close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Věř mi a ukážu ti věčnost

22. září 2008 v 21:46 | Dromedka |  Jednorázovky
Tááák, přátelé moji a drazí čtenáři... :)
Přináším vám další mou povídku... Název jsem si popravdě trochu vypůjčila od Gigiiiinky ale ona s tím souhlasila... :) Jinak všechno ostatní je moje práce... mohlo by vám to v určitých chvílích trochu připomínat Edwarda a Bellu, tedy spíše na konci... :D Ale začla jsem to psát dávno předtím, než jsem vůbec o nějaké SM slyšela... a měla jsem vymyšlený i konec... což mě dostává k věci, že je děsně kostrbatý a takový divný, tak se přes něj prosím přeneste, stálo mě to dost práce... každopádně jsem si psaní užila a douvám, že si to užijete stejně... přeji příjemnou zábavu a děkuji za komentáře... vaše Drom:) :-*

Byla tma. Ležela na studené podlaze a nepřirozený chlad, který jí prostupoval, vnímala každičkou částí jejího chvějícího se těla. Oči držela pevně semknuté, ale i tak bylo zcela zřejmé, že světlo do téhle temné kopky nezavítalo už spoustu let.
Bylo tomu dávno, kdy ranní paprsky zlatavého slunce naposledy pronikly do těchto míst a rozzářily jej tak k nepoznání svých dávných pánů. I o nich se v nedaleké vesnici vyprávěly příběhy plné strachu a napětí, tehdy, když oheň v krbu hospody zlověstně praskal a bojácní sedláci vypili nejednu pintu sladkého piva.
"Manin, ukrutný panovník tehdejší neslavné éry, trýznitel stovek nevinných a zrádce vlastního rodu obýval hrad, jehož zbytky leží roztroušeny na širokých pasekách Dunlogského lesa, pokryty staletou špínou a hnijícím mechem, zakopány sto sáhů pod zemí, aby už nikdy nebyly objeveny ani základní kameny nejskvostnějšího sídla té doby, ani trouchnivějící kosti majitelů pohřbené společně s nimi," začínal vždy Garold, vesnický vypravěč, bavič a lovec, tajemně, jakoby se snad bál, že jen pouhá zmínka může probudit zlo, ukryté hluboko pod vrstvami kamenů a hlíny v nedalekých lesích. Dlouho do noci zněly ustrašené balady toho starce popisující kruté a vypočítavé činy zapomenutých obyvatel za noci kroužících kolem vesnice a hledajících oběti. Pochmurná slova se nesla hospodou, vypovídala o všech příkořích, která byla páchána a která neměla být nikdy připomenuta a usazovala se na dně srdcí kdejakého sedláka, kde pomalu klíčila v nevýslovnou nedůvěřivost. Lokálem prolétla slova plná bolesti, krve, zadostiučinění a snad i prožitku. Slova, která v dívčiným uším nikdy dolehnout nemohla.
Bylo ticho. Ležela na studené podlaze v temné místnosti a jediné, co mohla slyšet, bylo slabé škrábání ostrých drápů o ztrouchnivělý povrch něčeho, co kdysi bylo dveřmi. Nebyla si jistá ničím, snad jen svým strachem doprovázeným mrazením v zádech, ale měla pocit, že se velmi brzy dozví vše, kvůli čemu sem dnes přišla pátrat.
Škrábání se ozývalo pravidelně, jako mystická melodie, která pohltila její srdce, jež teď bilo tak hlasitě, až se rytmicky spojilo s drsným drápáním, které s každou uběhlou vteřinou nabývalo na síle. Nezbylo jí už nic jiného, než se poraženecky schoulit do klubíčka a čekat na spásu, v této chvíli vytouženou smrt. Na povrch se vydral nepotlačitelný vzlyk a zpřetrhal sítě, které si v téhle temné místnosti spřádalo ticho, jako obrovský chlupatý pavouk, kterého nikdy nespatříte, ale přece víte, že je to právě ten, který by vám dokázal nahnat nevysvětlitelný strach.
Vzduch voněl zeminou. Udeřil ji do nosu hned, jak ji sem surově vhodili, ačkoli teď si nemohla být jistá, jestli nejde cítit i něčím jiným, sladším a mnohem smrtonosnějším. Hluboko pod kůži se jí nyní zarývala i silná vůně soli, která k ní stoupala od podlahy, kde jako hrachy dopadaly její slzy plné beznaděje a hrůzy a vytvářely divoké obrazce nepopsatelného děsu.
Drápání ustalo, jen aby mohlo v zápětí nabrat na rychlosti i síle, až znělo jako jediný dlouhý, nikdy nekončící tón, který víc než co jiného v této chvíli, znamenalo konec. Dýchala přerývavě, mělce a nakonec snad i smířeně, hlavou se jí hnaly jako větrná bouře vzpomínky na události dnešního dne a pocit beznaděje jí nahlodával jinak nijak pevnou touhu přežít, když se dveře s prásknutím otevřely, narazily na pevnou kamennou zeď a ji i přes zavřená víčka oslepilo silné světlo, které po tak dlouhé době strávené v naprosté temnotě, zářilo jako slunce za dlouhých, jasných polední.
Smysly měla po hodinách soustředění zbystřené, takže ji jediný k ní doléhající zvuk nemohl nijak překvapit. Nikdo se ani nepohnul, jen slabé, melodické škrábání potichlo na sotva slyšitelnou hranici. Znělo tak tichounce, že si nemohla být jistá, jestli si jej jenom nevymýšlí. Víc než cokoli jiného ji nyní sžírala touha spatřit svého věznitele a po krátkém a lehkém boji s rozumem nakonec i vyhrála. Dívka nesměle otevřela oči a v té chvíli si začala přát, aby to byla nikdy neudělala.
Ooo****ooO
"Doveď to děvče, Ervete," uslyšel hraně nasládlý, vychloubačný hlas svého pána a tělem mu projela vlna nenávisti. Nesnášel ostrý šepot, který používal jeho vůdce ve chvílích, kdy chtěl jasně dokázat, že jedině on zde vládne, nenáviděl výraz, který se s jistou soustředěností usadil na jeho tváři kdykoli směl někoho ovládat, nesnesl pohled plný pýchy a nadřazenosti, který muž s oblibou používal.
"Jistě, vaše výsosti," pronesl s jasným ironickým podtónem, nad kterým se několik z přihlížejících pozastavilo, a upřel na muže v starodávném vyřezávaném křesle dotčený pohled. Velitel v odpověď jen lehce mávl rukou a dále se věnoval ženě s dlouhými rovnými vlasy v barvě ohně, která se k němu i přes veškerý odpor skláněla s odlesky oddanosti v očích. Krátce a ledově ji políbil na vybledlé rty, které ovšem v porovnání s kůží na celém jejím těle zářily jasnou rudou. Žena byla skoro stejně světlá jako tající sníh, když na něj v poledne zazáří slunce, což ještě umocňovaly její křiklavě zrzavé vlasy, ale ve společnosti stejně zbarvených lidí nijak nevynikala. Chlad, který jakoby vycházel z těl všech přítomných, narážel na rozžhavené plameny pochodní a snažil se jejich žár snížit na svou úroveň.
Zábava pokračovala. Hudebníci umě ukrytí za dlouhou těžkou oponou vyšívanou prastarými runami spustili hrůzu nahánějící melodii, která v temné místnosti plné bledých postav, zněla až nepřirozeně hlasitě, doprovázenou lehkými kroky dokonale tančících párů na černobíle vydlážděné podlaze. Sálem se okamžitě rozlehl ustrašený šepot desítek lidí vtěsnaných do jediné haly ukryté několik sáhů pod zemí a naplnil ho zvláštní atmosférou očekávání. Sluhové v dlouhých temných hávech s kapucemi, vyšívaných stříbrem a s důstojným držením těla hbitě kličkovali mezi tanečníky i osamocenými osobami a s podnosy plnými vybraných lahůdek a nejdražšího šampaňského dodávali sálu potřebnou vizi drahého večírku jen pro zvané. Slabé světlo, které vycházelo z tlumeně žhnoucích pochodní zavěšených u stropu, ozařovalo bohatě zdobené úbory s volánky, nařasené košile s fraky a velice vznešeně vyhlížející klobouky na hlavách zúčastněných a odlesky, které odrážely flitrové šaty, neposedně tančily po místnosti společně s hustým, nasládlým pachem blížící se smrti. Nic z toho ovšem Ervete vidět ani slyšet nemohl.
Ve chvíli, kdy hudebníci v sále začali svou dlouhou monotónní píseň o dávno zapomenutých úspěších, kráčel tiše, ale naléhavě temnou, mírně klopenou chodbou do útrob páchnoucího zámku a stále hlouběji se hroužil do svých myšlenek, nechávaje se jimi ovlivnit. Jen na kratičkou chvíli stihlo světlo z pochodně pověšené na vlhké kamenné zdi, kterou v té chvíli míjel, osvítit jeho dokonalou tvář a on se vzápětí opět ponořil do neproniknutelné tmy. Oči barvy té nejtemnější černě směřovaly zamyšleně na podlahu a znovu a znovu přeměřovaly vzdálenost mezi ním a masivními dubovými dveřmi na konci jeho cesty. Husté, havraní vlasy mu elegantně spadaly do obličeje, ale on je díky svému rozčilení sotva vnímal. Plné rty se mu pohybovaly v němých hrozbách a kletbách v cizích jazycích a každou chvíli odhalily řadu bílých, jako nože ostrých zubů nebezpečně se blýskajících v slábnoucím světle. Jediným zvukem v samotou prostoupených chodbách bylo jen zrychlující klapání podpatků vysokých černých bot z kůže, které se vyjímaly na chlapcových světle zelených kalhotách, dokonale sladěných se zbytkem oblečení, tmavém kabátci zdobeným zlatě vyšitými ornamenty a světlou košilí, skvěle zdůrazňující jeho vypracované tělo.
Rukou v úzké kožené lovecké rukavici popadl nejbližší pochodeň a myšlenkami stále u svého pána stanul před vysokými, dvoukřídlými dveřmi. Aniž by se jakkoli dotkl kliky, přiložil ruku tak, aby konečky prstů zlehka dosáhl na tmavé dřevo a v té chvíli se začalo ozývat povědomé škrábání. Pomalu přejížděl trouchnivějící dřevo odshora dolů a jeho nepříjemně drsná kůže hrála tu nejstrašlivější symfonii na světě, symfonii smrti. Hlavou se mu jako rozbouřené moře proháněly myšlenky, povětšinou zahrnující krutou pomstu člověku, kterého si vůdce klanu vybral, toho, který nyní ležel schoulen v rohu tmavé kobky, jejíž dveře osvětlovala pochodeň v jeho ruce.
Pod polštářky prstů konečně ucítil to, co dívka za dveřmi, tím si byl naprosto jistý. Zděsil se, když se mu z úst vydral němý vzlyk, který nesporně patřil děvčeti uvnitř. Obyčejně svou schopnost vidět to, co cítí jiní, miloval, nyní jí začínal z hloubi duše nenávidět. Bylo mu víc než nepříjemné sdílet strach a hrůzu ze smrti, která jemu byla odepřena, děs z neznámých věcí, které si bála představovat, děs, který nakonec soustředila na věc, jež byla za dveřmi - na něj. Zrychloval tempo, aniž si uvědomoval, co vlastně dělá a nechal se unášet na pocitech, které nebyly jeho vlastní. Dívka za dveřmi ho uchvátila mnohem více než kterákoli oběť před ní, a ačkoli to nechtěl, začínal jí být posedlý, začínal se utápět ve složité mysli, která se před ním otvírala, až jí nakonec propadl ještě dříve, než ji vůbec mohl spatřit. Jeho vražedná symfonie zrychlovala tak dalece, až se vydrápala na poslední vysoký tón a pak rázem ustala. Hnán touhou uvidět, co ukrývají, kopl do dveří a vešel rázně dovnitř.
Trvalo mu jen chvíli, než zjistil, že vrstva šatů pokrytá záplavou tmavých vlasů, je ta, již hledal. Uvědomoval si, jak instinktivně unikla před světlem a odklonil plamen stranou. Nehýbala se, ale skutečnost, že ještě žije, před ním skrýt nedokázala. Zřetelně slyšel každý její nádech i výdech, každé bouchnutí splašeného lidského srdce, cítil slabé chvění, které rozkmitalo vzduch. A potom jí pohlédl do obličeje. V té chvíli začal litovat, že svého pána nezradil už dávno.
Ooo****ooO
"Vstaň." Naléhavý šepot, který k ní pronikal z temnoty, nikdy neslyšela. Popravdě, nikdy nezaslechla zvuk ani trochu podobný tomu, jež nyní zaplnil prázdnou temnou kobku, v níž byla dlouhý čas vězněm. Ze všeho nejvíce se podobal skučení větru prohánějícího se po zasněžených vrcholcích, zurčení ledově chladné vody v potůčcích kolem vesnice nebo rozzlobenému vrčení vlčí matky z jara, když se neposlušná vlčata vydají prozkoumávat hluboké skalní rokle a vysoké horské štíty. Nic z toho ovšem dostatečně nemohlo vystihnout děs, který jí hlas naháněl, když zaskřípal v přímém rozkazu jako diamant zlehka vedený po skle nebo jako ostře nabroušené drápy, když při doskoku narazí na vyčnívající kámen.
Vzhlédla. V ten okamžik, dnes již snad po tisící, zalitovala, že byla obdařena zrakem. Ačkoli od přírody byla vynikající plavec, v téhle chvíli se mohla v hloubce jeho očí utopit jednoduše a bezbolestně, nezalita přívalem děsu, hrůzy a strachu, bez jakýchkoli jiných emocí. Každou vteřinu, kdy jí stále dokonaleji pohlcovala temnota z nich vyzařovaná, se cítila bezpečněji. Nevnímala možnou hrozbu, jako ostrý meč zavěšený ji nad hlavou, necítila blízkou přítomnost smrti jako tajemné Dámy v černém, která s dokonalou ladností vládne na parketu života, nebála se, ačkoli tomu mohly všechny okolnosti nasvědčovat. Ve chvíli, kdy na něm spočinula zrakem, přestalo vše ostatní existovat. Čas, poutník, který němě doprovází každého z nás, opustil tichou kobku a zmizel v nekonečnu. Uběhlo století, a další. Stejně tak to mohlo být několik vteřin, když chlapec pronesl slova, jimiž ji úplně odzbrojil.
"Prosím, pospěš si," zašeptal slabounce a jeho hlas se nyní od příkazu nemohl lišit více. Stále byl temný a zněl jako škrábání o sklo, ale byl tu přítomný i jistý neurčitý podtón, který přímo vyzýval ke splnění prosby a naléhavost, s kterou těch několik slabik vyslovit, mohla v tuhle chvíli vážit více, než celý zámek. Nesměle se pohnula a s námahou se drala na nohy. Nevěděla, co ji nyní čeká, a v jeho přítomnosti ji to ani nezajímalo. Nedokázala vysvětlit, proč vstává, proč se dotýká studené, ulepené zdi cely, proč beze slova následuje pečlivě ustrojeného chlapce spletitými chodbami podzemí. V tomto nekonečném příběhu vlastní smrti neznala tolik odpovědí a měla tolik otázek.
"Kam mě vedete?" Nestihla si ani uvědomit, jak nepřirozeně a rozvrzaně její hlas zní po tolika dnech mlčení, s jakým naprostým klidem větu vyslovila, ani jaký sebejistý tón použila, když se postava před ní zastavila tak prudce, že do ní narazila. Na kluzkých kamenech nebylo těžké ztratit rovnováhu. Každou chvíli čekala tvrdý dopad na chladnou podlahu, ale ten nepřicházel. Ucítila jemný dotyk ledu na nadloktí a až po pořádné chvíli se odvážila zvednout víčka. Visela ve vzduchu, třicet centimetrů nad kachličkami a koukala tajemnému neznámému přímo do očí. Ocelový stisk na rukách povolil, ale zanechal nepříjemné mravenčení, jak se do odkrvených končetin vracel cit, ale její bosé nohy se k zemi nepřiblížily ani i milimetr.
"Pro… promiňte," vyslovila ve snaze zachovat správnou etiketu omluvná slovíčka a sklopila zrak. Tváře se jí zbarvily do nachova, ale ona je umě přikryla neposedným pramenem hnědých vlasů. Jemný dotek ledově studených prstů jí připadal zvláštní. Cítila, že chlapcova kůže je chladná jako sníh, ale v místech, kde ji přidržoval, pálila jako rozžhavené železo. Z úst jí unikl vzdech, když si sevření začalo být značně nepříjemné.
"Pospěš si," zasyčel vztekle v okamžiku, kdy se její chodidla opět dotkla pevné půdy pod nohama a než se stačila vzpamatovat, byl jeho náskok minimálně pět metrů. Zklamaně si povzdechla a uvažovala. V mysli se ji jako nedokončený obraz, neodhalený skvost malířského génia rýsovala tvář člověka, který ji chtěl jistě bez milosti zavraždit. Napadala ji slova jako ohromující, nádherný a úžasný, ale moc dobře si byla vědoma toho, že ani jedno, ba ani všechna naráz, nedokážou vystihnout pravou podstatu jeho rysů. Obličej měl jemný, trochu chlapecký, tváře něžné a rty plné, ale přece celkově budil dojem spíše nájemného vraha nežli manekýna. Dokázala si představit veselý úsměv na namodralých rtech, ale přesto by jí připadal nepřístojný. Bála se ho, jeho pátravého pohledu, jeho vražedného úšklebku, ale přesto byl jediný, kterému by kdykoli svěřila vlastní život. Vlekla se prázdnou, pobledlou chodbou a čím vzdálenější byl temný stín, tím silněji pociťovala depresi, která na ni doléhala.
Rozhlédla se. Jediná cesta ven vedla nazpět, do temné cely plné strachu, tmy a bolesti. Po stranách nebylo ani jedno okno, jen občasný výklenek v prázdné zdi vypovídal, že kdysi tohle nebylo tolik temné místo. Nebo také mohla následovat svého věznitele vpřed, přímo do chřtánu lačné smrti. Tušila, že se odsud nikdy nedostane. Hlavou jí probíhaly myšlenky na brzký konec, celý její krátký život se v obrázcích poskládal do sebe a v neskutečně pomíjivé chvíli ji celý proběhl před očima. Byl pro ni až příliš, příliš rychlý. Z úst se jí vydralo podivné, rezignované vzlyknutí a jediná slza proklouzla mezi řasami a stejně jako poutník na osamělé cestě životem došla až k lícní kosti. Dívka zpomalila, dech se jí zrychlil a ona, soustředěna na tu jedinou slanou kapku, přivřela oči.
"Bylo krásné se trápit, bylo hezké se rmoutit, bylo nádherné trpět. Měla jsem ráda smutek, objímala se s nenávistí a laskala závist. Důvěřovala jsem zradě, nesnášela radost a znala bolest. Milovala jsem to, protože jsem milovala život," zašeptala poslední rozloučení prázdné kapce vody a čekala na okamžik, až i ona zakončí svůj bolestně krátký příběh svého bytí. Který básník jí napsal takhle nesmyslně stručnou báseň života? Kdo jen mohl nechat zemřít ji tolik mladou? Bláznivě se zachechtala, když jí po tváři stekla další slza, spojila se s tou první a s neslyšitelným nárazem dopadla na chladnou podlahu, kde se změnila v nevýrazný obrazec, a po několika okamžicích se vsákla do udusané hlíny mezi kameny.
"A přijde a skončí další," ozval se melodický hlas za jejím pravým uchem. Nezvedla hlavu, tahle skutečnost, tahle existence už pro ni nic neznamenala. Byla jen další, která musí skončit, další, na které básník šetřil papírem. Poslední slza plná všeho očekávání, naděje i poznání stékala líně po narůžovělé tváři děvčete, které se tak těžce loučilo s životem.
"Musí, jako já," přitakala neslyšně a pozorovala krvavé odlesky nedalekých pochodní odrážejících se na lesklém povrchu kapky.
Lehký, uvolněný smích jí narazil na stěnu bubínku jako drnčení rozladěné loutny a překvapil jí natolik, že ani neucítila ledový dotek na své tváři.
"Ale teď, jí dejme ještě chvíli času," jemným pohybem zachytil kapku na polštářku prstu, velice rychle šáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl drobnou, skleněnou lahvičku. Pomalu odšrouboval uzávěr a velice opatrně otřel kapičku o okraj nádobky.
"Pro podobné případy," odpověděl na její pozvednuté obočí a nevyslovenou otázku. Na tváři mu hrál veselý úsměv. Ačkoli dávno zapomněla, jak se to dělá, napjala svaly v obličeji a bez jasného výsledku se snažila o totéž.
Přitáhl si ji blíž. Chytil ji za bradu a pomalu natočil čelem k sobě. Strach? Jak někdy dříve mohla cítit při pohledu na něj jen nepatrný záchvěv hrůzy? Nikdy v životě neviděla nic podobného. Chabé světlo osvětlovalo jejich siluety, když se přiblížili až nebezpečně blízko. Jejich rty se na prchavý okamžik setkaly a oběma projel elektrický výboj. Jeho reakce byla bleskurychlá, mnohem rychlejší než ta její. Náhle stál půl metru od ní. Nesouhlasně kroutil hlavou.
"Nepřestáváš mě udivovat. Posedneš mě a to tě ani neznám, okouzlíš mě, při jediném pohledu tak neskutečně, že mám chuť zničit a zradit toho nejstrašnějšího tvora na zemi, učaruješ mně několika málo slovy a ukradneš to, co mi zbývá, několika kapkami slz. Jsi zvláštní člověk a já nemohu zachraňovat svou směšnou existenci tvou smrtí," pronesl podivně zabarveným hlasem ukrývajícím snad opravdovou starost a napřáhl k dívce svou dlaň.
"Věř mi a ukážu ti věčnost," zapředl sametovým hlasem tišším než slabý vánek. Jen okamžik váhala. Potom natáhla tu svou a stiskla chladné prsty před sebou. Chytla svou budoucnost pevně do rukou a jediným ladným krokem se ocitla v ledové náruči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Orion Orion | Web | 22. září 2008 v 22:09 | Reagovat

Drom..Dr..Dro..Drom já nemůžu popadnout dech.

Výdech

Nádech

Výdech

Ten další nádech nějak nepřichází..Drom, to bylo naprosto okouzlující, dokonalý, bezvadný, úžasný, nádherný, krásný, já už fakt nevím, mě došla slova..

Vážně, já pořád ještě popadám dech, jsem na Tebe pyšná,jsem pyšná na to, že znám tak úžasnou spisovatelku jako jsi Ty..

Páni, jestli jednou nevydáš knihu, bude to dost divný..

Sakra Drom, ty jsi skvělá! To co jsi napsala je naprostá špička..

2 Gigi Gigi | 22. září 2008 v 22:19 | Reagovat

uaaaaaaaaaa...nakonec jsem neodolala a přečetla si to ještě dneska a musím říct,že nelituju...:-)...tohle bylo fakt svělý,dokonalý, nádherný a nevím,jaký další synonyma napsat...prostě úžasné:-) skvělé napsané,procítěné a hlavně to mělo hepáč!!!!!!!! Jupíí!!!!!! Jen tak dál,Lucinko:-) jsem na tebe pyšná:-)

3 Hope Hope | Web | 23. září 2008 v 0:02 | Reagovat

fíha...to bylo nádherný, jsi talent Dromedko (ovšem to já vím už dávno), vážně to bylo až neskutečně krásné...kostrbatý a divný konec? neřekla bych! konec byl úžasný :o) (akorát mě teď mrzí, že jsem ještě nečetla SM...mno, co to napravím po Vánocích :o) )

4 Lirael Lirael | Web | 23. září 2008 v 20:22 | Reagovat

Teda Drom... Naprosto souhlasím s holkama. To bylo úžasný! Všechno popisuješ tak barvitě a poutavě... Já to ani nedokážu popsat. Vůbec mi nepřišlo, že by byl ten konec kostrbatý. Mně se to líbilo. Nejhorší je, že při čtení takových textů mi strašně klesá sebevědomí. :D Naprosto souhlasím s Orion, jestli někdy nevydáš knížku, tak to bude dost divný. A kdybys jí vydala, tak ti s radostí založím fanclub. :)) Nee teď vážně - píšeš fakt úžasně, přečetla jsem to jedním dechem a nemám dost. Piš dál... Cokoli, ale piš, protože píšeš absolutně... Já ani nevím, jaké slovo pro to použít... Připadám si jako reprák, ale tohle je vážně špička. :)

5 Amy P. Amy P. | Web | 24. září 2008 v 12:21 | Reagovat

Četla jsem sice už včera, ale ke komentáři se dostávám až teď. Je to skvělý, a to doslova, nemám jiných slov;-)

6 Efka Efka | 26. září 2008 v 23:30 | Reagovat

Uf,to mělo hloubku Luci, strašně krásné promyšlení, přirovnání... zase je to pro mě něco nového to,cos napsala.... a je to fakt krásné.....ty na tu knížku máš... já už ti to tvrdím dávno

7 Aňulka Aňulka | Web | 17. února 2009 v 18:42 | Reagovat

To bylo dost dobré...tak krásné napsané....nic tak úžasného jsem nečetla!Alespoň ne na netu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.