Bon soir, přátelé... :)
Je to něco kolem dvou týdnů, kdy jsem naposledy přidala kapču a trochu jsem se zasnažila a mám tu další... :) Možná se vám bude zdát taková zvláštní a neodsuzujte ji za to, ona si to za ten čas, co jsem ji psala, nezaslouží...
Doufám, že se v ní nebude vyskytovat něco, co by tam vlbec nemělo být, protože jsem ještě mírně zblblá z toho týdne stráveného s Giginkou... :) Co bych ještě tak dodala... :) Varování žádné není, snad jen možná nevhodné chování dívky, ale toho si nevšímejte, i když není ze Zmijozelu...
zase začínám mlet blbiny, takže se raději rozloučím a dopřeju vám chvíli na příjemné čtení... :) Děkuju za každý komentář. Vaše pilně pracující Drom... :-*
Něco mě lechtalo na tváři. Opět jsem nabyla vědomí, ale to mi absolutně nijak neulehčovalo situaci. Bylo mi úplně jasné, že ležím. To by nebylo nejhorší zjištění, kdybych si zároveň neuvědomila, že se pohybuji. V nitru sama sebe jsem chtěla oči otevřít, ale ony samy jako by neposlouchaly. V tuto chvíli se rozhodly neuposlechnout a nepřerušit tak tu vysněnou chvíli tmy. Ale já už vnímala.
Všechny pokusy shodit si tu lechtající věc z tváře končily neúspěšně, a tak jsem nakonec, ač nerada, byla donucena oči otevřít.
Kéž bych je nechala zavřené… proletělo mi hlavou, která byla momentálně vzhůru nohama. Dělalo se mi špatně i na dětském kolotoči, natož abych byla hlavou vzhůru. Prudce jsem jí trhla, ale ani to jsem dělat neměla. Bouřkové oči směřující někam dopředu a delší černé vlasy prudce spadající do čela mě okamžitě upozornily a mně se opět zatmělo před očima. Ale jen na malou chvíli, než mi do mysli vtrhla myšlenka, která nebyla vůbec příjemná.
Ach, ten můj nízký tlak a krizové situace. Povzdechla jsem si po chvíli v duchu a pokoušela se uklidnit několika nádechy a výdechy. Hlava mi třeštila, ale i tak jsem se snažila najít alespoň jeden rozumný důvod, proč jsem úplně sama v prázdné chodbě s člověkem, který mě jistojistě nesnáší, a který mě navíc nese v náruči. Pomalu, jedna za druhou, se mi začaly vracet vzpomínky a mě opět přepadal vztek z nespravedlnosti, z jeho chování, z jeho zrady.
Zavřela jsem oči, protože delší pohled na něj bych zřejmě nevydržela. Po chvíli, kdy můj zdravý rozum bojoval se srdcem a prohrál, se konečně něco stalo. Zastavili jsme. Nebylo možné, abychom už byli na ošetřovně. Viděla jsem obraz Máří a ten je od kanceláře lékouzelnice ještě hodně daleko. Jednou zase bylo štěstí na jeho straně. Pomalu jsem spustila ruku, která se mezitím vydala hledat hůlku. Ucítila jsem pevnou zemi, když mě na ni položil. Nechoval se něžně, ale ani zlomyslně. V té chvíli by bylo možná rozumnější, abych otevřela oči a postavila se mu tváří tvář, ale já nic neudělala. Srdce opět vyhrálo. Hodnou chvíli se nedělo vůbec nic, až jsem si začínala myslet, že tam ležím naprosto sama, že to snad Black vzdal.
"Drakeová, Drakeová…" postěžoval si skrze zuby a já přímo cítila pohled, kterým mě spaloval. Přesto v jeho hlase nebyla jen nenávist. "Proč mi tohle děláš? Proč si to udělala tehdy? Proč jsi všechno zkazila?"
A je to tady zase… problesklo mi hlavou a já v té chvíli neměla chuť dále poslouchat tyhle jeho nesmyslné otázky, na které nikdy nedostane odpovědi, protože by se s nimi neuměl vyrovnat. Nechtěl je slyšet a já mu je ani nehodlala říct. Užuž mě přepadala touha okamžitě se zvednout a uřknout ho do podoby žáby, ale to, že jsem neměla hůlku, byl docela zásadní předpoklad, že by se to nepovedlo.
"Eleanor…" pronesl ale po chvíli mé jméno takovým tónem, až mě zamrazilo. Pro profesory jsem byla slečna Drakeová, pro spolužáky z koleje ta divná Drakeová, ale nikdo mi Eleanor neříkal. A od něj to znělo zvláštně. Zaplavila mě další vlna vzteku.
On nemá co vyslovovat mé jméno, to které si chráním. On je zrádce, nepřítel… Hlava se mi zaplnila podobnými myšlenkami, možná dětinskými, naivními, ale hlavně plnými nenávisti. Srdce opět svádělo boj s rozumem a nebýt přerušení, zřejmě by zase vyhrálo srdce a Black by z toho nevyšel zrovna nejlíp.
"Tohle si dělat neměla… já myslel, že jsme byli přátelé, že ti můžu věřit…" pokračoval a mé svědomí se začínalo pomalu, ale jistě bouřit. Nebylo zrovna taktní poslouchat tento monolog a předstírat bezvědomí a já si toho byla plně vědoma. Na chvíli se odmlčel. Cítila jsem každý úder vlastního srdce a pokoušela se ho uklidnit. V té chvíli bylo plné zloby, ale já nechtěla. Každičký Blackův krok jsem vnímala jako bubnování kapek za dlouhých bezesných nocí, které jsem probděla kvůli zradám, každičký jeho nádech mi připomněl vzlykání do polštářů a každé jeho slovo bylo připomínkou na to, co kdysi někdo řekl, aby mi ublížil. Bylo těžké nebýt s ním v jediné místnosti během roku, ale dobrovolně s ním zůstávat v prázdné chodbě bylo šílenství.
Kroky ustaly. Škubla jsem sebou, když se mě lehce dotkl. Nejprve jenom na čele, ale on si ničeho nevšiml. Vzal jeden pramen neposedných vlasů a strčil mi je za ucho. Vydechl a já ucítila jeho dech těsně vedle sebe.
"Věřil jsem ti a ty…" zašeptal tiše a přejel mi jemně konečky prstů po tváři. Cítila jsem jeho vůni, svěží a podivně tajemnou, hodila se k němu víc, než si dokázal on vůbec představit. Byl tak blízko, že jsem jasně slyšela, jak dýchá. S každým nádechem i výdechem byl čím dál blíž a já nebyla schopna jediného pohybu. Uvnitř hlavy se zas a znovu odehrávala známá bitva… DOST!... a tentokrát ji vyhrál rozum.
Rychle jsem otevřela oči a nevšímala si prudkého světla z okolních pochodní. Všechnu mou pozornost upoutaly jen šedivé oči asi 20centimetrů ode mě.
"…si mi zlomila srdce," dořekl šeptavě, ale okamžitě si vše uvědomil. Bylo pozdě litovat, nebo křičet, bylo pozdě na lásku i nenávist, bylo zbytečné setrvávat na místě. Nikdo se ovšem ani nehnul. Nevím, jestli uběhlo jen pár vteřin nebo celá věčnost, ve chvíli, kdy jsme si pohlédli do očí, přestalo totiž něco tak pomíjivého jako čas existovat. Každý kousek mého těla chtěl zjistit, co si slavný Sirius myslí právě v této chvíli, ale jeho neprostupná maska utajila jakýkoli náznak citu.
Strach, že se něco stane, byl mnohem silnější než já a já promluvila: "Siri…" Ale on šeptané jméno utišil jednoduchým gestem. Na prchlivý okamžik jsem si, snad naivně, pomyslela, že by všechno mohlo být ne v pořádku, ale alespoň ve shodě. Jak hluboce se dokáže mýlit člověk na dně? A Black nezklamal.
"Koukám, že už jsi v úplném pořádku…" jeho jízlivá slova zastudila jako led, ale když nakonec s pohrdlivým odfrknutím a s hlasitým dupáním zmizel za rohem, udělalo se mi vlastně mnohem lépe. Netušila jsem, co se to přihodilo a bylo mi do breku, ale slzy se nedostavily. Slíbila jsem, ne někomu, ale hlavně sama sobě, že kvůli Blackovi už nikdy plakat nebudu.
Opřená o studenou stěnu chodby a v hlubokém zamyšlení bych seděla klidně ještě několik hodin, jen kdyby ke mně nedolehly kroky studentů směřujících z Velké síně se svými novými přáteli do svých nových kolejí, všichni šťastní a spokojení.
Hluboce jsem povzdechla a po chvíli i pomalu vstala. Hlava se mi netočila a já se konečně těšila, až se se svými starými spolužáky konečně dostanu do své staré, ale jen mě určené a pohodlné postele.
**OooO**
"Kruci, kruci, kruci," odříkával jsem a čekal, že se mi snad uleví. Kýžený efekt se ovšem nedostavil. Hlavou mi probíhala jediná otázka. Proč? Co jsem si, ksakru, myslel, že udělá, co jsem čekal, že se stane? Já, Sirius Black… tohle se nemělo stát…a…a…a… Přemýšlel jsem a se zamračeným výrazem se rychle přesouval ke společenské místnosti. Na hradě zatím vládlo všeobecné ticho, což jen podporovalo můj pocit provinění. …a vlastně se to ani nestalo… zaradoval jsem se po chvíli. Začal jsem spřádat plány. Nebyl tam jediný svědek a Drakeová taky nic nepoví. A i kdyby to měla v plánu, zastraším ji… mám psí duši a za zády vlkodlaka… nic se mi nestane. V hlavě mi šrotovalo, ale copak je tohle u slavného Siriuse Blacka na denním pořádku? Opravdu, denně se se svými nepřáteli nelíbám. Jistě, k líbání s Drakeovou chybělo ještě hodně, ale… Dvacet centimetrů je víc než dost… Ujistil mě vnitřní hlas. Souhlasně jsem přitakal, ale za chvíli se opět ponořil do myšlenek. Má pověst byla v ohrožení a já se nebál riskovat. Bylo to bláhové a dětinské, ale já takový byl. Tehdy ano…
Možná bych bezmezně bloumal ještě hodně dlouho, ale po nějaké chvíli jsem minul starý gobelín, který jsem nikdy neviděl, a bylo mi okamžitě jasné, že jdu špatně. Znal jsem na hradě skoro každou chodbu i každou odbočku, ale tahle mi povědomá nebyla. Párkrát jsem zatřásl hlavou a pokusil se tak vytěsnit Drakeovou z myšlenek. Po pár neúspěšných pokusech a po několika zbytečných minutách nejistého soustředění má ruka nahmatala pod hábitem kus papíru a já jej vytáhl. Zaplavila mě vlna radosti.
Poklepal jsem na něj hůlkou a slavnostním hlasem pronesl: "Přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti." Najít správnou cestu trvalo jen chvíli. "Neplecha ukončena."
Soustředěně jsem kráčel a zezadu mě mezitím doháněly hlasy doprovázené pospíchajícími kroky. Dva lidé se blížili velkou rychlostí přímo k místu, kde jsem se zastavil. Zcela automaticky jsem skočil za nedaleké brnění a čekal, co se bude dít.
"…pospěš, Sue, nestihneme tu schůzku. Brzo bude osm a já se ještě musím nalíčit a osprchovat. Co kdyby se objevil někde poblíž?" nebylo pochyb, že mluvily o mně. Myslel jsem si tehdy. Zahřálo mě u srdce a opět jsem zrychlil. Hlavou mi problesklo několik slůvek: James… schůzka… osm… Evansová… plášť… společenka… běh… při poslední myšlence mě lehce zamrazilo, ale bylo to nezbytné. Chtěl-li jsem najít novou známost a zároveň překazit Jamesovo rande s Evansovou, musel jsem pospíšit a přece jen to do ložnic bylo ještě několik pater.
****
V krbu společenské místnosti hořelo několik polínek a po dlouhé cestě vlakem vypadala ještě přívětivěji a pohodlněji než kdy dřív, ale mě hnala mnohem silnější touha. Evansová pro něj nebyla vůbec vhodná. Nejen, že do všeho strkala nos, jak jsem se mohl přesvědčit toho dne na nástupišti, ale byla i děsně nafoukaná. Myslela si, že byla něco víc, že když znala každou odpověď a splnila každý úkol, měla právo být lepší. James je můj kamarád a já nedovolím, abych ho ztratil jen kvůli ní. Vždyť on je moje jediná rodina a jen bez ní může být harmonická. James ji vlastně ani nechce, jen o tom ještě neví. Ukončil jsem nakonec chod myšlenek a proběhl po schodech do chlapeckých ložnic. Jedna postel minula další a kufr vystřídal jiný, ani ne po třech minutách už jsem v rukou třímal tenounkou látku příjemnou na omak. Neviditelný plášť.
Pohled mi sklouzl na nedalekou poličku, na které se vyjímaly velké pozlacené hodiny, dárek Remova otce. Každou chvíli měly bít osmou, a tak jsem již na nic nečekal a vypálil z místnosti obrovskou rychlostí, směřujíc na místo, které jsem vlastně ani neznal. Ale plánek opět nezradil. Najít Jamese nebylo zase tolik těžké a společně s ním potom najít i Evansovou byla už naprostá hračka. Na chvíli se mi mohly myšlenky na zkažené přátelství a skoro-polibek vykouřit z hlavy, a tak to i udělaly. V té chvíli mi hlavu zaplavila jen jediná. Dnes se to rande nikomu povést nesmí… Nikomu, krom mě. Dodal jsem po chvíli a se slastným výrazem se snažil udržet tempo se sportovně založeným Jamesem.
Ačkoli jsme pod pláštěm byli jen dva, začínal nám být již mírně těsný. Žádná část těla zatím ještě nekoukala, ale i tak bych si připadal mnohem lépe bez něj. Tedy jen do chvíle, než jsem spatřil dvě postavy před námi. Cestou jsme potkali několik skupin žáků, pomalu se trousících do svých ložnic, a tak bylo zcela jisté, že prefekti a primusové už své povinnosti taky splnili a mají teď chvíli času.

