2. srpna 2010 v 9:59 | Drom
|
Nazdárek :P
Doufám, že všichni užíváte prázdnin.. :) sice vidím, že vás moje autorské povídky moc neberou, ale to nevadí... :-D stejně si je sem na truc budu dávat..:-D tuhle sem napsala pro jednu soutěž, internetovou, možná o ní někdo z vás slyšel, každopádně téma bylo Padá hvězda (Něco si přej!), mno takže sem zapojila svoje pesimistické já a vzniklo z toho tohle..:) spousta lidí mi říká, že o tom přece nemůžu psát, když sem to nikdy nezažila, ale já si asi nepomůžu, já říkám, že mám fantazii a to mnohdy na spoustu stačí.. :) tak kdyžtak přečtěte a zanechte nějaký názor.. :)
Přeju příjemné počtení a bohatou ruku přip saní komentů.. :P Vaše Drom:-*
Něco si přej
Máma mi v dětství říkala, že každý člověk na světě má svou vlastní hvězdu. Že vždy, když někdo zemře, miliony lidí o tom ví. Miliony lidí v tom stejném okamžiku šeptají: "Něco si přej," a jen málo z nich tuší, co v sobě taková padající hvězdička vlastně nese.
Smutek na straně jedné a obrovský kus naděje na té druhé…
Tady to ale jiné. Nebe je stále zatažené, zahalené clonou hustých temných mračen a dýmu. Během těch několika měsíců, kdy válčíme, jsem neviděl ani jedinou hvězdu. A přesto jsem jich vyhasnout spatřil tisíce. Tisíce mladých duší, které zbytečně umírají. Němci, Francouzi, Britové, kluci, kteří se zbraní v ruce bojují o vlastní přežití. Občas v rádiu posloucháme cizí zpravodaje, kteří s hrdostí v hlase vyzývají mladíky do války. Za vlast, za čest, za slávu. Ale je to jen fantazie…
Je zima, právě by měl nastupovat prosinec. Nebo je to už leden? Netuším, dávno už jsme ztratili přehled o čase či datu. Každý den je stejný jako ten předchozí, každá minuta je kratší než ta minulá, pořád dokola, dokud vám projektil naskrz neprovrtá uniformu a vaše hvězda taky někomu nepřinese štěstí.
Dnešek odstartoval už v brzkých ranních hodinách, když jsme začali s obléháním poslední německé pevnosti. Jako dítě jsem tu byl s otcem. Tehdy se tu ale ještě mluvilo francouzsky. Slunce vycházelo pomalu a temně, pod příkrovem rudého baldachýnu. Snad vidělo smutný obraz budoucnosti, snad se mu jenom nechtělo pohlížet na zkázu pod sebou.
Kráčím tiše pod příkazem svého velitele, za poslední týden je to už třetí důstojník, který nám velí. Několik desítek vojáků tiše, tělo na tělo, dřepí v díře, kterou kdysi v rychlosti vykopal nepřítel. Slyším modlitby, vzlyky i chvástavé připomínky, ale nejhorší je ticho, které buší přes všechen hluk. A pak velitel zahřímá a všichni vystřelí ze svých děr. Jako plastoví klauni…
Náhle spustí palba, odkudsi zazní pár vyděšených výkřiků a desítky vojáků padnou bezvládně k zemi. Spustím se zpět do zákopu a tiše zakleji. Vítr mi šustí kolem kolen a roznáší po okolí smrtonosný zápach. Sto metrů, které nás dělí od německých stanovišť, je poseto krátery a těly mnoha padlých, nad hlavami slyším prolétat letouny a ohlušující rány zní stále hlasitěji. Surová realita války. Překračuji mrtvoly rozeseté po krví nasáklé půdě a přemýšlím, proč má člověk tak silný pud sebezáchovy. Nemohl bych se prostě smířit s tím, že okamžik, kdy hledím do hlavně cizího vojáka, je pro mě poslední? Náhle zaregistruji pohyb a v mžiku se z příští zatáčky vynoří nepřítel. Chlapec vyděšeně těká pohledem ze zbraně do mého obličeje. Může mu být něco kolem 18 let, rekrut, jistě teprve nedávno narukoval. Tváří se trochu zmateně, když do vzduchu zazní jediný výstřel, hlasitější než vybuchující granáty a on se neohrabaně kácí k zemi. Přiblížím se k němu, pořád dýchá. Oči, zahalené vzpomínkami, neurčitě vzhlíží vzhůru, rty se němě pohybují.
"Podívej, Lorreine, hvězdy. Tady jsem je snad ještě neviděl," zasténá tiše vojín plynulou francouzštinou s pohledem upřeným k nebi a na rtech se mu usadí nepatrný úsměv. Vzhlédnu a spatřím spršku jisker, které na temné noční obloze dohasínají, když líně padají k zemi. Bílá světlice - útok pokračuje. Němec zakašle a z úst mu vytryskne tmavá krev.
"Vidíš, Lorr, žádný Fran-Francouz… ne-nezemřel… mnou… ru-" zakoktá slabě a ze sevřených dlaní mu vypadne křížek na zlatém řetízku. Skelné oči jen slepě vzhlíží k nebi. Přitisknu polštářky prstů jemně k jeho víčkům a stáhnu je dolů. Jedinkrát tiše zakleju a pak, za vítězoslavného křiku a šíleného smíchu, vyběhnu ze zákopu s hrdě pozvednutou pistolí…
A nedaleko odsud, v malé vesničce, drobný světlovlasý chlapec hledí k obloze, kde září na tisíc blikotajících světýlek. Náhle zpozorní, když jedno z nich zamíří k zemi a soustředěně přivře oči. "Něco si přej," zašeptá. Píše se rok 1916 a u Verdun ten čas padá mnoho hvězd.
Dromedko, musím ti to komentovat? =o) můj názor přece znáš, ne? ;o) mně se to líbilo