8. prosince 2009 v 22:26 | Gigi
|
Dobrý večer:) eeeeeehm,přináším Vám FF povídku...ano, říkala jsem, že FF už nepíšu a taky že ne!!!,ale tohle je výjimka. Je to povídka na přání pro Hope a prostě to ze mě dneska tam nějak vypadlo. Přiznávám, že to není žádný extra výkon, ale na to,že mě už FF nebere, si myslím, že docela ujde:D ...tématem bylo: jak se Harry a Ginny dali po Voldemortově pádu dohromady...to jsem splnila:) a myslím, že požadovanou romantiku (více)méně taky:D takže čtěte nebo ne - jak chcete...a já pádím do postele...dobrouky :-* Gigi
"Harry? Už jsi mluvil s Ginny?" ozvala se opatrně Hermiona a pohlédla na kamaráda přes téměř prázdnou sklenici od máslového ležáku.
Byl to právě rok po Voldemortově pádu a Harry Potter, Hermiona Grangerová a Ron Weasley zrovna seděli u Tří košťat, aby se trochu posilnili, než se vydají na návštěvu Bradavic.
"Jak myslíte, že se vede Nevillovi první rok jako profesorovi?" snažil se Ron velice nenápadně změnit téma a vysloužil si tím Hermionin spalující pohled.
"Rone, nech toho! Harry to prostě musí vyřešit, protože všichni víme,že k sobě s Ginny patří. Zatraceně, Harry, vždyť se oba dva jen trápíte. Teď už není žádný důvod, abyste spolu nebyli," pustila se do obou kluků Hermiona a rozčilením celá zrudla.
"Harr - "
"Hermiono, zmlkni, prosím tě! Tímhle mi to jen stěžuješ a rozhodně mě to nedonutí si s Ginny promluvit," vyjel na ni Harry.
Hermiona okamžitě zmlkla a na tváři se jí usadil ublížený výraz. Vždyť chtěla jen pomoct.
"Promiň, vím, že mi chceš pomoct, ale tohle musím vyřešit sám... s Ginny."
"No,fajn, tak jdeme,ne?" zvedl se Ron od stolu a zašklebil se na Hermionu.
Hermiona okamžitě vyskočila od stolu a nálada se jí zvedla tak, že to snad už víc ani nešlo. Zato Harry jen neochotně opouštěl příjemný podnik a stůl a židli a máslový ležák, protože všechny tyhle věci oddalovaly jeho setkání s Ginny.
ooooooooooOoooooooooo
" Já to vážně nezvládnu," řekl Harry tak tiše, aby ho slyšel jenom Ron.
"Hele, ty jsi můj nejlepší kamarád a Ginny moje sestra a vidím, že se oba trápíte, když nejste spolu, tak se, sakra, vzchop a vyřeš to," odpověděl zapáleně Ron.
Harry jen zavrtěl hlavou. Vůbec nevěděl, co by měl dělat nebo říkat. Na jednu stranu neměl pocit, že by udělal něco špatně, protože chtěl Ginny jen ochránit. Na druhou stranu nemohl pomíjet tu prázdnotu uvnitř sebe, když ji neměl vedle sebe. Jenže jak to všechno vyřešit a vrátit věci tam, kde byly? A co když, i přes to, že Hermiona přísahala, že ne, má už Ginny někoho jiného a s ním už nechce mít vůbec nic společného? Všechny tyto myšlenky se Harrymu honily hlavou, zatímco se vlekl za svými přáteli jako odsouzenec na smrt.
"Harry! Rone! Hermiono!" ozval se hromový řev a když se trojice ohlédla, spatřila, že se k nim žene Hagrid.
"Hagride!" zařvali unisono a vrhli se obrovi naproti.
Během několika vteřin už se všichni objímali a Harry měl pocit, že mu Hagrid zpřelámal všechna žebra, ale nevadilo mu to. Bylo příjemné Hagrida zase vidět.
"Přišli jste vomrknout, jak to bez vás Bradavice zvládaj?" usmíval se Hagrid a černé oči mu nadšeně svítily.
"Přesně tak," chechtal se Ron, " a taky jsme přišli zkontrolovat Nevilla."
"A taky jsme chtěli vidět Ginny," dodala Hermiona a významně pohlédla nejdříve na Harry a pak na Hagrida, který na ni spiklenecky mrknul.
Harry pozoroval tuto výměnu pohledů poněkud znechuceně a když ho zradil i Ron řekl: "Víte,co? Už vás mám dost. Jdu Ginny najít, protože je to jediný způsob, jak se vás zbavit."
Ron, Hermiona i Hagrid se potichoučku smáli, zatímco Harry teď už svižnějším a rozhodnějším krokem zamířil k majestátné budově bradavického hradu.
ooooooooooOoooooooooo
"Harry!"
"Neville, jak se vede?" usmál se Harry na kamaráda a radostně ho objal.
"Nestěžuju si. Učení mě baví a děcka jsou až na pár výjimek skvělé," vyprávěl Neville se širokým úsměvem na tváři. "A Minerva je vynikající ředitelka. Jasně, Brumbál byl prostě Brumbál, ale ona je taky parádní."
Harry se krátce zasmál, protože slyšet Nevilla, jak říká profesorce, ze které měl ještě před pár lety pořádně nahnáno, křestním jménem, bylo vážně poněkud komické.
"Ty, Neville, neviděl jsi Ginny?" zeptal se Harry a díval se na špičky svých bot.
"Mám pocit, že jsem ji zahlédl ve Velké síni. Hodně štěstí, Harry," popřál mu Neville a zamířil po mramorových schodech do prvního patra.
"Dobře! To zvládneš! Poradil sis s Voldemortem, poradíš si i s Ginny," řekl si Harry bojovně, ale i tak se mu útroby nepříjemně sevřely.
Ještě než se vůbec odhodlal přinutit nohy k chůzi, dveře vedoucí z Velké síně do vstupní haly se otevřely a Harrymu se málem zastavilo srdce, protože přímo před ním stála jeho životní láska a byla snad ještě krásnější, než si ji pamatoval.
Vedle Ginny šla Luna se svým typickým zasněným výrazem, ale Harryho zmerčila okamžitě. Dloubla do Ginny, naznačila "hodně štěstí" a vytratila se pryč.
Harry už na nic nečekal, protože měl strach, aby Ginny neodešla. Zhluboka se nadechl a zamířil k ní.
"Ginny," oslovil ji trochu roztřeseným hlasem.
"Harry," oplatila mu zrzka stejně.
"Ehm..chtěl jsem s tebou mluvit."
"No... já s tebou vlastně taky. Půjdeme k jezeru?"
"Dobře."
Cestou přes pozemky k jezeru měl Harry sto chutí omlátit si něco o hlavu. Co to bylo? Rozhovor na úrovni dětí ve školce. Připadal si vážně jako idiot.
Zastavili se na břehu jezera a těkali pohledy všude možně, hlavně aby se nepodívali jeden na druhého. Po deseti minutách už to začínalo být opravdu trapné a Harry cítil, že trochu rudne.
"Ginny," prolomil ticho opět velice originálně," já ... chci se omluvit...a nebo vlastně nechci. Víš, já to všecko udělal proto, abys byla v bezpečí, aby ti neublížili, ale teď už vím, že jsem tím ublížil jen sám sobě a taky tobě! Byla to ta největší blbost,co jsem kdy udělal, ale přesto z toho mám i dobrý pocit, protože ty jsi naživu a to je to důležité. A jestli už mě nebudeš chtít v životě vidět nebo jsi teď šťastná s někým jiným - dobře, nevadí. Chci jen, ať jsi spokojená a pokud to nebude se mnou, pochopím to a ... ," vychrlil Harry své myšlenky tak rychle, že najednou nevěděl jak dál.
A Ginny tam stála, s krásnými rudými vlasy rozprostřenými po zádech a hlubokýma hnědýma očima přemýšlivě na něj upřenýma, a neříkala vůbec nic. Podle jejích pootevřených rtů bylo poznat, že chce něco říct, ale nevěděla co, nevěděla jak.
" A," Harry se najednou vzchopil," miluju tě jako ještě nikdy nikoho a jestli máš někoho jiného, nebude mi to jedno, ale tvoje štěstí je pro mě vážně na prvním místě. Prosím tě, mohla bys něco říct?"
"Harry, já ... docela hodně jsi mi ublížil, víš? Vím, že to víš. No, já to chápu a pochopila jsem to i tehdy, ale nepřestala jsem doufat, že mi jednou řekneš, co řekl teď. Jenže pak uplynul celý rok," Ginny se odmlčela a Harrymu spadlo srdce až do kalhot, protože bylo jasné, že ho odmítne," prostě uplynul celý rok a já pořád doufala a ty jsi teď tady a já tě miluju a už mi nikdy, ty prevíte jeden, nedělej to, cos udělal před rokem!"
Harry na ni zíral jako na zjevení a ptal se sám sebe, jestli vážně dobře slyšel.
"Pottere, posloucháš mě vůbec? Miluju tě, tak mě, zatraceně, polib!" zasmála se Ginny zvonivým smíchem a udělala krok k němu.
V tu chvíli to Harrymu konečně docvaklo, popadl Ginny do náruče a políbil ji stejně živelně a nenasytně jako poprvé před třemi lety, když vyhráli ve famfrpálu a on si uvědomil, že Ginny Weasleyová je jediná osoba, se kterou chce strávit zbytek života.
zlatí, děkuju, strašně moc děkuju za tuhle povídku =o)
nejen, že byla romantická, vtipná, ale i dojemná, protože já zase brečím!, a taky napínavá až dokonce...já byla napnutá, jestli to skončí happy endem, jestli prostě neodbočíš od knihy...
prostě to bylo skvělé, pžasné, dokonalé a já za to strašně moc děkuju =o*