close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život je hledání

17. července 2010 v 19:06 | Dromedka |  Jednorázovky
Milí a drazí,
soutěž skončila, takže myslím nebude vadit, když tu svou povídku zveřejním.. :) samozřejmě jsem nic nevyhrála, ale ani jsem s tím nepočítala, protože jsem ji psala spíš násilím a přes jednu noc a vím, že kdyby to bylo trochu jinak, dokázala bych to i líp.. každopádně vzniklo z toho něco.. :) možná tomu dodá trochu šťávy i to, když řeknu, že je to podle skutečné události, ačkoli jména jsou samozřejmě změněná..:) Budu ráda, když si to přečtete a zanecháte aspoň nějaký koment..:)
Přeju hodně volného a správně stráveného času nejlépe někde u vody (a hodně sluníčka samože..:-D)!! vaše nejmilovanější Dromedka :-*

Život je hledání
Když toho dne našli Danielu Wernerovou v koupelně, nikdo nevěděl, co dělat. Byl krásný 25. červenec, slunce svítilo, ptáci zpívali, lehký vánek roznášel po kraji nasládlou vůni rozkvetlých květin. Jako by všechno tohle chtělo svou krásou poskvrnit zničený den rodiny, která už dvacet let přebývala v bytě v druhém patře činžovního domu na Mánesově ulici 356, v Aši. Dům to nebyl nic moc přepychový… obyčejný šedavý nátěr se ztrácel v okolí ostatních otlučených v ulici. Ačkoli většina z nich vypadala přímo pochmurně nebo až strašidelně, čtvrť, kde Daniela bydlela, byla klidná a hluk aut z nejbližší silnice neměl šanci dostat se až k jejich uším. Měla tuhle část města ráda.
Daniela to dnešní den neměla jednoduché. Vlastně, neměla to jednoduché už hodně dlouho. Před 12 lety si poprvé uvědomila, že tatínkovo milé chování není normální. Ke konci jejího osmého roku to zjistila i matka, manžela opustila a po nepovedeném pokusu o sebevraždu skončila na psychiatrické léčebně. Příležitost k setkání s dcerou již nedostala, po pár nešťastných týdnech léčení ukončila svůj život jednou pro vždy. Dívenka putovala do péče nejbližších příbuzných, prarodičů.
--*--

"Babičko? Kde je maminka?" ptala se malá, blonďatá holčička v náručí starší ženy. Po zvrásněných tvářích jí stékaly slzy a dopadaly mezi vlásky dítěte, které pevně tiskla k hrudi. Dagmar zažila v životě již mnoho utrpení a při pohledu na svou osmiletou vnučku, která se až příliš podobala své matce, nemohla žal ze ztráty dcery dále ukrývat. Lehce setřela mokré tváře rukávem.
"Maminka je teď tam nahoře, víš?" Bolestně přivřela oči a pohladila dívenku po tváři.
"Nahoře? To jako na půdě, babi? A můžu ji najít?" ožila náhle Daniela, s neskrývanou radostí pohlédla ke stropu a snažila se alespoň z dálky zaslechnout maminčin hlas. Málokdo jí tehdy dokázal vysvětlit, že její hledání je beznadějné, že máma se znova nikdy nevrátí.
Jan a Dagmar Valentovi byli příjemní, starší lidé, odvyklí od babičkovského typu života. Svou vnučku před osmým rokem vídali jen opravdu málo. Tím víc pro ně bylo těžké, zvyknout si opět vychovávat. V prvních letech, kdy u nich Daniela bydlela, nebyl žádný problém, avšak s přibývajícím věkem dívky začala mezigenerační propast dělat nepořádek. Často se společně hádali, navzájem se nepochopili, nikdo nebyl schopen dívce vysvětlit, co a jak. Daniela si často připadala velmi opuštěná, v její blízkosti nebyl nikdo, komu by mohla svěřit tajemství nebo důvěřovat. Čas běžel a ona už dávno přestala hledat maminku ukrytou mezi davem na ulici, nebo schovanou ve svých snech.
--*--
Často četla v časopisech o prvních kamarádech, opravdovém přátelství, o důvěře, věrnosti a lásce. Nechápala, proč se jí lidé vyhýbají, proč nedokáže se svými vrstevníky navázat žádný bližší vztah, proč její okolí často tvoří jen plyšové hračky, které věrně střeží její spánek. Daniela to vždycky měla velmi složité. Důvěru ztracenou pochmurnou minulostí jen těžko dokázala znovu nalézt, stejně jako člověka, který by jí porozuměl.
"Otče náš, jenž jsi na nebesích..." odříkávala monotónně dívka v první lavici, hlavu skloněnou a oči přivřené pokorou. Den, kdy Daniela slavila patnáct, pro ni nebyl veselý. Babiččina sestřenice Hana zemřela a ona byla poprvé na katolickém pohřbu. Nikdy neměla o tyto věci zájem, ale ta dívka z první řady ji zaujala. Jaký spokojený výraz měla, když odříkávala slova své modlitby, klid, který jí prostupoval, se šířil po okolí jako vůně kadidla. Klára. Tichá, uzavřená osůbka, přesto velmi veselá a plná lásky.
První nesmělý krok udělala Daniela. Nervózně postála u lavice dívky s černými vlasy a začala váhavý rozhovor. Uběhlo pár minut a obě přesně věděly, že brzy budou nejlepší přítelkyně.
"To se pozná, jak se kdo ke komu hodí," říkala vždy Klára.
"A my se hledaly tak dlouho, až jsme na sebe zbyly," dodávala Daniela a se smíchem na tváři pošťuchovala svou kamarádku. Nastaly nádherné dva roky jejího života, příběhy jako z časopisů, a Daniela dávno přestala číst o skutečném přátelství, protože to již našla.
"Víš, hledat Boha, to není jen víra a povinnost, je to hlavně odvaha. Statečnost postavit se něčemu většímu, krásnějšímu než je dnešní realita, je to modrý květ smrtelného života. A to už za to stojí, co říkáš?" Klára Daniele často vyprávěla o Bohu, o Bibli, víře a náboženství, mnohdy s ní dlouze diskutovala na téma pozemského i nebeského ráje, vyprávěla jí, že "být křesťan přece není hřích".
"Víš co? Tak mě do toho tvého sboru teda vezmi," nevydržela to Daniela jednou po obzvláště dlouhém výčtu aktivit zdejšího křesťanského kroužku mládeže.
"Fakt? Kdy máš čas? Všichni budou nadšení… jsou to hodní lidé, uvidíš," trylkovala s nadšením Klára a nebylo ji možno zastavit. Danka měla ráda, když se lidé kolem ní usmívali, vždyť bylo nádherné vnímat všechnu tu radost.
Tehdy se jí otevřela první cestička k Bohu, pak další a další. Brzy začala na shromáždění i do sboru docházet pravidelně, a ačkoli se to prarodičům zrovna dvakrát nezamlouvalo, věděli, že jí nic nemohou zakazovat. Vždyť po dlouhé době opět začínala žít.
Být věřící pro ni bylo v mnohém osvobozující. Nestarala se o svou budoucnost, svěřila ji do rukou Boha, a se stejnou pokorou přijímala vše nové, co jí On postavil do cesty.
Pár příštích měsíců zřejmě obrovsky ovlivnilo její pozdější skutky, ale v té době jistojistě přestala pátrat po opoře a pomoci, protože ta jí nescházela.
--*--
"Klári? Jaké to je, když tě někdo miluje?" vyslovila Danka jednou otázku, která ji už dlouho tížila na srdci.
"Ale vždyť to přeci víš, my všichni…"
"Ale ne, to nemyslím, jako když tě miluje kluk, opravdový kluk," vysvětlovala dále.
"No je to asi jak říká Lanczová, ne? Třepotání v žaludku, červené tváře, sladká slovíčka," mávla rukou Klárka a dále pokračovala v sepisování domácího úkolu.
"Víš, chtěla bych to zažít."
Klára dlouze pohlédla na svou kamarádku a usmála se: "Neboj se, víš, že Bůh má pro tebe připravenou tu pravou lásku." Mrkla spiklenecky na Danielu a dál se věnovala vypisování.
Touha po lásce rostla v srdci mladé dívky každým dnem, ale přesto se nikdo vhodný nikdy neobjevil, nikdy to nebyl ten pravý. Začínala pomalu ztrácet naději, že Bůh její prosby vyslyší. Až jednoho dne přijel na návštěvu k příbuzným neznámý chlapec. Bydlel daleko, vzdálenost mezi nimi téměř přesahovala délku celé republiky, ale ani to nemohlo zabránit, aby se jejich životy propojili. Velmi brzy mezi nimi vznikl vážný vztah.
"Víš, miluju západy slunce," šeptala Daniela tajemně a choulila se v náručí svého přítele Davida. Rukou jí projížděl vlasy a pozoroval rudý kotouč němě klesající k tmavnoucím pahorkům. "Miluju tu chvíli, kdy se dotkne horizontu. A podívej, když se koukneš k východu, je tam nový začátek, další úžasná věc - měsíc. Miluju tuhle chvíli."
"Já miluju tebe," odpověděl David tiše a políbil dívku do vlasů. Nic nemohlo zkazit objev pravé lásky.
Co víc si mohla tehdy přát? Přátelé, lásku i úspěchy, vše měla. A přesto jí nikdy nebylo souzeno, aby prožila spokojený život s člověkem, kterého miluje. On vztah na dálku byl sice zpočátku krásný a naplňující, dlouhé telefonáty tomu nasvědčovaly, ale nic netrvá věčně, zvlášť když pro vás osud chystá těžkou zkoušku. Velmi brzy přestaly Daniele stačit pouhé doteky a letmé polibky, časně se jí omrzelo čekání na chlapce, který ji nikdy nechtěl dát to, s čím již mnohé dívky měly rozsáhlé zkušenosti. Ona přece hledala stejné povyražení, jaké si mohly dopřát její vrstevnice.
"Davide, už to tady nemůžu vydržet," brečela často do telefonu, vymýšlela si dlouhé a bolestné příběhy utrpení, které musela v domě babičky snášet, vykládala lživé historky o chování ostatních. "Přijeď sem, prosím," ukončovala téměř každý rozhovor prosebným hlasem. A ten je mnohdy silnější než cokoli jiného.
"Co kdybychom se vzali? V únoru, až ti bude osmnáct. Můžeš se odstěhovat ke mně, doma je místa dost a… a naši tě rádi poznají," navrhl David s nervózním výrazem ve tváři. Souhlasně přikývla a věnovala chlapci dlouhý polibek. Ani tehdy se ovšem nenechal k ničemu zlákat a Daniele začaly poprvé na mysl tanout dotěrné myšlenky, že možná David není pravá láska jejího života. Tehdy se nechaly zahnat jednoduše.
--*--
"Dani, co se to s tebou děje?" ptala se často Klárka v době, kdy její kamarádka potkala Michala, mladého rebela z ulice. Jeho špatná pověst byla pro Danielu stejně odpuzující, jako přitažlivá. Často zapomínala na přátele, začala se vyhýbat lidem, kteří ji chtěli pomoci, časté hádky s babičkou nesignalizovaly nic dobrého. Okruh lidí kolem sebe začínala pomalu ale jistě odpuzovat svou náladovostí a výbušností.
Michal byl pro ni hrdina. Nesvázaný žádnými příkazy, svobodný a tak lákavý. Mnohdy s ním diskutovala o jeho problémech, o přestupcích, vyprávěl jí dobrodružné příběhy a ona si zamilovávala nejen jeho povídání, ale i jeho samotného. Zatímco David doma plánoval tajnou svatbu, Daniela se ospravedlňovala. Co oči nevidí, to srdce nebolí, přehrávala často v hlavě a s následky nepočítala.
"Nechceš jít s náma dneska zapařit?" navrhl po škole Michal nevinně, s pohledem upřeným na Danielu. Pozvedla hlavu, krátce zauvažovala, co by se mohlo stát, a s nedočkavým očekáváním souhlasila.
"Tomuhle se tady říká péčko, dáš si?" ptal se Michal později a ukazoval přitom na jemný bílý prášek uzavřený v igelitovém sáčku. "Je to sranda fakt, nic se ti nestane," sliboval tehdy duchaplně a spiklenecky se usmíval.
Svou první dávku si Daniela dala, když navštívila partu podruhé. Proklouzávali mezi skupinkou kluků i dívek s delšími vlasy, když jí do ruky někdo strčil ještě nerozdělanou stříkačku. "Je to jenom zábava, copak to holky jako ty nechtějí?" postrkoval ji stále Michal. Stav, který tehdy pocítila, jí ovlivnil už navždy. Poprvé v životě si připadala stejně skvělá jako okolí, poprvé v životě jí celý svět připadal nepodstatný. Vznášela se v prostoru, plachtila mezi sny, mluvila s matkou i otcem. Zážitek s drogami jí utkvěl v paměti a ona přestala hledat zábavu, jelikož tu měla přímo před sebou v jehle injekce.
--*--
"Proč jsi mu o tom řekla?" křičela Daniela na svou nejlepší přítelkyni a vzteky se celá třásla. Ani netušila, kdy naposled v jejích žilách proudil metamfetamin, a to ji vytáčelo ještě více. "Měli jsme se brát, pokud si to neuvědomuješ."
"Ale ty potřebuješ pomoc, nemůžu se dívat na to, jak se ničíš, když to nevidíš ty, měl by to vidět někdo, kdo o tebe má zájem," oponovala ji Klára a snažila se Danielu uklidnit. Od té doby, kdy se viděly naposled, uběhlo čtrnáct dní. Přestala chodit do školy, pervitin se značně podepsal i na její postavě. Zhubla, na tváři, pod očima i na čele objevila mnoho vrásek a podstatně zestárla. S Davidem se rozešla už před měsícem. Řekla mu, že má jiného, že už ho nikdy nechce vidět. Věděla, že mu ublížila, a proto už žádnou pomoc nečekala. Přesto se jí stále snažil přivést zpět.
"Já nic nepotřebuju, jsem v pohodě. Starej se o ty svoje pánbíčkáře a mě nechej na pokoji, rozumíš?" vykřikla ještě naposled a hrdě vykráčela z místnosti. Nikdy se nenechala ovlivnit, měla svůj život pevně v rukou. Tedy alespoň do doby, kdy ji přepadly abstinenční příznaky. Cítila, že dnes už to nebude trvat dlouho a přijdou silné migrény, bolesti kloubů a slabost.
"Potřebuju dávku, Míšo," zaskuhrala, když přispěchala ke svému současnému příteli. On jí dal vše, co chtěla - lásku, zábavu i drogy.
"Ale, kotě, nemám peníze, dneska si ještě žádného zákazníka neměla a víš, že bez peněz to nejde," zachmuřil se a pozoroval vyčerpanou postavu před sebou. Ještě stále by mohla nějaké peníze vydělat, probíhalo mu hlavou. Otočil se, zpod kabátu vytáhl úzký sáček a nasypal špetku prášku na stůl. Daniela se na něj okamžitě vrhla a zaplavila ji vlna euforie.
--*--
Dnešní den to Daniela neměla lehké. Byl 24. červenec. Nevěděla, jak dál. Před chvílí jí oznámili, že babička v noci zemřela na infarkt. Po té, co Daniela zjistila, že je těhotná, vyhodil ji Michal na ulici. Již více než čtyři měsíce nebydlela u své rodiny. Bylo jí jasné, že její poškozené tělo nemůže těhotenství ani porod unést, ale nenašla v sobě dostatek síly, aby to ukončila. Věděla, že se smrtí babičky ztrácí i poslední možnost pomoci. Chtěla přemýšlet, hledat řešení, ale náhle jí hlavu zasáhl ostrý střep, první příznaky deliria. Rozběhla se do koupelny, prudce otevřela dvířka skříňky nad umyvadlem, až z něj vypadlo zrcadlo a roztříštilo se na tisíce kousků. Slunce už se sklánělo k západu a ozařovalo posledními paprsky tvář dívky, která si právě brala svou poslední a žalostně malou dávku pervitinu. Svět se zatočil a ona upadla. Probrala se až za několik hodin.
Rozhlédla se po koupelně. Copak existuje nějaké řešení? Může vyhrát hru, která si říká život, i s tak strašnými kartami, které jí osud namíchal? Rozedřené ruce, tísnivý pocit v hlavě, přicházející bolesti - před tím vším ji Michal varoval. Poslední dávka nebyla tak silná, jak čekala, tak silná, jak si přála. A ona byla slabá jako to zapadající slunce, které kdysi s pocitem štěstí sledovala, také čekala na svůj vycházející měsíc, nový začátek a start. Popadla střep ležící na zemi a prudce trhla podél zápěstí. Necítila bolest. Zhluboka se nadechla a ještě jednou řízla. Krev tryskala z otevřených ran, když se sunula k zemi, a kropila podlahu drobnými kapičkami. V té chvíli se Daniela cítila volná. Pozorovala zranění, rány, které ji měly vykoupit, rány, z kterých rychlostí vytékala životodárná síla a za dlouhou dobu se poprvé usmála. Slyšela hluk v uších, cítila chlad, který jí prostupoval, štěstí, že zase spatří měsíc nad nočními pahorky. Přivřela oči a oddala se nastupujícímu tichu…
Když toho dne našli Danielu Wernerovou v koupelně, nikdo nevěděl, co dělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 17. července 2010 v 19:29 | Reagovat

jé, to znám =o) zlatí, zapomněla jsem ti napsat, že jsem to dočetla aže se mi to líbilo...ty s tím možná spokojená nejsi, ale já ano a tak to zůstane! víš, že mám tvůj styl psaní a tvoje povídky hrozně moc ráda a na tom se nikdy nic  nezmění =o)

2 Lirael Lirael | Web | 20. července 2010 v 20:59 | Reagovat

Páni. Skvělý závěr. Vždycky všechno hrozně krásně popíšeš, okolí, vůně, pocity. Moc dobrý. =)

3 olaff olaff | E-mail | 23. června 2020 v 16:58 | Reagovat

Guys stop jerking off, here you can find lonely girls from your area - http://hifuck.me

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.