21. září 2008 v 19:49 | Dromedka
|
Mí drazí... hehe... mám pro vás jednu povídku... a moc bych vás chtěla poprosit, aby jste mi napsali, co si o ní myslíte... psal ji jeden kámoš a dost by ho zajímalo, co si o tom myslí neutrální čtenáři, tak kdybyste byli tak moc hodní :-*Jo a taky to ještě není úplně dodělané, ale já potřebuju znát názor na tuhle část... určitě vám to tolik neudělá... Každý komentář bude dobrý a doufám, že bude alespoň nějaký... mockrát díky a teď už se pusťte do čtení... Vaše Dromedka:-*
Nara Sojiro. Pokud by jste to ještě nevěděli, je to moje jméno. Vyslechl jsem si díky němu spoustu dotazů, přetrpěl jsem hromady udivených pohledů. Chápu, ono slyšet takovéhle jméno v Čechách je opravdu podivné. Kdybych si teď mohl svoje jméno vybrat, sáhl bych po nějakém nenápadném, takovém které slyšíte denně. Třeba Novák, Petr Novák. Člověk s takovýmhle jménem by vám jen tak v paměti neutkvěl. Jde o běžná jména, jejichž nositelé jimi nevyčnívají z toho obrovského davu. Ale já prostě nemůžu být jedním z nich. Já jsem jiný, stejně jako moje jméno. Ale ne, nebýval jsem takovýhle vždycky. Předtím než jsem zemřel, jsem byl běžné dítě s běžným českým jménem. Teda, já tvrdím, že jsem zemřel, ale nikdo jiný tomu nevěří. Dost lidí si myslí že jsem prošel nějakou psychickou poruchou. Ono je těžké poslouchat, jak vám člověk sedící proti vám vypráví, že už je po smrti. I já bych si myslel,že to byl jen obzvlášť živý výplod mojí fantazie, kdybych neměl důkaz. Stalo se to před šesti lety, ale pomatuji si tu scénu jako by se stala včera. Bylo to na místě, kdy jsem byl tehdy poprvé a nikdy poté jsem se tam už nepodíval. Bylo to během léta, na akci zvané letní tábor. Dnes už nevím, kdo přesně tam byl, a co přesně se tam dělo, v hlavě mi zůstala jen tahle jediná scéna. Bylo něco po půlnoci, já ležel ve stanu. Dnes nevím proč jsem v tak pozdní čas nespal, ale vím že na obloze zářil měsíc, který lehce osvětloval krajinu zahalenou tmou. Noc byla tichá, až moc tichá. Ale mojí vyhlídku na měsíc překazil stín, plížící se kolem mého stanu. Stan se otevřel a já, neschopen pohybu jsem zíral jak dovnitř někdo vešel, obličej zahalený v kápi. Jediná rozumná věc, která se mi vybavila, byla že vetřelec nemohl být starší než já, neměl ani 150 centimetrů. Ovšem tuto myšlenku z hlavy hned vytlačila jiná, zaměřující se na blyštivou věc v jeho ruce. Byla dlouhá a ostrá. Udělal krok ke mně, a já se zhluboka nadechl, očekávaje konec. A jakoby zpomaleně jsem viděl jak ta čepel opisuje ve vzduchu půlkruh a mizí hluboko v mém žaludku. Bolest. Hluboká a pronikavá. Vydechl jsem vzduch plic s vědomím, že už se asi nikdy znova nenadechnu. Pohled mi sjel k čepeli, zabodnuté v mém těle. Kolem ní už vytékaly pramínky krve a tvořily prazvláštní obrazy. Víčka mi začala padat a bolest se stupňovala. Ze všech sil jsem znovu otevřel oči, abych se ještě naposledy podíval, kdo že mě to vlastně bodl. Neuvěřitelnou shodou náhod se měsíční světlo odrazilo od čepele a osvítilo jeho obličej. Umíral jsem, před očima jsem viděl tu tvář. Zaplavilo mě světlo. Prudké, čiré a silné světlo. Začal jsem mhouřit oči ve snaze něco vidět. Chvíli to trvalo, ale začínal se objevovat pokrok. Zářivé světlo sláblo a vytvářelo širší spektrum barev, bohužel všech jasně zářivých. Snažil jsem se uklidnit a čekal než půjde něco poznat. Netrvalo to dlouho a barvy se začaly vracet do normálu. Rozhlédl jsem se a uviděl tu poslední věc, kterou bych čekal. Ležel jsem na posteli ve svém stanu a venku svítalo. Zkusil jsem ohnout prst. A šlo to. Udiven tak prostou věcí jsem si začal zkoušet funkce všech svalů v těle, aniž bych věděl proč. Fungovaly, a dokonce víc než to. Nikdy jsem nebyl nějaký super zdatný člověk. Ve všem průměrný ale nic víc. Teď to bylo jiné, svaly reagovaly rychleji a lépe, jako kdybych celou noc prováděl nějaká šílená cvičení. No jo, co se vlastně dělo v noci? Pak mi to došlo, vybavil se mi pohled na zářivou čepel a na onu mladou tvář. Serval jsem ze sebe triko, hledaje jizvu po té čepeli. Ale žádná tam nebyla. Svlékl jsem se a prozkoumal si celé tělo. Nikde žádné zranění, dokonce i jizva, kterou jsem si udělal před týdnem prostě jen tak zmizela. Pak mi sklouzl pohled na mojí postel. V tu chvíli jsem užasl. Asi deset centimetrů od místa, kde ještě před minutou ležela moje levá ruka bylo něco zvláštního. Jen tak, jako kdyby tam prostě patřila, tam byla položená krátká, asi metr dlouhá zbraň. Šlo o úzký meč, na jehož rukojeti bylo umělecky vyřezáno slunce a jeho ostří ani ne tak odráželo světlo, ale spíš samo zářilo. Vzal jsem ho do ruky. V tu chvíli jsem v hlavě uslyšel melodický, ženský hlas. "Tak ráda tě zase vidím, Sojiro. Po dlouhých letech putování tě nakonec najdu tady. V první chvíli jsem nevěděl co se děje, ale světlo z meče trochu zesláblo. Nechápal jsem kdo nebo co na mě mluví. Jako by mi četl myšlenky uslyšel jsem v hlavě ten hlas. "Jsem Amaterasu, chápu že si na mě nevzpomínáš, ale my dva prostě patříme k sobě. S těmito slovy meč přestal zářit a já pochopil, že ať se stane cokoliv, ten meč si musím vzít. Toho dne se narodil Nara Sojiro. Jediné, co mi můj starý život zanechal byla ta vzpomínka. Vzpomínka na obličej člověka, který mě zabil a já se mu pomstím. Dalšího dne jsem se vrátil domů. Okamžitě jsem pochopil, že ať se budu snažit sebevíc, nikdo mi neuvěří. Dokonce i moje rodina si o mě začala myslet, že jsem se psychicky zhroutil a poslali mě k psychiatrovi. Trvalo mu dlouhé hodiny, než se musel smířit s tím, že já opravdu nemám žádnou mentální poruchu. Rychle jsem ho opustil a litoval těch hodin, které jsem s tím chudákem musel mluvit. Ale přineslo to ovoce, alespoň moji rodiče mě opět přijali jako vlastního syna a smířili se s tím co jsem jim říkal, i přesto, že mi nevěřili. Pomalu mi začínalo docházet, že do tohoto světa se nehodím. Já, který jsem v deseti letech měl za postelí chovaný meč. Možná, že i ta myšlenka mi pomohla se s tím nakonec smířit. Stal jsem se tím, koho ze mě moji rodiče chtěli mít. Inteligentní chlapec, který ve škole nemá žádné problémy a prospívá s vyznamenáním. Po celou tu dobu, co jsem předstíral, že jsem jeden z davu lidí, kteří vyrůstali vedle mě, jsem myslel na Amaterasu, meč který se mnou mluvil. Když jsem měl jistotu, že mě nikdo nevidí, snažil jsem se učit bojovat. Bohužel, takovéhle okamžiky nebyly příliš časté, malé dítě bez pravidelného dozoru není vůbec obvyklá věc. Ač jsem se snažil během těch dlouhých let na mě Amaterasu nepromluvila ani slovo. Každý večer jsem se nejdříve pokusil z ní dostat alespoň slovo, a pak už jsem jen oddaně ležel a přemýšlel o člověku, který ze mě udělal tohle. A ač jsem to pokládal za nemožné, den za dnem se má část, která se mu chtěla pomstím zmenšovala a naopak mě už sem tam napadlo, že bych mu vlastně měl poděkovat. Koneckonců, to díky němu jsem získal Amaterasu, meč ke kterému jsem si časem vytvořil vcelku silné pouto. Dnes slavím své páté narozeniny. Jsem asi jediný člověk na světě, který má páté narozeniny v patnácti letech. Za těch posledních pět let jsem se vyvinul, jak fyzicky tak psychicky. Už nejsem jen dítě, které dostalo do ruky meč a myslí na to jak se pomstít. Teď jsem mladý člověk, který žije ve společnosti do které nepatří. Změnil jsem školu, ale ani to nepomohlo. Cítím, jak jsou všichni kolem mě jiní, nedokážu se v jejich společnosti uvolnit a užívat si ji. Nemůžu jim upřít, že by se nesnažili, dokonce jsem si našel i pár přátel. No, přátel. Šlo o lidi, kteří si mysleli, že jsem divný, ale nevadilo jim to. Mluvil jsem s nimi, vídal se s nimi, ale i přes to všechno jsem se cítil tak osamoceně. Jedinou uklidňující věcí v mém životě byla právě Amaterasu. Meč, který na mě kdysi promluvil a od té doby byl tichý. Jenom hřál, když jsem se ho dotkl. Ale i to stačilo, abych alespoň na chvíli přestal myslet na to jak se cítím. Patnáctiny jsem oslavil s celou rodinou, a dokonce jsem si to i užíval. Trvalo to dlouho do noci, než jsem uslyšel nějaký zvuk uvnitř v hlavě. Bylo to jako slyšet zvon, nesený z velké dálky ozvěnou. Omluvil jsem se a šel do svého pokoje. Tam mě to upoutalo na první pohled. Zpoza mé postele, kam jsem vždy ukládal Amaterasu, aby jí neviděli rodiče, vycházelo jasné světlo. Okamžitě se mi vybavil den, kdy jsem Amaterasu viděl poprvé, zářila úplně stejným způsobem. Nedočkavě jsem zamkl dveře a sáhl pro ni. Stala se přesně ta věc ve kterou jsem po pět let doufal. V hlavě mi zazněl její melodický hlas. "Právě jsi dospěl, Sojiro. Prošel jsi těžkými lety a já se musela překonávat, abych ti něco neřekla. Ale takový je slib, který byl dán před tisíci lety. Chlapec dospěje v bojovníka až tehdy, když dosáhne patnácti let, do té doby je jen obyčejný dítětem. Trpěla jsem s tebou, když jsem viděla, jak před spaním přemýšlíš o sobě, o něm a o všech ostatních. Ale teď udělám vše proto, abych ti alespoň trochu pomohla. Mám pár věcí které bych ti chtěla sdělit, a také pro tebe mám dárek. Jak jsi jistě pochopil, ta katana, kterou držíš v ruce není jen obyčejným mečem. Má schopnosti o kterých jsi doteď ani netušil. Neřekla jsem ti o nich, jelikož by tě to akorát zlákalo k vlastní zkáze. Ale teď, když vím, že Ten okamžik přijde už za rok, se pokusím ti odhalit co nejvíce budu moci. Ale teď k tomu dárku. Nemůžu ti ho dát já, ale musíš si ho vzít sám. Teď zapomeň na všechno a vyspi se. Lehnul jsem a spal. Zdál se mi zvláštní sen, viděl jsem v něm ženu, zářící více než samotné slunce, která na mě mluvila. "Probudit moje schopnosti není tak těžké. Stačí vyslovit slova ztělesnění. Pak mi je opakovala znova a znova, dokud jsem se neprobudil. "Je čas přijmout můj dar, Sojiro Byl jsem nervózní. Opakoval jsem si ta slova v hlavě znovu a znovu, ale tohle bude poprvé. Uchopil jsem meč do obou rukou. - "The dawn is coming… Potí se mi ruce, ale jsem odhodlán pokračovat. - "Sit upon the dark heavens… V hlavě si opakuji zbylá slova, snad to zatím vychází. - "And bless us with shiny rays of light… Už se potím celý, mám jedinou myšlenku. Dokončit to, zvládnout to. - " Godness of the Sun, Amaterasu! S posledním slovem jsem cítil náhlý příval energie, vycházející právě z meče. Čepel začala zářit, stále víc a víc, až najednou zmizela. Z konce rukojeti najednou prostě vycházel jen tenký proud čirého světla. Tím to pro mě ovšem nekončilo. Teď nakreslit ten symbol. Meč byl najednou o mnoho lehčí nebylo těžké s ním manipulovat jednou rukou. Tah nahoru, doleva, znova nahoru, dolů, doprava, teď vykreslit zbytek. Meč se vrátil do normální podoby, pokoj téměř ztemněl a přede mnou ve vzduchu visel zlatý kruhový útvar.Vyčerpán jsem padnul do postele, oči se mi zavíraly. Najednou jsem uslyšel hlas. Byl dívčí, vycházející přímo z té věci. Zaručeně to nebyla Amaterasu, ta vždy zněla staře. Tenhle hlas byl energický a mladý. "Haló? S překvapením jsem zjistil, že mluví česky. Začal jsem mluvit taky. Zaplavil mě pocit, že ona není jedna z těch tuctových, které jsem vídal denně. Ač jsem přesně nevěděl, co to vlastně je, v tu chvíli jsem myslel, že lepší dar jsem dostat nemohl. Mluvili jsme celou noc. A téměř každou delší. Kdybych vám měl říct všechno, o čem jsme se bavili, strávili by jste tu stáří. I moji rodiče si začali všímat kruhů pod očima, ale tvrdil jsem, že prostě mám hodně učení a nemůžu spát. Poprvé po těch letech jsem se cítil doopravdy šťastný. A od toho se odvíjela celá spousta věcí. Dokázal jsem lépe vycházet s okolím, ale nikdy jsem nikomu nepřiznal, že myšlenkami po celou tu dobu už ležím v posteli. Nevěděl jsem s kým mluvím. Znal jsem jméno, ale nikdy jsem se s ní nesetkal. Věděl jsem že žije daleko ode mě, na místě kde lidé jako já nejsou bráni za odlišné. Ona sama tvrdila, že pár takových lidí už poznala, a dodnes s nimi ráda komunikuje. Chtěl jsem jí vidět, ale nešlo to. Mohli jsme jen mluvit, mluvit, mluvit. Nebylo to nejvíc, ale naplňovalo mě to. Tak plynuly dny. Po večerech jsem odhaloval tajemství, která mi Amaterasu až do teď skrývala. V noci jsem téměř nespal a bavil se s Ní. Ano, znal jsem její jméno, ale to mi nestačilo. Stále jsem věděl, že do tohoto světa nepatřím, ale učil jsem se s tím žít. Plynuly dny, týdny, měsíce a pak to tady bylo. Jmenuji se Nara Sojiro, je mi šestnáct let. Jak jsem vám vyprávěl, neprožil jsem obyčejný život. Dnes je ten den. Den na který jsem čekal šest let. I když vím, že už nemám víc než pár hodin, stále si nejsem úplně jist. Zabiju ho? Poděkuji mu? Já opravdu nevím, stále si nejsem jistý. Tedy, jsem si jistý v tom, že ho určitě chci vidět. Chci vidět někoho, kdo by mohl být jako já. Vstávám, oblékám se, Amaterasu si připevňuji na záda. Loučím se s rodiči a odcházím. Nevím kam, nevím proč. Dnes ho potkám. Ale co bude potom si netroufám tvrdit.
Ha....:-D...dobře no, zapomenu na náš osobní spor z doby travianu, Mythe (stejně už nevím, kvůli čemu to bylo) a budu se snažit být milá a ne moc kritická...
Začnu chválou,hm? Ze začátku jsem si říkala, že mi to připomíná Kill Bill, Pána Prstenů, Eragona a ani nevím, proč...takhle to na mě působila,ale jak jsem četla dál, zjistila jsem, že je to odlišné a že je to (podle mě) originální a zajímavé...nevím,jak se to bude vyvíjet dál a jestli i zbytek bude tak skvěle napsaný jako tenhle začátek,ale zatím můžu říct,že se mi to líbí...
Teď trochu kritiky, nemůžu být jenom hodná:-D Neměl bys zapomínat na uvozovky na konci přímé řeči. Většinou jde poznat, že už to přímá řeč není, ale může to mást...a to je asi tak všechno...možná bych našla i pár gramatických chyb,ale tak to jsou jen takové drobnosti...nooo, jak už to tak bývá u věcí psaných ich-formou, je docela problém se slovem JSEM,ale u tebe to není nejhorší, i když ho používáš docela často...
To je všechno...doufám,že ti můj koment nějak pomohl:-)