close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Mé oblíbené místo

19. srpna 2008 v 17:20 | Dromedka |  Jednorázovky
Muhehe... :D Nečekám, že to bude někdo číst, ale prostě mám teď chuť uveřejnit jednu dost starou slohovku... :D Ani nevím z kolikáté třídy... taky jsem na ní našla hrozně moc chyb, ale nebudu je nijak moc upravovat. Tedy aspoň ne radikálně. Věřte mi, že i když je tam hrozně moc "cesta" a "svět"půlku jsem jich už zredukovala... Taky je to psané dost nedospěle a kostrbatě a trochu moc rychle useknutý konec, ale mě se prostě kdysi trochu líbila a některé názory se mi líbí pořád... :) Možná ji někdy přepíšu. Ale to necháme na budoucnosti. Teď jestli si troufáte, se pusťte do čtení. Za každý koment budu ráda.... děkuju, vaše Drom:-*
P.S.: Je to myslím popis nebo charakteristika na obyčejné školní téma: Mé oblíbené místo. Jo a nevšímejte si, že je to psané v mužském rodě, já tak prostě někdy psala... :)

Mé oblíbené místo je hodně, hodně daleko. Nachází se ve světě snů a neplatí tam žádné lidské zákony ani směšná pravidla. Tento svět je pokaždé tak jiný, jako jsou rozdílní lidé. Je to svět někdo hluboko v každém člověku, který odpovídá jeho pocitům, krásným i ošklivým, který je tvořen jako určitá reakce na svět mimo něj. Je jen jeho a nikdo mu ho nemůže vzít. Proto snad jej mám nejraději ze všech míst na Zemi a rád se tam vrátím zase a zase.
Na toto místo je ale velmi těžké se dostat, právě proto, že je tolik úžasné. Já to dělám tak, že když se večer chystám spát, myslím na něj. A pak, těsně po té, co zavřu víčka, se někde uvnitř mě samotného otevřou jakási vrátka a já se vydávám na cestu do světa… nesvěta.
Jdu po velmi prašné, úzké, ale dlouhé pěšině, která vede přímo tam, kam chci já. Většinou si na tuto pouť beru svého plyšového medvídka a po cestě zpívám. Je olemována růžemi a velkými nachově kvetoucími stromy. Jako by se mi pokoušely něco říct, ale nevnímám je, jsem až příliš zaslepen chutí dostat se na toto místo. Na konci pěšinky stojí brána, nová a přece staletá, vedoucí do jiného světa. Lehce se brány dotknu a ona sama se začne otevírat. Čekám, dokud se neotevře úplně. Vejdu a stojím na začátku malé vesnice beze jména, na okraji lidských přání a snů. Neváhám a rozběhnu se k tomu místu, které mi tolik učarovalo srdce. Je to malý parčík s budkou a lavečkami okolo, který stojí přesně uprostřed vesnice. Posadím se na jednu lavičku a pozoruji krmící se ptáky. Duby, které stojí okolo se na mě jemně, ale rázně a s moudrostí usmívají, šeptají mezi sebou a zpívají dávno zapomenuté písně. Zavřu oči a zaposlouchám se. Z mého přemýšlení mě vytrhnou až velmi mladé jedle, které se smějí dost hloupě, protože ještě nezažily tolik co staleté duby a nemají zkušenosti. Ale je tu jedna velmi prastará jedle, kterou mám nejraději. Vždy si sednu na trávu před ni a jen tak ji pozoruji. Z každého záhybu její kůry vyzařuje příjemná energie, která mnou prostupuje skrz na skrz. Náhle se na mě podívá a promluví lidskou řečí. Povídáme si dlouho. Je mi s ní dobře. Na zemi leží pár rozpláclých kamenů šklebících se na svět pod tíhou let, která tu už leží, a jemný písek mezi nimi si stěžuje na těžké nohy pozorovatelů. Znovu se posadím na lavečku a jen tak přemýšlím o světě, lidech a zvířatech. Do zad mi fouká teplý větřík a zpívá si své dlouhé, ale svižné písně o lesích a loukách v dalekých krajích. Opět se zaposlouchám a mám pocit, jako by tu nebyl žádný stres ani spěch, jen klid, pohoda a radost. A taky že ano. Slunce tu nikdy nezapadá a obloha je modrá jako nikde jinde. Vypadá, jakoby byla upletena z nějakého jemného hedvábí silou, která tu byla dříve než lidé, dříve než sama Zem. Samo krmítko je jako bezedné a stále plné. Je jako malý dům na veliké tyči. Ptáci do něj dolétají ve svém tajném světě a ví, že zde se vždy nají. Taky bych chtěl být pták, mít křídla a vidět to, co člověku bývá skryto. Jaké by to bylo, létat vysoko nad oblaky a nemít starosti, které obyčejný člověk mívá? Najednou uslyším podivný zvuk.
Prudce sebou trhnu a vypnu budík ležící na mém stole. Je 7 hodin ráno a já opět zjišťuji, že bohužel ležím ve své posteli, ve svém pokoji, ale v tak cizím světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Samantha alias Manga Samantha alias Manga | Web | 19. srpna 2008 v 20:58 | Reagovat

Ahoj holky! Moc ráad bychse Vám chtěla omluvit, za to, že jsme k Vám vůbec nechodila a nic nekomentovqala. Nic méně to brzy napravím.

Jinak je nová kapitola k SRN, tak pokud máte zájem, můžete si jí jít přečíst ;)

2 Orion Orion | Web | 20. srpna 2008 v 1:27 | Reagovat

Velmi pěkné..taky mám takové místečko.. Je tam velké, čisté a krásné jezero..kolem něj jemná zelená tráva.. Svítí slunce..nepálí, jen krásně hřeje..za mnou je malý =lesík= pár stromů šeptajících tajemnou krásnou řečí, kterou neumím mluvit, ale rozumím jí..  Můžu tam vidět západ slunce, můžu se tam koupat, můžu jen ležet a dívat se.Na tu krásu...

Nechala jsem se unést, promiň. :D každopádně se mi to vážně líbí :D a ten konec kupodivu taky , líbí se mi jak je to useklý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.