Přesně týden od doby, kdy přibyla poslední kapitolka a já zapracovala a je tady další... :) Konečně se trošičku dostávám k ději, který jsem chtěla původně... :) Mno každopádně ačkoli je poslední Remusova věta možná trochu složitá (mě teda připadá), doufám, že ji oceníte, nýbrž jsem ji vymýšlela ani ne dlouho, jako spíš usilovně :P :P
Každopádně bych chtěla poděkovat a zároveň tuhle kapču věnovat Ivi, protože díky ní, jsem chytla inspiraci a protože se mi prostě líbí, jak píše... :)
Taky jsem napsala pár básniček, tak je tady taky čekejte v nejbližší době... :) Tedy jsou dvě a pozor, jedna je optimistická a druhá podle mě taky... :D
Tak se těšte. S pozdravem, přáním pěkného dne (popř. noci), a s děkovným výrazem za každý komentář se loučí Vaše Drom :-*
"Meri, stůj, to nemůžeš," prosila jsem svou sestru se slzami v očích a pokoušela se ji zadržet.
"Okamžitě mě pusť, Eleanor, tohle už nehodlám dále snášet," opáčila Meri příkře a vytrhla se z mého sevření. Hnědé vlasy jí zavlály, když pohodila hlavou a pyšně odkráčela do obývacího pokoje. Všechno bylo na svém místě, starodávný vyřezávaný stůl stál uprostřed pokoje osvětleného jen několika mdlými svícemi, vedle něj mohutné nově potažené křeslo s malou čtyřnohou podnožkou, stará ebenová almara s několika kusy nejlepšího čínského porcelánu a malé prosklené skříňky plné všelijakých lahviček a podivných věcí s kouzelnou mocí. A můj otec stál, v černofialovém hábitu zády k nám, v jedné ruce svíral krátkou tmavou hůlku, v druhé kousek pergamenu.
"Meridith," zašeptala jsem ještě slabě a s obavami pohlédla na svou sestru. Má natažená ruka zachytila ovšem jen prázdný vzduch, jak pospíchala.
"Otče?" pronesla rázně a pokoušela se vypadat alespoň tak autoritativně, jak se v té chvíli cítila. Byla sice o dost menší než ona, ale z jejích očí bylo znát, že se ho v této chvíli nebojí. V duchu jsem ji obdivovala za její statečnost a její odhodlanost postavit se mu.
"Dcero?" neobtěžoval se ani otočit. Ačkoli stál zády k nám, byla jsem si stoprocentně jistá, že se škaredě usmívá. Vypočítavě, možná nedočkavě. Malé čalouněné sofa mi poskytlo skvělý úkryt a já, nezpozorována ani jedním členem rodiny, jsem tiše odříkávala modlitby.
"Otče," pokračovala klidně, ač bylo zcela zřejmé, že ji jeho ignorace hluboce zasáhla, " chci si s vámi promluvit." Pokývl hlavou sotva znatelně a s ďábelským úsměvem se otočil.
"Také si s tebou potřebuji promluvit," odpověděl jednoduše a já viděla, jak se Meri pod nátlakem jeho pohledu zmenšuje, ovšem očima neuhnula. Prohlédla si otce zkoumavým pohledem a pevněji sevřela ruku, ve které třímala svou hůlku z dubového dřeva.
"Začněte tedy," řekla slušně, snad aby získala chvíli času. Nerozhodně se vydala směrem ke křeslu a na otcovo znamení se posadila. Jediný hluboký výdech mě mohl v té chvíli prozradit, ale nikdo mi pozornost nevěnoval. Byla jsem ráda.
"Mám pro tebe skvělou novinku," zasmál se ironicky a pomalým krokem přešel přímo před svou dceru. "Budeš se vdávat," pronesl ledabyle, jakoby se jí právě nechystal změnit budoucnost.
"Cože budu?" Nechtěla mu uvěřit.
"Zásnuby proběhnou tyto prázdniny a svatba by mohla být rok na to," oznamoval dále otec tónem, pro něj tak typickým, urážlivým a přece nevyvratitelným.
"Ale… ale vždyť je mi, proboha, čtrnáct, to mi nemůžeš udělat." V mžiku stála na nohou a pohotově sevřela hůlku. Otec byl ovšem rychlejší, s šíleným leskem v očích a s hůlkou namířenou na Meridith zařval:
"TY MI NIKDY NEBUDEŠ TYKAT. Jsi moje dcera a jako taková se musíš chovat, jak jsem tě to naučil," zaskřípěl zuby, ale nespouštěl z Mer oči. Na moment jsem snad zadoufala, že neudělá to, k čemu se celý dnešní večer odhodlávala, ale opět mě osud zklamal. Vypnula se do celé své výše a potom se rozchechtala.
"EXPELIARMUS," zavřeštěla šíleně a otcova hůlka ladně vyskočila z jeho ruky a přistála na čalouněném sofa sotva dvacet centimetrů ode mě.
"Co- co- co se to opovažuješ?" zakoktal otec, naprosto odzbrojen její reakcí.
"Už dlouhou dobu si s tebou potřebuji promluvit, drahý otče, a věřím, že bez hůlky to bude pro tebe i mě mnohem bezpečnější," usmála se strojeně a sarkasmus z jejího hlasu přímo čišel.
"Meridith Elisabeth Drakeová, okamžitě odlož ten klacík, co máš v ruce, a omluv se, jinak to nedopadne dobře," zahřměl otec, ale proti ozbrojené dceři neměl vůbec žádnou šanci. Srdce v těle se mi snad zastavilo. Bylo mi dvanáct a ten člověk, který se nyní krčil u krbu, když na něj prudce dorážela moje sestra, byl tím, který mě celé ty roky týral, který mě celé roky vychovával a kterého jsem nesnášela. Popadla jsem jeho hůlku a jako v transu se rozběhla za svou sestrou. Zrovna se pochechtávala a mířila na otce. Stále více se přibližoval ke krbové římse, na které bylo pár umolousaných fotografií. Jediné, které byste v celém domě našli, jediné, na kterých byla moje matka a jediné, kde jsme se alespoň na okamžik tvářili jako šťastná rodina. Každý pohled, který z fotek vysílali její němí osadníci, patřil v tuto chvíli nám.
"Okamžitě se vrať do pokoje, Eleanor. Tohle si musím vyřídit sama," utrhla se na mě sestra, ale já neustoupila ani o krok.
"Chci - chci ti pomoct," hlesla jsem slabě, ale ruka, v které jsem svírala hůlku, klesla.
"Eleanor, El, holčičko," dotíral otec a usmíval se na mě svým falešným úsměvem, " podej mi tu hůlku. Drahouš -"
" Mlč!" vykřikla najednou Meri vážně a v oku se jí zaleskla slza. Našla si cestu mezi řasami a putovala až na hábit, do kterého se po chvilce vpila. Hůlka jí přitom vystřelila a vyletělo z ní několik barevných jisker.
"Nesnáším tě, nenávidím tě, nechápeš, co si mi to udělal? Ty tvoje neskutečné tresty za úplné maličkosti, to bych ještě snesla, tvoje bezmyšlenkovité změny nálad a vybíjení vzteku na MĚ, bych také nějak ustála - mlč, teď mluvím já - to, že jsi mi zakazoval styky s lidmi, které miluji, bych stejně porušila, ale to, drahý otče, - " zachechtala se uprostřed pláče Meri a dloubala do svého otce hůlkou tak zuřivě, až mu jiskry propálily hábit, " - ale to, že jsi to vše dělal Eleanor a ještě nás obě připravil o jediné světlo v téhle nekonečně temné existenci, o naši matku, ti neodpustím, ani kdyby - "
PRÁSK. Ozvala se rána, jako když se řítí strop. Pohledy všech se nyní zaměřily na malé sotva se pohybující tělíčko. Domácí skřítek Bedwar stál, jakoby ho na místě zmrazili a jeho obrovské vypouklé oči zračily tak obrovské překvapení, jaké si ani nedovedl představit. Měl vyhublé nohy s plochými, dlouhými palci, mezi kterými se teď povalovaly střepy z čajové konvice a několika šálků. Špičatýma ušima stříhal ze strany na stranu a bylo patrné, že sotva dýchá.
"Zmiz," sykla tiše Meridith a skřítek se přemístil pryč dříve, než stačil otec sotva zareagovat.
Celý incident trval sotva pár minut, ale i to byl dostatečně dlouhý čas pro rychlé řešení. Než jsem stačila udělat cokoli jiného, ozvala se obývacím pokojem další podobná rána a já jen cítila prudkou bolest na pravém spánku. Jediným rychlým skokem byl otec vedle mě a vytrhl mi hůlku z ruky. S radostným úsměvem teď stál zpříma, přímo naproti Meri.
"Ach, jaká shoda náhod - " pronesl ironicky skrze zaťaté zuby, pozoroval sestru s neskonalou nenávistí v očích, ale pokračoval, znechucen každým slovem, které ještě musel říci: " - že právě ta, o které mluvíš, to tvoje úžasné světlo, tvůj anděl, teď dopomohla k tomu, že tě teď… odstraním." Poslední slovo zašeptal s ďábelskou grimasou v obličeji a poté se ještě šíleněji zasmál.
Meridith teď stála a bylo vidět, že s ní cloumá strach. Nebála se ovšem, co by se jí mohlo stát, ne, úkosem pohlížela na svou mladší sestru, na mě, v očích jí hrály povzbudivé jiskřičky a na rtech se jí objevil krásný úsměv. Poprvé v životě jsem viděla, že je matce podobnější, než by kdo jiný mohl tvrdit. Udělalo se mi špatně od žaludku, hlava se mi točila a já nebyla schopna rozpoznat nic jiného, než otcův šílený smích. Šáhla jsem si na místo, odkud bolest vystřelovala a ucítila něco lepkavého a až nebezpečně teplého. Padla jsem k zemi a poslední, co jsem viděla, byla stará černobílá fotografie. Byla na ní mladá žena s dlouhými vlasy, pravděpodobně hnědými a s veselýma, hlubokýma očima. Usmívala se na mě a já si konečně uvědomila, kdo to je. Těsně předtím, než mě naprosto pohltila tma, byla jsem schopná rozeznat ještě krvavou stopu na masivním rámu fotografie a to, že hlasy utichly.
S trhnutím jsem se probrala a rukávem si utřela zpocené čelo. Hruď se mi zvedala pravidelně v dlouhých nádeších a výdeších, jak jsem se pokoušela uklidnit.
Byl to jen sen… říkala jsem sama sobě… musel být, tohle se stalo před více než čtyřmi lety… zklamání, které ze mě v tu chvíli vyzařovalo, bylo obrovské. Byl to ale zatraceně živý sen…
Trvalo jen chvíli, než se mi opět začaly klížit oči a já byla nucena se otočit a spát dál. Mohlo být něco kolem třetí hodiny ranní a to zbývala do snídaně i do první vyučovací hodiny ještě spousta času, a tak jsem s myšlenkou na svou sestru nakonec přece jen usnula. Té noci se mi zdálo ještě mnoho snů, ale ani jeden už nebyl tolik skutečný a tolik děsivý, jako vzpomínka z první půle dnešní noci.
Hned ráno jsem zapadla do koupelny a po velmi dlouhé a vydatné sprše na sebe hodila hábit v zmijozelských barvách. Protože jsem většinou vstávala už hodně brzy, snad proto, abych nepotkala své spolubydlící, snad proto, abych zkrátila tu hroznou dobu nočních můr, když jsem byla oblečená a připravená, zpod peřin ostatních postelí s nebesy se ozývalo ještě pravidelné pochrupování. Nečekala jsem ani chvíli, seběhla do prázdné společenské místnosti a proběhla dveřmi přímo k Velké síni. Lomcovala se mnou nedočkavost, jelikož tento rok jsem ji ještě neviděla. Plná očekávání a přehnané radosti jsem vešla dovnitř. Opět mě zklamala. Vůbec nic se nezměnilo. Čtyři stoly pořád stály na svých místech a jeden čestný pro profesory kolmo k nim. Začarovaný strop stále vypadal, jakoby budova žádnou střechu ani neměla a popravdě v ten den bych za to byla i ráda. Ačkoli byly Bradavice obrovské a díky kamenným základům byla všude přítomna zima, v této chvíli slunce zahřívalo Zemi takovou silou, že v hradu by se nejeden upekl.
"Dobré ráno," můj neochotný pozdrav nevyvolal žádný rozruch, protože nikdo se o něj ani o mě nezajímal. Bylo to taky většinou to jediné, co ode mě mohl někdo z mé koleje očekávat, a tak jsem se spokojila i s několika slabými pokýváními hlavou a zaujala místo daleko od všech.
Topinky, které ležely na široké, bohatě zdobené míse, hypnotizovaly každou část mého těla a já nakonec přece jen neodolala. Ukořistila jsem jednu zvlášť propečenou, namazala ji meruňkovou marmeládou a s přivřenýma očima vychutnávala každé její sousto. Na strašlivý sen té noci jsem ani nepomyslela.
Zaujal mě podivný zvuk. Můj zrak spočinul na pohybující se profesorce přeměňování, která se zatrpklým výrazem ve tváři na druhé straně místnosti tiše rozdávala nové rozvrhy, a pohled mi automaticky sklouzl na celý nebelvírský stůl. Ani nevím, jestli jsem v té chvíli opravdu tak strašně moc nechtěla najít bouřkově šedé oči, ale když jsem shledala, že Black u stolu nesedí, spadl mi ze srdce mohutný kámen a já si spěšně oddechla.
U našeho stolu jsem seděla pouze já, několik chlapců z mého ročníku a jedna dívka z pátého, ale když jsem si všimla profesora Křiklana v čele stolu s kupou smotaných pergamenů, byla jsem mile překvapena, neboť tento tělnatý profesor s dlouhým mrožím knírem jen málokdy vstával, když to nebylo opravdu důležité. Když potom ledabyle mávl hůlkou, před každým z mých spolužáků se objevila právě jedna rulička zažloutlého pergamenu. S neskrývanou touhou jsem roztrhla pečeť s jednoduchým ornamentem ve tvaru hada, který držel papír smotaný, a s lehkým zaúpěním zjistila, že hned první hodinu máme mé neoblíbené Přeměňování, spojené s Nebelvírem. To ovšem nebyla nejhorší zpráva. Hněvivě jsem pohlédla na židli, kde původně sedával Brumbál, bradavický ředitel, a v duchu na něj zanadávala. Tento rok si nějak moc přejí, abychom trávili co nejvíce času s nebelvírskými… pomyslela jsem nakonec zklamaně a ještě jednou kontrolovala všechny společné hodiny. Pondělí bylo Přeměňování, úterý dvouhodinovka Lektvarů, čtvrtek dopoledne Bylinkářství a ke vší smůle i jedna hodina Obrany v pátek. Opět jsem v duchu zaklela. Jediné mé potěšení teď byl výhled na všechny ty volné hodiny, kterými tedy ředitel nešetřil.
Přátelé jsem neměla, koníčky nepěstovala. Veškerý můj volný čas propadl učení a čtení. Knihy si v mém životě vydobyly snad to nejcennější místo. Nemilovala jsem je jen pro to, kolik mi toho ze svých informací mohly dát, ale hlavně pro to, že to byly společníci, kteří nikdy neřekli "ne", nezradily vás, neopustily, když už vás měly dost, neodešly bez jediného slova vysvětlení. Knihy se staly jedinou mou životní jistotou, jedinou věcí, kterou jsem zbožňovala a jedinou věcí, kterou jsem měla.
Blaženě jsem se usmála na učebnice, které se válely v útrobách mé tašky, a potěžkala je. Do začátku první hodiny zbývalo zhruba ještě půl hodiny, ale já už byla po jídle, a protože zdržovat se ve Velké síni by tehdy nebylo zrovna moudré, zamířila jsem pomalu směrem do druhého patra, ke třídě Přeměňování. Třída byla, jak jsem tušila, úplně prázdná a já si mohla vybrat kterékoli místo ve třídě. Vždy mě lákalo sedět dál od katedry a mít tak výhled na celou třídu, nikdy nezpozorována kantorem, a proto jsem toho řádně využila a vybrala si drobný stolek, který jakoby zde byl navíc, a posadila se za něj.
Zjistila jsem, že ačkoli mi v noci spánek nechyběl, cítila jsem se nepřirozeně unavená a ospalá. Hlava mi klesla na otevřenou učebnici, která nádherně voněla starým, popsaným pergamenem, oknem dovnitř proudil svěží, podzimní vánek a na rozlehlých bradavických pozemcích zpívali ptáci dlouhé a smutné písně končícího léta.
"Meri, stůj, to nemůžeš," opět jsem přemlouvala svou sestru a snažila se ji zachytit. Odbyla mě a já se skelnýma očima jen přihlížela, jak se žene do obýváku. Ale počkat, něco bylo jinak. Věděla jsem, že se něco změnilo, jen jsem nemohla přijít na to, co.

