proč jsi lhala?" vyštěkla jsem místo pozdravu.
Slečně Robin "lžu nejlepší kamarádce" Danové samozřejmě ihned došlo, na co narážím, a spustila: "Já nevím, Danny. To prostě nešlo ti říct pravdu, protože jsem věděla, že se chovám jako pubertální husa, jenomže já se přece nemůžu vdávat, ani to mimino si nemůžu nechat. Za rok konečně dodělám vysokou, je přede mnou slibná budoucnost… to přece nejde zahodit jen kvůli… kvůli…"
"Jen kvůli čemu? Třeba kvůli osmiletému vztahu nebo kvůli klukovi, který pro tebe udělá první poslední nebo třeba kvůli dítěti, které s ním čekáš? To ti přijde jako "jenom"? Vím, že pro tebe vždycky byla kariéra na prvním místě, ale to sis měla uvědomit, než sis zapomněla vzít prášky."
"Já nezapomněla. Prostě jsem je vysadila, protože mi neseděly a ještě jsem nestihla zajít k doktorovi. No a pak jsme si jednou - bylo to takové velmi spontánní - nedali pozor a tady máš výsledek," objasnila mi Robin zplození toho drobka.
"Podrobnosti vynech," zašklebila jsem se na ni, nicméně pro vážnost situace jsem ihned zase zpřísněla: "Robin, vážně bys to měla s Mikem urovnat, vysvětlit mu, jak to cítíš, a brát se přece taky nemusíte. Navíc školu můžeš dodělat i s mimem. Nebyla bys první ani poslední."
"Spíš asi ne, už mám domluvený termín potratu," zmařila mé plány jednou větou.
"A tys upadla, ne?" dostala jsem se do ráže. "Mike do toho má taky co mluvit a jsem přesvědčená, že to dítě chce. Vždyť vy dva jste pro sebe jako stvoření a budete skvělí rodiče. Nenič to, Rob!"
"Danielo, nech toho! Rozhodla jsem se a jestli to neumíš respektovat, nebudeš nejspíš tak dobrá kamarádka."
"Nepřekrucuj to! Moc dobře víš, že jsme jako dvojčata, že tě ve všem podpořím a jestli je tohle tvoje rozhodnutí, fajn. Budu ho respektovat, ale nemůžeš po mně chtít, abych souhlasila. A buď tak laskavá a řekni to Mikovi. Měj se," pozdrav jsem zamumlala už jen přes rameno.
Nechápala jsem to, možná jsem spíš nechtěla, protože kdybych si připustila Robinino rozhodnutí, musela bych si přiznat i fakt, že jsem ji nikdy pořádně neznala.
Den nato jsem se sešla s Mikem. Málem jsem ho nepoznala. Veselý mladý kluk zmizel a nahradil ho ztrhaný muž se zoufalstvím v očích.
"Robin mi to včera řekla. Vysvětlila mi úplně všechno a asi si myslela, že ji pochopím nebo co. Řekni mi, jak může tohle udělat? Snažil jsem se jí klidně a rozumně vysvětlit, že je spousta možností, jak skloubit dítě a kariéru dohromady, ale pořád si mele svou. Nechce nic slyšet!"
"Neboj, dobře to dopadne. Ještě s ní promluvím a přesvědčím ji, aby to nedělala. To půjde, uvidíš," ujišťovala jsem Mika, i když jsem sama svým slovům přestávala věřit.
Robin byla tak nechutně tvrdohlavá, že pokud si svou chybu neuvědomila sama, nikdo jiný ji k tomu nedonutil.
Tohle jsem ale Mikovi neřekla a dalších několik dní jsem Robin
bombardovala telefonáty, sama se zvala k ní na návštěvy, ale stejně to nebylo nic platné. Byla rozhodnutá tak pevně jako ještě nikdy.
Třicátého července o půl třetí odpoledne mi přišla vše říkající zpráva: MAM TO ZA SEBOU, R.
O hodinu později přišel Mike se sbalenými kufry, aby mi oznámil, že přijal nabídku na
práci v Kanadě. Jeho bratranec ho s tím prý uháněl už půl roku a jeho už v Anglii nic nedrží. Objala jsem ho popřála mu štěstí. Na víc jsem neměla sílu.
Dnes od té události uplynul přesně rok. Šly jsme si s Robin sednout na pivo. Tvářila se šťastně, ale já věděla, že není. Pořád byla má nejlepší kamarádka, proto jsem jí nic nevyčítala. Její svědomí se o to postaralo. Říkala, že mluvila s Mikem. Nedopadlo to moc dobře. Jaký šok. Ne, to jsem jí neřekla. Nebylo by to fér. Sama se trápí dost.
Za chvíli se chystám do postele a jako každý večer si opakuji, že až se příště rozhodnu něčemu zabránit, udělám to pořádně, protože i já mám výčitky svědomí. Výčitky, které na mě křičí jen jedno: "Kdyby ses víc snažila…!"
má první reakce po přečtení byla ty vole...
pořád jsem doufala, že se Danny podaří Robin přesvědčit, i když to bys nebyla ty, kdyby to tak dopadlo
celou dobu jsem se snažila Robin pochopit, ale nějak to nedokážu...vzdát se kvůli kariéře milovaného člověka a zabít dítě? ne, to je prostě mimo mé chápání...já to radši nebudu řešit
povídka se mi jinak strašně líbila...byla úžasná =o) a nejspíš se k ní i přes ten konec budu vracet =o)