11. prosince 2010 v 11:32 | Gigi
|
Drom, děkuji, žes ji zveřejnila za mě...nějak jsem včera nestíhala... no,takže, mí drazí, tohle je moje soutěžní pohádka, tak si ji kdyžtak přečtěte...nemám náladu dělat tady nějakou kampaň, abyste mi pro ni hlasovali...dělejte podle vlastního uvážení... G.
NO,DOBŘE,ŠPATNÁ NÁLADA ODLETĚLA,TAKŽE JESTLI SE VÁM CHCE HLASOVAT, TAK MŮŽETE !!!TADY!!!
Před mnoha zimami v zemi, jejíž jméno už dnes nikdo nezná, za jednoho sychravého listopadového dne mladá dívka zachumlaná v černém plášti hleděla na hrob svých rodičů. V ruce tiskla na pergamenu psaný dopis, poslední věc, kterou jí rodiče dali. Ten dopis vyprávěl o kouzelném klíči schovaném v tajné místnosti v jejich domě a odemykal nějaký zámek. Rodiče nenapsali, jaký zámek, ani k čemu bude dobré ho otevřít. Avšak ona věděla, že ten klíč musí najít a použít jej.
"Slečno Airi, pojďte domů nebo nastydnete," ozval se ze vzdáleného konce zahrady hlas její staré chůvy.
Airi věnovala hrobu poslední pohled a otočila se k odchodu. Jejich dům byl starý a tajemný, ale docela honosný. Měla ho ráda. Hlavně teď na podzim, kdy za větrných dní holé větve vysokých stromů škrábaly na okna a střechu a tajuplně chřestily a šepotaly na chodbách.
V polovině cesty k zadním dveřím doma se Airi s pocitem, že je sledována, otočila. A opravdu! Jako každý podvečer od pohřbu jejích rodičů byla tu i dnes šedomodrá kočka a hleděla na dívku zářícíma očima.
"Už jsi našla ten klíč?" zeptala se zastřeným hlasem.
Airi, již zvyklá na to, že Kočka,jak ji v duchu začala říkat, mluví, jen smutně zavrtěla hlavou. "Stále nic. Můj bratr mi odmítl pomoct, nevěří tomu a říká, že má mnoho jiných starostí. Ani chůva nechce pomoct. Prý nic neví."
"Neboj se, Airi! Již brzy tajemství kouzelného klíče odhalíš a tvá největší touha ti pak možná bude splněna," a s tím Kočka zmizela stejně záhadně jako se objevila.
Té noci Airi nemohla spát. Hodiny se převalovala v posteli, až si nakonec oblékla župan, zapálila petrolejku a vyšla z pokoje. Chodba tonula v černočerné tmě, neboť měsíc byl schován za tlustými mraky a lampy byly uhašené. Bosými chodidly Airi opatrně našlapovala na prochozený bledě modrý koberec. Okenicemi lomcoval silný vítr a nocí se občas rozlehlo zahoukání sovy, ale Airi se nevylekala. Ne, šla pořád dál a dál, na konec chodby a pak po schodech nahoru a doleva a po dalších schodech, až došla k holé zdi. Nevěděla, co ji k tomu ponouklo, ale položila na tu oprýskanou stěnu jednu ruku. Chvíli se nic nedělo a pak se ozval nepříjemný skřípavý zvuk a před Airi se objevily starobyle vyřezávané dveře.
"Měla pravdu," zamumlala si pro sebe a se zatajeným dechem vzala za kliku.
Dveře se nehlučně otevřely a Airi vešla do malé místnosti osvětlené jemnou nazlátlou září.
"Vítám tě, Airi," ozval se hlas a zpoza rohu vyběhla Kočka. "Našla jsi místnost Klíče."
"Kde je?" zeptala se Airi dychtivě.
Kočka ukázala tlapkou na zeď přímo proti dveřím. Zeď se rozzářila a když světlo zmizelo, hleděla Airi na jakousi skleněnou vitrínu, za níž ležely na červených sametových polštářcích tři klíče.
"Pouze jeden z nich je ten pravý. Ty sama se musíš rozhodnout, který zvolíš. Rozvažuj však dobře, neboť špatná volba způsobí neštěstí a bolest."
Pomalu a obezřetně přešla Airi pokoj až ke skleněné stěně a pohlédla na klíče. Klíč nalevo byl mohutný, vyrobený z mosazi a prapodivně pokroucený. Prostřední stříbrný klíč svou velikostí nepřesahoval délku malíčku novorozence a byl popsaný zvláštním pavoučím písmem. Klíč napravo vyrobený ze železa tvořil, co do velikosti, jakýsi přechod mezi předchozími dvěma, neboť nebyl ani velký ani malý. Celý jeho povrch pokrývaly zelenkavé tečky.
"Zamysli se nad tím, jaký zámek by ten klíč mohl otevírat," zašeptala Kočka a když se na ni Airi otočila, zahlédla, jak se ji v dlouhé srsti na hrudi cosi zalesklo.
Minuty pomalu plynuly a Airi stále váhala. Už se málem natáhla pro pravý klíč, protože měla pocit, že ji volá, když tu ji ten hlas přišel jedovatý a zlomyslný. Odvrátila se a klíč se rozplynul. Zbývaly tedy už jen dva a dívka věděla, že se musí rozhodnout. Věděla, že musí spěchat. Naposledy pohlédla z jednoho klíče na druhý a skrz skleněnou zeď, jež se ukázala být pouhou iluzí, uchopila prostřední klíček.
Pokojem se prohnal závan větru a Airi ucítila, jak se jí o nohu otřela Kočka.
"Výborně," zapředla, "zvolila jsi správně!"
"Ale stále nevím, jaký zámek mám tím klíčem odemknout," povzdechla si Airi s pohledem upřeným na tu malou stříbrnou věc na své dlani.
"Opravdu nevíš?" naklonila Kočka hlavu na stranu a Airi konečně pochopila.
Ten klíček byl k zámku, jenž měla Kočka pověšený na svém obojku. K malému stříbrnému zámku, po
němž běželo stejné pavoučí písmo jako po klíči. Bez váhání se Airi sklonila, zasunula klíček na jeho místo a otočila jím. Kočka zmizela v záplavě šedomodrých jiskřiček a když se rozplynuly, stála před ohromeno dívkou půvabná žena s vlasy zbarvenými stejně jako Koččina srst.
"Jmenuji se Eydís a jsem poslední Bílá čarodějka," promluvila Koččiným zastřeným hlasem. "Do podoby kočky mě před dávnými časy zaklela Čarodějnice, když jsem jí odmítla sloužit a řekla mi, že je jen jediný člověk, který mě může vysvobodit. Pokud bych tě nenašla, zůstala bych ve zvířecí podobě až do skonání světa. Děkuji ti."
Airi se plaše usmála a řekla: "Ráda jsem ti pomohla, Eydís, a pokud dovolíš, vyslovím teď svou největší touhu, své jediné přání."
"Jediná má touha a mé jediné přání je, aby mě neopustili rodiče, abych je mohla znovu obejmout."
Tajnou místnost zalilo světlo a Eydís vyřkla dvě život měnící slova: "Staniž se!"
děkuju =)