27. srpna 2008 v 19:03 | Dromedka
|
Dobrý den, nebo spíše večer? :)
To je jedno... chci vám jenom říct, že tady mám další jednorázovku... no, ani tak nevím, jestli je to úplná jednorázovka... možná že to ani tak moc není jednorázovka, jako zpověď...:) nevím, co mě k tomu vedlo, ale psalo se mi to dobře, i když chvílema jsem měla k slzám... vím, že vy nebudete, protože se vás to nijak nedotklo... je to příběh, do kterého jsem obsadila sama sebe, a který se stal. Je pravdivý, celý. Jistě, některé věci jsou možná trošičku zveličené, ale já to tak cítím... Chtěla bych tuhle jednorázovku věnovat všem svým přátelům, na kterých mi opravdu moc záleží a doufám, že si to přečtou, aby věděli, jak moc...
Nebudu vás prosit o komenty, tentokrát ne, i když jistě potěší. Dnes chci ale jen poprosit, nesmějte se, jestli vám to bude připadat jakkoli směšné, ironické nebo zvláštní, nesmějte se, protože se to stalo a já to zažila, nesmějte se kvůli ní.
Děkuji mockrát. Vaše Drom.
Ticho.
Děti křičí, pneumatiky na mokrých vozovkách vřeští, sousedům pes zběsile trhá plot a zuřivě přitom vyceňuje zuby právě na dívku s tmavými vlasy.
Je ticho.
Ne to, které vám neumožňuje slyšet nic, protože nic se neozývá. Ne, to ne.
Je ticho, to které vás tolik tlačí, to které více vychází z vás než z hluku kolem, to, kvůli kterému slyšíte mnohem lépe, než byste si přáli. Ticho, které je samo tak hlučné, že vás nenechá chvíli na pokoji.
Pozdě.
Prázdný park s jedinou promočenou lavečkou, rozbité odpadkové koše a zhroucené dětské prolézačky bez výrazu. Sledují každý její pohyb.
Je pozdě.
Ne pozdě na to, abychom napravili, co jiní zničili, ne tohle pozdě, kdy existuje ještě malá naděje na úspěch, i když velice, velice opožděný. Ne, tohle ne.
Je pozdě. Pozdě odpouštět a napravovat chyby, které se staly daleko předtím, než postavily tohle místo, které se tolik změnilo od dob, kdy sem chodívaly spolu.
Je ticho a pozdě.
"Králko, Králko." Úsměv děvčete probíhajícího kolem jen v lehkém tričku a teplákách je víc než povědomý. Je tmavovlásky. Není to úsměv vykouzlený vtipem, je to ten, který vzplane, jen když spatříte nejlepšího přítele.
"Lucii." Nese se vzduchem veselá odpověď dalšího děvčátka. Slámově hnědé vlasy kolem tváří vlají, třpyt v očích nepohasíná a ruce, roztažené do hlubokého gesta přátelství vypovídají víc, než je vidno.
Přátelství.
Dvě dívky stojí těsně u sebe a navzájem se drží v náruči. Mohlo by jím být tak pět nebo šest let, ale smějí se, jako by byly víc než jen kamarádky ze školky, povídají si ušišlanými hlasy, ale rozumí si víc, než kdyby si četly myšlenky.
Bylo to přátelství.
Ne to, které zlomíte pomluvou, ne to, které je tolik vrtkavé, že by stačilo několik křivých slov ze strany nepřátel, aby navždy pohaslo. Ne to, které končí hádkou na chodníku před domem. Ne, takové ne.
Bylo to přátelství. Přátelství, které znamená víc, než jen sezení vedle sebe u stolu nebo společná procházka za ručičky. Bylo to přátelství, které se neztrácí, které se nepřetrhá, když se jedna hádka protáhne, bylo první, které se dalo vnímat. Trvalo od dob, kdy si děvčátka uvědomila, co znamená mít přítele. Bylo to přátelství, které nekončí hádkou, ale smrtí.
Lži.
Objetí povolilo. Čas se zastavil a ony si hleděly do očí. I na to, kolik jim bylo let, přesně věděly, co pro ně znamená ten druhý. Neměly mysl pošpiněnou špatnými pomluvami, které se rojí tím víc, čím přibývá vteřin prožitých spolu, neznaly zlo, které pro ně mělo být koncem, ale věřily, že spolu zůstanou na vždy, spojené nejen objetím, nejen přátelstvím.
Byly to lži.
Ne takové, které se vás ani nedotknou, které jsou naprosto nutné pro zachování svého života a své cti, ne takové, které si vymýšlí děti, aby skryly, co provedly. Ne, takové ne.
Byly to lži hlubší, než jaké si v té době dokázala děvčata uvědomit, byly takové, které se nedají napravit pravdivými slůvky, takové, které znamenají konec. Lži, že tohle nikdy neskončí.
Skončilo. A mnohem dřív, než by si kdo mohl přát.
"Už tě nikdy nechci vidět," křičela dívka s divokým výrazem ve tváři a se slámově hnědými vlasy rozhozenými kolem obličeje. Byla mladší, než v té chvíli vypadala, než jak ji dělal šílený úšklebek ve tváři.
"Vypadni," bránila se ta druhá, s dlouhými tmavými vlasy, splývajícími do půlky zad. Byly podivně klidné. V očích měla zlobu a několik prázdných slz, které si nacházely cestu mezi řasami, dopadlo na schody starého domu.
"Už nikdy s tebou nepromluvím."
"Já taky ne."
Láska, přátelství, maličkost, hádka, vztek, zrada a konec. A slzy tekly.
Prázdno.
Vzpomínky přepadají děvče zachumlané do širokého svetru, když sedí na lavečce v opuštěném parku. Nikdy se neomluvila, nikdy se neomluví. Několik listů nesměle dopadá na lavečku vedle ní. Úsměv na tváři jí ovšem nesluší. Ne, když ho zároveň zdobí i slzy.
To prázdno.
Ne takové, kdy neslyšíte ani vlastní myšlenky, protože máte v hlavě podivnou nicotu, ne prázdno, které zaplní mezery ve vlastní hrudi zbabělým pocitem blažené útěchy. Ne, takové ne.
Prázdno takové, že vás obklopuje a tím ubírá kyslík, který dýcháte, tlačí na vás a tím víc se vás snaží dohnat k šílenství a k vlastním myšlenkám. To prázdno, které se usadí v duši, na srdci, na prázdné lavečce v parku, když někdo, kdo pro vás byl víc, první přítel, odejde.
Přátelství, lži a prázdno. A slzy stále tečou.
Změny.
Přišly změny. Byl konec přátelským objetím před každým vyučovacím dnem, byl konec dlouhých procházek a vyprávění, byl konec přátelství, o němž si myslely, že skončit nemůže. Byly to lži.
Změnily se. Obě. Dívka se slámově hnědými vlasy už nebyla ta malá hodná holčička, co maminku poslouchá na slovo, už to nebyla ta dívka, kvůli které by byla tmavovláska dříve schopná udělat vše, už to nebyla vřele se usmívající přítelkyně čekající v parku. Vyrostla, zapomněla a s veškerými vzpomínkami zmizel i zbytek přátelství mezi nimi.
Ta druhá, taky vyrostla. Ale stala se z ní studentka. Pilná, dochvilná, bez přátel. Uzavřela se před tím, co by mohlo znovu znamenat zlobu, vztek a slzy. Uzamkla svoje srdce plné prázdnoty a chovala se, jakoby se nikdy neseznámily. A slzy už netekly. Konec nekonečného přátelství, konec krásných slov, konec objetí a smíchu. Ale jen pro ni. Dívky se tehdy už neznaly.
A roky ubíhaly. Čas plynul dále, nedal se zastrašit prázdnými slovy, zbytečnými činy ani unáhlenými rozhodnutími. Poslední rok ve škole. Poslední, kdy se mohly omluvit, usmířit a vzkřísit přátelství, než se vydají každá jiným směrem, každá si zvolí jiný život.
Jak bláhové při pomyšlení, že ona si ho už vybrala. Změnila se. Slámové vlasy si ztmavly, našla si jiné kamarády a jiný život. Nepřála si znovu znát tu tmavovlasou dívenku v lehkém tričku a teplákách a ona začala chápat, že se nezmění, ne pro ni. Bavily se, ale nikdy nepřiznaly, že byly víc, že byly přítelkyně.
A slzy už netekly.
Studené odpoledne, vylidněná vesnice nedaleko domova, prázdniny u babičky, smích. Všechno se zdálo tak krásné. Rodina nahradila přátele, tmavovláska přikrčená za stromem společně se sestřenicemi, zapojená do nesmyslné hry. Dveře bouchly. Rychlý běh. Zprávy z domova.
"Luci, Klárka je mrtvá." Slova jí zněla v hlavě jako elektrický výboj.
"Jak?" Otázky, přátelství, konec, zbytečná slova.
"Ona… s přítelem… asi byli opilí… nasedli na motorku… terénní… bez papírů, nesměli na silnici…13Okm za hodinu… vlečka traktoru… byli přivázaní řetězy, aby nespadla… zabrzdil… nestihl, neměli helmu… přeletěli… na místě mrtvý…on… ona… zlomená páteř… rodiče tam byli jako první, seděli v hospodě, kde se to stalo… žádná pomoc… spousta lidí… sanitka přijela pozdě… zlomená páteř… na místě mrtví… oba," zněly jí v hlavě útržky vysvětlení. Útržky, které víc než co jiného znamenaly konec přátelství. Útržky, které pohřbily jakoukoli naději na omluvu.
Ticho uprostřed prázdného parku, kde si tolik hrávaly, kde se setkávaly, objímaly. Je pozdě, pozdě na nápravu, pozdě na omluvy. Přátelství se rozpadlo. Kdysi přežívalo pod nánosy zloby a zrady, přežívalo, nenaplněné, ale živé. Teď bylo pryč. Spláchl ho příliv času, vzala si ho smrt. Tam, kde se už nedalo vylovit, utopilo se v přívalu smutku. Lži zůstaly. Nezmizely společně s přátelstvím, protože ty jsou věčné. Zavrtaly se a nezmizí, nikdy. Prázdno se prohloubilo, bude tam navždy, ačkoli obklopené jinými přáteli, jinými láskami, jinými smutky. Prázdno po prvním pohřebeném přátelství, po tom, které dokáže zničit jenom tmavá postava s kosou, ať je jakkoli zanesené, nebo zaprášené. Změny přišly, trvaly, odešly a nastaly jiné. Místo v učebně angličtiny, její místo, bylo najednou podivně prázdné a smutné, tiché, srdcervoucí. Odešla. A slzy tekly.
Tmavovlasá dívka se změnila. Dospěla, našla si jiné přátele, byla za ně vděčná, objímala je, smála se s nimi, milovala je, protože pro ni byly něco, co nikdy dřív nepoznala. A už se nebála zrady, zloby, slz, už se nebála, protože strach byl zbytečný. Otevřela oči, prohlédla tmu, našla, co hledala. Přátelství, ne první, ne poslední, ale živé, naplněné, nenechá je vyschnout, zaprášit, protože pro ni to znamená víc než jen několik lidí, s kterými se smí smát. Pro ni jsou to možnosti, které nikdy neměla, lidi, kteří sice nemohou nahradit nic z toho, co zažila, zaplnit prázdnotu po dívce se slámově hnědými vlasy, ale kteří ji drží při životě víc, než si dokážou představit. Nedokáže znovu zažít, aby bylo pozdě, aby bylo ticho, prázdno a tekly slzy. Nedokáže a nechce. Znovu už ne.
Omlouvám se, Klárko, že jsem se nesnažila víc a děkuji, že jsi mi otevřela oči. Děkuji, za všechny kamarády, které mám, děkuji za slzy, které už nemusím prolévat. Děkuji a nezapomenu. Měla jsem tě ráda. Mám, omlouvám se.
Páni, to bylo úžasný. Plný emocí, úplně jsem cítila ty city, co z toho vyzařovaly.