5. listopadu 2010 v 18:59 | Gigi
|
Přeji krásný páteční večer, mí drazí :). Jelikož mám antibiotika a tak lehce mi hrozí zápal plic, nemůžu být ve svém milovaném Jamu se svými milovanými, takže sedím doma a nudím se. No, a tak mě napadlo, že sem hodím jednu povídku, co jsem napsala asi tak před půl rokem. Byla to příprava na maturitní slohovku, měli jsme 4 témata a nevěděla, co si vybrat. Pak jsme to probíraly s kámoškou a mě najednou napadl příběh na téma, které je i názvem téhle povídky. Naštěstí zrovna tohle mohlo být napsané jako libovolný žánr, takže jsem to pojala jako příběh o jedné mladé prostitutce. Jestli chcete tak na to koukněte, jestli ne, tak ne... je to vaše věc. Doufám, že si tenhle víkend užijete líp než já. Vaše Gigi
Za oknem se rozsvítily pouliční lampy. Začalo sněžit. Pro většinu lidí to znamenalo usednout k večeři či ke knize nebo televizi s hrnkem horkého čaje v ruce, pro ni ne. Pro ni to znamenalo jediné - červené síťované punčochy, kraťasy sotva dosahující pod zadek, lakované kozačky s vysokým jehlovým podpatkem. Vrchní část oděvu nebyla v zimě tak důležitá a pod upnutou zimní bundu se toho stejně moc nevešlo.
Sedla si před zrcadlo, pohlédla na sebe a opovrhujícím hlasem pronesla: "Už zase jsi tím, co se ti tak hnusí, děvko."
Říkala si to pokaždé a vždycky čekala, že se pak něco stane, že ze sebe shodí to odporné oblečení, práskne dveřmi svého pokoje a už nikdy víc se nikomu neprodá. To byla pozitivní věc na tom, že neměla pasáka - mohla kdykoli skončit. Neudělala to! Byla příliš slabá? Nebo zbabělá? Sama nevěděla. Jasné jí bylo jen to, že se hnusí sama sobě.
Podkladový krém, make-up, pudr, trocha tvářenky, černé linky, tlustá vrstva řasenky, natočené vlasy. Proč se vlastně tak snažila? V té tmě, která venku vládla, si ji stejně žádný zákazník pořádně neprohlédne a až ho - jestli vůbec někdo v tom mrazu projde - přivede k sobě do pokoje, bude její obličej to poslední, co ho bude zajímat.
Zapálila si cigaretu a slastně vyfoukla šedavý kouř. Poslední chvíle, kdy má své tělo - alespoň pro tuto noc - sama pro sebe. Dokouřeno. Co teď? Finální kontrola v zrcadle snad už jen ze zvyku.
Vstala ze židle a zamířila ke dveřím, když její pohled upoutala tenká plechová krabička na stole. Ne, teď ne! Rozhodla se, že heroin si nechá na potom. Moc dobře věděla, že ho bude potřebovat, aby se nepomátla, a nebyla ještě tak závislá, aby ho brala jen tak.
Zabouchla, zamknula a klíč strčila do kapsy bundy. Potom udělala dva kroky a klepla na protější dveře - znamení pro Tess, že už odchází. Asi po minutě se dveře otevřely a skoro devatenáctiletá blondýna - stejně stará jako ona - jí popřála hodně štěstí a lípla pusu na tvář.
"Kočko, nebuď tam dneska moc dlouho, ať pak dva týdny nemarodíš jako já," přidala i radu a dveře zase zavřela.
Vyšla ven. Horší dobu už si vybrat nemohla. Bylo zataženo, hustě sněžilo a foukal ostrý ledový vítr. Otřásla se, ale roztáhla deštník a zamířila na jednu ze svých obvyklých ulic.
Cestou přemýšlela o tom, jak šla takhle poprvé. Nebyl to ani rok a nešla sama. Tehdy ji doprovázela Corin - její "učitelka". Moc dobře si pamatovala, co jí tehdy Corin řekla: "Holka, máš poslední možnost říct ne! Až to uděláš poprvý, budeš se cítit jako ten největší póvl, bude ti ze sebe samé na blití a budeš se sama sobě hnusit, ale "ne" už říct nedokážeš!"
Jak teď litovala, že ji neposlechla. Litovala toho už tehdy asi tak o hodinu později, když měla prvního zákazníka. Byl to umaštěný chlápek s pivním pupkem, holou hlavou a páchnoucím dechem. Jak byla ráda, že chtěl čistě jen sex. Pět minut a bylo po
všem. Dostala svou první výplatu. Když odešel, zvracela.
A tak to šlo pořád dokola. Jejím životem byla noc, jejím dnem byla noc, jejím vším byla noc. Sex za peníze byl její obživou, muži její zaměstnavatelé. Pracovní doba -
někdy pět minut, někdy hodina nebo i dvě - podle choutek a zvrhlosti jejich zákazníků.
Začala fetovat. Tess jí řekla, že jí to pomůže smířit se. Smířila se? Možná. Vyrovnala se? Možná. Přestala se hnusit sama sobě? Nikdy. Ani na jednu jedinou minutu - pokud nepočítala dobu, kdy byla sjetá - je neopouštělo vědomí, že je hnusná, že je hnus samotný.
Konečně došla, kam chtěla a zastavila se. Pár chlápků se kolem potloukalo. Možná, že i v téhle studené noci si něco vydělá...
Když se asi ve tři ráno vracela do pokoje, měla v kapse několik tisícovek. Rozsvítila lampu, zapnula mobil a přitáhla si k sobě plechovou krabičku. Zcela automaticky ji otevřela, vytáhla lžičku, heroin, svíčku, zápalky a injekční stříkačku. Příprava jako vždy - zapálit svíčku, rozehřát "háčko" na lžičce, nasát do stříkačky, najít vhodnou žílu, vpíchnout. Dneska se ale něco změnilo. Jak tak seděla, prohlížela si stříkačku a hlavou se jí honilo jen to, jak je odporná, rozsvítila se jí v hlavě, stejně jako vánoční stromek na náměstí, myšlenka, že tohle už dál dělat nebude, nechce, nemusí.
Vánoční stromek! Podívala se na mobil.
"Pane Bože, dneska je Štědrý den," zašeptala téměř nevěřícným hlase, pak shrnula všechen obsah krabičky do odpadkového koše, oblékla se do pořádného oblečení, něco málo sbalila, z nejrůznějších skrýší vybrala všechny své peníze a vyběhla z pokoje, aniž se jedinkrát ohlédla.
Na chodbě dala Tess do schránky tři tisícové bankovky a taky vzkaz, který pokládala za mnohem důležitější než ty peníze, vzkaz, s nímž na rtech vykročila do nového dne: "Chci být člověkem, který se mi nehnusí."
já...nějak nevím, co napsat...připadalo mi to tak strašně skutečné a ten konec tak neskutečně nauvěřitelný a přitom krásný a s trochou fantazie šťastný...Giginko, já opravdu nevím, co na tohle napsat, snad jen to, že to bylo úžasné =o) píšeš skvěle, ale to ty přece víš ;o)