13. srpna 2008 v 21:38 | Dromedka
|
A druhá část se opět nevlezla... :)
Zdálo se, že přicházíme pozdě, protože podle křiku bylo zřejmé, že se holky hádaly.
"Neříkala jsi, že mě chceš snad vidět kvůli té knize, co sis půjčila?" rozzuřený hlas primusky Evansové se nesl chodbou a zněl šíleně. Donutil jsem Jamese udělat pár kroků vpřed, abych dohlédl na děvčata, na která rudovláska tak strašně pořvávala.
"Jo, říkala, ale to je tak všechno," oponovala jí povýšeně hnědovláska z Mrzimoru, jejíž jméno neznám. Potom se mi ovšem vybavila vzpomínka na dnešní skrývání za brněním. Zcela jistě to byla ta druhá, ta, která tolik spěchala.
"Dobře. Zeptám se ještě naposledy. Jsi tu dnes kvůli té knize?" ozvala se zrzka, teď už ovšem klidněji. Přece jen na ní šlo poznat, že sebeovládání zvládá docela slušně.
"Haha," zachechtala se dívka s nadsázkou, ale sledovala každý soupeřčin pohyb, "copak ti to nedošlo? Ne, dneska tu opravdu nejsem kvůli nějaké tvojí bichli, ani kvůli učení. Přišla jsem se pomstít." Vypadala jako posedlá a poslední větu nebezpečně zašeptala. Ruka jí přitom vklouzla pod hábit a okamžitě v ní pevně svírala hůlku. Lily na nic nečekala, a ačkoli vypadala velmi překvapeně, na rychlosti ji to neubralo.
I když James stál několik centimetrů ode mě, mohl jsem zcela jasně cítit, jak se zachvěl. Byl napnutý jako struna a to se vlastně ještě nic tak hrozného nestalo. Doufal jsem, že kvůli Evansové neprovede nějakou pitomost, ale s tou jeho bezmeznou zamilovaností se nikdy nedalo dopředu očekávat, co v zápětí provede. V tu chvíli už i on třímal svou hůlku.
"Co, prosím?" řekla Lily zaraženě a hlas se jí třásl. Ne strachem, spíše překvapením. "Odlož tu hůlku, Jill, víš přeci, že jsem primuska... a navíc, kouzlím lépe než ty." Zkoušela to domluvit diplomaticky. Jill se jen ironicky zasmála.
"Ano, Evansová, vím, že jsi primuska. A ano, taky vím, že sama bych tě nikdy nepřemohla," odpověděla dívka a fanaticky se zašklebila, "Jenže já, drahá Lily, na rozdíl od tebe sama nejsem." Významně pohlédla směrem někam za rudovlásku a my se posunuli o několik kroků stranou. Ukrytá za starým brněním stála druhá dívka s hůlkou připravenou k boji, stejně jako její kamarádka.
"Bože můj, Jill, uklidni se. Tohle by mohlo skončit katastrofálně a nejen pro tebe," naléhala Evansová na hnědovlásku, ale pohledem těkala mezi oběma holkami. James se otočil a koukal na mě. Odhodlání, které se mu zračilo v očích, pro mě neznamenalo nic dobrého.
"Nenene," zacukrovala sladce mrzimorka a donutila tak Jamese opět věnovat pozornost hádce, "víš, já to takhle nemůžu nechat. Nemůžu se koukat, jak ho ubíjíš, jak děláš, jako by vůbec nežil. Nemůžu nic neudělat. Ubližuješ mu a za to ti, má drahá, musím ublížit."
Neviděl jsem sice Jamesovi do tváře, ale byl jsem si jistý, že v té chvíli máme stejný vyjevený výraz všichni tři.
"Zadrž ještě, než uděláš nějakou blbost. Jill, prosím tě, copak to nechápeš? Co bys chtěla, abych udělala? I kdybych nakonec souhlasila, pořád by to pro tebe neznamenalo nic dobrého, nic by se mezi vámi nezměnilo. Jsi mu úplně ukradená, stejně jako já, tak se prosím…"
"EXPELIARMUS," zaburácela dívka s šíleným výrazem ve tváři a zlostně na Evansovou supěla. Kdyby mohla pohledem ublížit, Lily by tu už dávno vřískala bolestí. Místo toho jí ovšem hůlka z ruky vyletěla vysoko do vzduchu a dopadla asi tři metry od ní. Chytil jsem Jamese silně kolem ramen, snad kdyby ho napadlo dívce to vrátit.
"Tohle… neříkej… to… není pravda... možná mě nemiluje, ale jednou bude… a máš pravdu, nezbývá nic jiného, než…" zamyslela se dívka hluboce, zrovna když jsme s Jamesem procházeli co nejtišeji kolem ní, směrem k její kamarádce a měřila si Evansovou zkoumavým, ale přesto potěšeným pohledem. Ta byla sice bez hůlky, ale strach na ní vidět nešel. Vyrovnaně hleděla na svou soupeřku a ani jedna z nich nevěnovala pozornost třetí osobě.
"Jamesi?" zašeptal jsem mu do ucha a pokračoval dále, "Já si beru tu vzadu, ty tu Jill, souhlas?"
"Na tři," řekl James místo odpovědi.
"Ach, drahá Lily, je mi to hrozně moc líto… ale jsi sama." Její hlas se ovšem ztratil ve dvou hlasitých výkřicích.
"Expeliarmus," pronesli jsme s Jamesem formuli bezchybně a obě dívčí hůlky doletěly zvláštním obloukem až k nám. Hábit nám ležet u nohou a ony ani nestačily koukat.
"Není sama," pronesl James hrdý sám na sebe a propaloval mrzimorku zuřivým pohledem. Stál těsně vedle Evansové a tvářil se vesele, zatímco obě soupeřky stály s kyselým úšklebkem a nevěděly, co říct. Zřejmě ani jedna z nich nepočítala s možností, že je někdo přichytí při činu.
"Evansová, tohle je tvoje." Přijala svou hůlku, ale ani ona nepřestala vyjeveně koukat.
"Vypadni, Wharpová, a buď ráda, že to dopadlo takhle," vytrhla Jamesovi jejich hůlky a přímo je po nich mrštila. Děvčata je urychleně sebrala a za dvě vteřiny už jsme nevěděli, kde jsou.
"A teď, Evansová, když jsem ti zachránil život, nezajdeme spolu na rande?" zeptal se Dvanácterák s prosebným výrazem rudovlásky, která si mezi tím rovnala hábit. Prudce se otočila a párkrát se nadechla.
"Kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat, Pottere? Právě kvůli tomuhle s tebou nikam nepůjdu," odpověděla rázně a já se radši klidil do ústraní. Nikdy jsem se při jejich hádkách necítil ve své kůži. Ale dokud se jen hádali, nemohl jsem si na nic stěžovat. Evansová měla spoustu vlastností, kterých si například u takového Remuse velmi cením, ale jeden podobný člověk v naší blízkosti stačil.
"Ale notak, Evansová, nehraj citlivku. To by tě jedno malý rande zabilo? Navíc se mnou," zazubil se na ni a já se musel pousmát nad tím, jak je bláhový. Zrzka teď měla ve tváři podobnou barvu, jaké měla vlasy, a vypadalo to, že je schopná každou chvíli Dvanácteráka uškrtit.
"Proč mě, proboha, musel zachránit takovej nafoukanej a egoistickej zabedněnec jako ty? To by byl lepší i ten John Grenth z Havraspáru," odsekla naštvaně a já se bavil nad Jamesovým výrazem. Nejprve se pobaveně zubil, poté jeho úsměv zamrzll a nakonec se změnil v bolestnou grimasu. Vrcholem byl jeho dotčený výraz. S Evansovou to ovšem ani nehnulo.
"Není Greth ten, co se o něm v šesťáku povídalo, že si nemyje nohy?" směřoval otázku ke mně a já opět zadržoval smích. Se soucitným výrazem jsem přikývl a sledoval jeho uražený pohled.
"Jo tak jestli to vidíš takhle, Evansová…" začal James troufale, ale zbytek věty, jakoby se ztratil na cestě mezi mozkem a ústy.
"… tak se příště zachraňuj sama," dokončil jsem rázně větu za něj, popadl ho za hábit a společně s neviditelným pláštěm ho nasměroval směrem k naší společenské místnosti.
"Jo, to taky udělám, vy…" Za co nás Evansová považuje, jsme se ovšem toho dne už nedozvěděli, protože když jsme změnili směr a zabočili, její hlas zeslábl tak, že se k nám nedonesla jediná hláska.
"Co to do ní vjelo? Myslel jsem, že bude ráda," pronesl James smutně a sledoval ubíhající podlahu pod sebou.
"Řekl bych, Dvanácteráku, že si o tobě pořád ještě myslí, že jsi náfuka," zasmál jsem se, ale když se na mě uraženě podíval, poplácal jsem ho po zádech a dále už raději mlčel.
Ovšem ticho doléhá na každého a hlavně na svědomí. Snažil jsem se zahnat chmurné myšlenky, ale jakmile mě jednou pohltilo, nepustilo se a zarývalo se do vás tak hluboko, až jste měli pocit, že vám nezbude nic jiného, než jen vaše vlastní myšlenky, které jste chtěli dávno zlikvidovat.
Co když měl Remus dnes přece jen pravdu? Možná bych s ní přece jen měl promluvit v klidu… vyjasnit si, co se tehdy stalo…
Z přemýšlení mě vytrhl až James. Za celou dobu, co jsme prošli těch několik pater, jsem si neuvědomil, že taky přemýšlel.
"O čem myslíš, že se to tam hádaly?" zeptal se s obavami v očích, ale mně se celý jejich rozhovor nějak vypařil z hlavy. Pracně jsem vzpomínal a snažil se vybavit si alespoň pár vět.
…nemůžu se koukat, jak ho ubíjíš, jak děláš, jako by vůbec nežil. Nemůžu nic neudělat. Ubližuješ mu a za to ti, má drahá, musím ublížit….
"Mluvily o nějakém klukovi, že ano?" naléhal na mě se stále se stupňujícím strachem.
Musel jsem se zasmát. "Mám pocit, Dvanácteráku, že mluvily přímo o tobě."
Ve tváři se mu teď usadil udivený výraz.
"Myslíš to vážně?" zazubil se opět James zvesela a zase se na okamžik zamyslel.
"Nechci tě zklamat, kámo, ale stejnak to pro tebe nevypadá nejlíp. Jestli ta Jill mluvila pravdu, tak je do tebe zamilovaná až po uši, ale na druhou stranu, si myslí, že Evansová ti ubližuje a nesnáší tě. Takže…" opět jsem ho poplácal po zádech a věnoval mu jeden soucitný pohled. Zhluboka povzdechl, ale nic jiného už neřekl. Vycítil jsem, že bude lepší nemluvit.
Pomalým krokem jsme se šinuli k Buclaté dámě a oba nác zaplavil pocit, že dnešní den si získá jeden s nejhroznějších jmen, která kdy mohly dny dostat, nehledě na to, že ani jeden z nás neznal heslo.
krásná kapitolka :o) to,jak ji James zachránil nemělo chybu,ale ta její reakce :o( a ta Jill...vrrr...škoda slov...potvora jedna...už se moc těším na další kapitolku :o)