Temnou nocí se rozléhal pouze tichý dupot kopyt mé černé klisny Klé. Nikdo tady nebyl, ani člověk, ani zvíře, nikdo. Jenom já, Klé a... musela jsem se usmát- ano, moje nenarozené dítě.
Klap.Klap.Klap.
Klé o něco zrychlila, když jsme projely kolem černého obrysu skály rýsujícímu se proti hvězdnému nebi jako starobylý odkaz dávno zapomenuté civilizace. Tělem mi projel třas. Jak dlouho může trvat, než zjistí, že jsem pryč? Jak dlouho může trvat, než za mnou někoho pošle? Jak dlouho... Ochranitelsky jsem položila ruku na své vzedmuté bříško, protože ten malý tvoreček uvnitř mě se právě pohnul.
"Děťátko moje, co s námi bude?" zašeptala jsem tiše do větru.
Nečekala jsem odpověď a žádná taky nepřišla. Jenom neustále se opakující klapání Kléiných kopyt, ten monotónní zvuk, který už jsem začínala nesnášet, mi sděloval, že celá tahle výprava za záchranou mého miminka a mě, neskončí dobře.
V podstatě už mi bylo všechno jedno. A komu taky ne, kdyby mu přímo před očima zabili všechny, které miloval? Jak jsem mohla ještě chtít žít dál, když už nebylo pro co? A pak se mi před očima mihnul obraz malého človíčka s černými vlásky a zelenkavýma očima. Přece jen bylo pro co žít- pro to dítě, které mi spočívalo pod srdcem, mé dítě, Damienovo dítě.
Moje myšlenky se rozutekly a aniž bych chtěla, zatoulaly se k dnešnímu ránu. Poslednímu ránu, které jsem strávila s Damienem, mými rodiči, sourozenci. Už nikdy jsem je neměla vidět, mluvit s nimi, objímat je, líbat. A zavinil to jeden jediný muž, ctižádostivý a mocichtivý parchant, který je všechny nechal zabít a neměl ani dost odvahy, aby se mému Damienovi postavil sám. Můj Damien...jak se mu líbilo, když jsem mu takhle říkala.
Náhle Klé ostražitě napjala uši a nervózně zafrkala. Neměla jsem tak bystrý sluch jako ona, ale po chvíli jsem to uslyšela i já- dusot desítek kopyt. Tak to bylo rychlé. Rychle mě ten bastard vystopoval.
Už jsem neměla sílu pokračovat dál v tom beznadějném útěku. Proč taky? Jaký osud mě ještě čekal? Žádný, jen smrt a všichni jsme to věděli- já, Klé, Damien i lord Shane, tak se jmenoval vrah mé rodiny.
Ještě naposledy jsem patami jemně pobídla Klé a když jsme dojely až na okraj vysokého útesu, jehož černé hladké stěny spadaly do bouřícího moře hluboko pod námi, opatrně jsem z ní seskočila.
"Utíkej pryč, Klé! Já už tady za chvíli nebudu a s Shanem tě nečeká nic dobrého," přikázala jsem tiše Klé, ale ona na mě pouze upřela své mandlové oči, šťouchla mě čenichem do ramene a odmítala se hnout.
S rezignovaným povzdechem jsem si uhladila vlasy i šaty, ruku položila na své břicho, v němž se skrývala lidská bytost, která nikdy neměla spatřit světlo tohoto světa, a čekala, než Shane a jeho vojáci přijedou. S neochvějnou jistotou jsem věděla, že mě neminou.
Trvalo chvíli než mě našli, i když mi to připadalo jako věčnost. Moje milovaná Klé je slyšela i viděla jako první a s rozzuřeným zaržaním přede mě skočila, aby mi poskytla ochranu.
Prásk!
Jediný výstřel...jediná kulka...jediná dobře mířená rána a pak se Klé skácela na zem.
"Grace," ozval se ze tmy přede mnou hlas, který jsem tolik nenáviděla a po chvíli se kousek ode mě vynořil Shane a natahoval ke mně ruku.
"Nemusíš skončit jako Damien, tví rodiče, sourozenci, tvůj kůň. Pojď, vrátíme se spolu a ty se staneš moji ženou. Klidně přijmu i tvé dítě," nabízel mi "velkoryse".
Začínala jsem vidět rudě, jak mi mozek zaplavila vlna vzteku. Bláznivě jsem se rozesmála, až koně Shanových mužů neklidně přešlápli.
"Tvou ženou? Nikdy, ty bezcitná zrůdo," zasyčela jsem na něj a pozpátku přistoupila na samý okraj útesů, až se z něj odlouplo několik kamínků a s tichým rachotem se skutálely dolů.
Obrátila jsem oči k nebi. "Damiene, miluji tě, za chvíli budeme všichni tři spolu."
Oči se mi pak samy zavřely, ruce se samy pevně přitiskly k mému břichu a nohy samy udělaly ten poslední a osudný krok...


Ach, Gigi... ty nikdy nesmíš skončit s psaním... jestli je v tomhle vidět to, že si dlouho nepsala, potom se upřímně a nesmírně těším na tvou vrcholnou formu, protože tohle bylo úžasné... a jesli má být ještě něco úžasnějšího, no páni, wow... :D:D
Možná je to trošku kostrbaté, ale vždyť to se všechno ztratí, jen jakmile přečtu první odstavec... prostě, nevím ještě co bych dodávala, protože nic jiného, než že to bylo skvělé a ohromné mě nenapadají... vážně jsem byla úplně do toho zabraná a jak zaszřelili toho koně, jsem měla takový vztek a potom sem byla smutná... :) Prostě to bylo okouzlující... Piš tak dál a za chvíli už ani nebudeš vědět, že se něco jako nějaká krize děla... :)