20. srpna 2008 v 22:56 | Dromedka
|
A druhá část:)
Byla bych možná snila ještě do chvíle, než mě otec uhodí, ale dnes mi to nebylo dopřáno.
"Hej, Drakeová, jsi v pořádku?" probudil mě příjemný, veselý hlas rudovlasé dívky z Nebelvíru v této chvíli trochu zastíněn obavami pramenícími z předešlého večera.
"Co? Jo, v pohodě," prohodila jsem jen tak ospalým hlasem a protáhla se. V pohodě jsem ale samozřejmě nebyla. Vzpomínka na zmizení sestry se ne a ne vypařit z mé hlavy a teď mi jí navíc ještě vrtalo, co bylo jinak. Na nic jsem ovšem nepřišla.
"Opravdu?" zeptala se ještě jednou ustaraně Evansová a zkoumala mě rentgenovým pohledem. Přikývla jsem, zřejmě dost přesvědčivě, protože mladá primuska se měla k odchodu, když se ve dveřích objevilo hned několik postav. První byl malý, zavalitý chlapec s uslzenýma očima, který pohledem těkal ze strany na stranu a na tváři mu hrál podivný, nejistý úsměv. Hned v patách mu šel chlapec se světlými vlasy, vyhublý a se záplatovaným hábitem. Se šťastným výrazem ve tváři pozdravil několik spolužáků v prvních lavicích a nervózně pohlédl směrem k nám. Usmál se na mě, ale já mu nic neopětovala. K tomu jsem nebyla vychována. Ještě než do třídy stihl vpadnout zbytek jejich party, zrzka, která do teď nervózně přešlapovala kousek ode mě, popadla svůj batoh a s ustaraným výrazem ve tváři položila otázku, kterou mě dokonale překvapila.
"Mohla bych si k tobě přisednout, prosím?" Pohlédla na mě prosebným pohledem a já nakonec přece jen souhlasila. Stolek byl dostatečně široký pro jednoho žáka, ale když se rudovláska narvala za mě tak, aby ji nebylo vidět, začínalo mi tam být poněkud těsno.
"Ehm - Evansová - mohla by ses šoupnout?" vydechla jsem jejím směrem, ale ona mě ignorovala, protože zrovna věnovala podrážděný pohled příchozímu Potterovi. K mému dalšímu překvapení se ani on netvářil dvakrát vesele, dokonce mu na tváři ani nehrál jeho věčně pobavený výraz a své schované primusky si snad ani nevšimnul. Sotva dva kroky za ním do třídy pyšně napochodoval Black s rukama hluboko zaraženýma v kapsách. Pohvizdoval si nějakou zvláštní melodii a strhával na sebe veškerou dámskou pozornost ve třídě. Do očí mu nedbale spadalo několik pramínků jeho havraních vlasů, ale mě tím okouzlit nedokázal.
"Dobrý den, třído. Pane Blacku, posaďte se, prosím!" to do třídy konečně nakráčela profesorka McGonagallová a se strohým, ale přísným výrazem ve tváři prozkoumala zvláště pečlivě každého svého žáka. Zcela vědomky se totiž její nová třída rozdělila do dvou skupin. Nalevo, blíže oknům, seděla celá zmijozelská kolej, oproti tomu napravo zabírala lavice kolej nebelvírská. Uprostřed vznikla úzká ulička, jak se každý snažil sedět co nejdále od svých nepřátel. V té chvíli jsem si uvědomila, že musíme s Evansovou vypadat poněkud komicky, jak tu tak sedíme, obě namačkané za jediným malým stolkem a ještě k tomu každá z jiné koleje. Oplatila jsem dlouhý pohled, kterým nás profesorka obdařila a poslouchala její dlouhý projev plný pečlivého nabádání k učení a plnění domácích úkolů, nehledě na její výstrahy pro opozdilce a narušitele. Mimo veškerá tato upozornění stihla mít profesorka ještě sáhodlouhý proslov o zkouškách OVCE, které nás čekaly na konci tohoto ročníku, a proto, když jsme se konečně dostali alespoň k lehkému opakování z minulého roku, zbývalo do konce hodiny sotva pár minut, kterým jsme kralovaly právě my dvě.
"Páni, netušila jsem, že kouzlíš takhle skvěle," uteklo zrzce na konci hodiny obdivně a usmála se na mne.
"A já to o tobě věděla až moc dobře," poprvé po dlouhé době se mi na tváři opět usadil upřímný úsměv a ji to zřejmě potěšilo.
"Víš co? Říkej mi Lily," zašeptala mi do ucha tak, aby to nikdo z přítomných zmijozelských neslyšel a okamžitě se vytratila, když se z lavice začal zvedat i Potter.
"Můžeš mi říkat Eleanor, Lily," pronesla jsem tichým hlasem i já, ale sama sobě, neboť Lily už teď byla na míle daleko. S hřejivým pocitem u srdce jsem opustila učebnu a vydala se do knihovny, abych mohla okamžitě začít pracovat na pojednání, které jsme dostali za domácí úkol, ačkoli to bylo neskutečně těžké, protože v této chvíli mě netížila pouze vlezlá myšlenka na mou sestru a na změnu ve snu, ale i podivný pocit, který jsem nezažila už hrozně moc dlouho, pocit, který nepřímo pramenil z toho, že můžu zase někomu říkat křestním jménem.
Oo***oO
"Podal bys mi tu koblihu, Siriusi?" postřehl jsem vlezlý Červíčkův hlas, který mě tak vytrhnul z přemýšlení o dnešním dnu. První den posledního roku na této škole.
"Neměl by si tolik jíst," opáčil jsem suše, protože na nic jiného jsem se v té chvíli nezmohl. Hlavou mi stále běhaly vzpomínky na včerejší záchranu a Jamesovi zřejmě také, protože za celé ráno promluvil sotva pár slov.
"Tváříte se, jakoby vás fakt, že je za týden úplněk, tížil víc než mě," pokoušel se zavtipkovat Remus, ale vysloužil si leda tak žalostný Jamesův pohled. Rem si ho jen okamžik měřil zasmušilým pohledem a potom s obavami v hlase zašeptal:
"Obávám se, že když sem vás včera našel před Buclatou dámou, neodpočívali jste po vydatné chůzi z ošetřovny, že ne?"
"No - ehm - ne," zakoktal jsem v odpověď a pokusil se na něj falešně zazubit. Možná až trochu moc podezřele, protože si mě nepřestal měřit zvědavým pohledem. Pověděl jsem mu raději všechno, co se toho večera událo a na konci spokojeně sledoval jeho udivený výraz.
"On ji vážně pozval na rande?" zadržoval Náměsíčník smích a málem se přitom udusil chlebíčkem.
"Myslel jsem, že budeš stát na jeho straně. Podívej se, jak se zachovala Evansová," musel jsem udiveně zašeptat, protože rudovláska procházela těsně za námi.
"Ale, Tichošlápku, zkus se vžít do její role. Co by si dělal, kdyby ti člověk, co ti není lhostejný, ale nejednou se zachoval jako naprostý ignorant a náfuka, ve chvíli, kdy dokáže, že není zase až tak ztracený případ, provedl znovu to, kvůli čemu ho zrovna neobdivuješ?" položil Náměsíčník rafinovanou otázku, která nepotřebovala odpověď, a znova se s chutí zakousl do chlebíčku. James vedle nás byl jako hromádka neštěstí, protože nejenže včera zjistil, že má v Bradavicích nebezpečnou fanynku, ale také konečně prohlédl, že ho Evansová zrovna nemusí.
Mě ale vrtalo hlavou něco úplně jiného. Remus měl možná pravdu, už podruhé za posledních pár hodin. Kdybychom se s Drakeovou jen teoreticky usmířili, nebo alespoň urovnali staré spory, podruhé už bych její další zradu nesnesl a možná bych se potom zachoval ještě hůř než Evansová.
"Máš pravdu, myslím, že to od ní nebylo zas až tak neobvyklé, i když, uznej sám, poděkovat mohla,"
"Ono, drahý příteli, když tě zklame něco, čemu jsi mohl nebo chtěl důvěřovat, to potom většinou v srdci místo pro díky nezůstává. Zrada a zklamání mají totiž tendenci zabrat si většinu místa, které by si možná daroval někomu jinému, rozpínat se a pohlcovat veškeré ostatní pocity, a to všechno jen kvůli zbytečnému strachu, aby nepřišla další zrada a další zklamání, až nezbude nic jiného než jen oni sami, živeni vlastními obavami," pronesl znalecky Náměsíčník a důležitě na mě mrkl. V tom okamžiku jsem začal mít podezření, že už tak úplně nemluví o Jamesově problému.
Já miluju tuhle povídku..opravdu, neuvěřitelně moc.. Je..úžasná !Když jsi popisovala ten její sen.. Dojalo mě to k slzám..vážně.. A ta poslední věta..a vůbec, to zakončení..smekám klobouk Drom, je to nádherné.. Už nevím jak to vyjádřit slovy..prostě fascinující ..