Deník

30. července 2008 v 23:27 | Dromedka |  Jednorázovky
Dobrý večer, přátelé... neví, co je to za zvyk, přidávat články v noci, ale chtěla bych zas eněco nového... dnes jsem začala psát 4.kapitolu a už mám stránku a kus, jestli to tak pujde dál, tak to bude skvělé... :) Ale hlavně, dneska jsem napsala i jendorázovku... je ze světa HP, i když si momentálně vůbec nevybavuju, jestli se mohla stát... :) Hlavní postava je samozřejmě autp a druhá Remus a třetí Nicolas... no uvidíte... jestli někdo vidět film Deník, tak jsem se tak trochu víc nechala inspirovat, takže příběh jsem zas tak moc nevymyslela... jen ho napsala a prostě uvidíte sami... :) Chtěla bych ji věnovat všem, kteří kdy napsali nějaký komentář k našim povídkám... :) A když budete chtít, můžete ho připsat i sem, určitě se neurazím... jen to potěší... :) S pozdravem a přáním dobré noci se loučí,... vaše mírně ospalá Drom... :)

24. 11. 1983
Drahý Nicolasi,
Začínám psát tento deník s myšlenkou na tebe. Jsem tvoje máma. Ačkoli v této chvíli jsi ještě stále uvnitř mého bříška, rozhodla jsem se, že ti napíši deník, aby sis před spaním nebo jen tak, kdykoli tě přepadne touha zavzpomínat, mohl přečíst několik málo útržků z naší společné minulosti.
Je to teprve nedávno, kdy jsem zjistila, že čekám právě tebe a můžeš mi, můj maličký, věřit, že to byla nejšťastnější chvíle mého života. Spoustu trýznivých měsíců jsem žila s lékouzelnickým ortelem, že mít dítě by bylo, díky mé srdeční nemoci, nebezpečné nejen pro mě, ale i pro tebe a nejeden z mých přítelů mě kvůli tomu opustil. Po většinu času jsem žila sama a ano, maličký, nedoufala jsem.
A tam, na konci, když i poslední naděje umírala, každá bezesná noc se zdála dlouhá jako celý můj život a každý protrpěný den nekončil jinak než další beznadějí, přišlo náhle vysvobození. Nebylo sice chtěné tolik jako ty, můj drahý Nicolasi, ale přece v takové chvíli zdálo se nejlepší náplastí na rozbolavěné srdíčko s hlubokými ránami. Přišel čas otočit popsanou stránku mého života a začít jinou, takovou, které by si mohl být součástí i ty.
S tím, co jsem měla, s drobnou pomocí přátel, které jsem doposud neztratila a rodiny, kterou jsem objevila, se potřebné peníze na stěhování posbíraly skoro samy. Ano Nicolasi, uzavřela jsem dveře za Austrálií, podivné zemi, kde nic nebylo tak krásné, jak se říká, ukončila veškeré svazky, které mě s ní spojovaly a vydala se hledat nový domov, plný naděje do země za mořem a ještě dál. Do Anglie. Právě tam sahaly kořeny starobylé dynastie Montgomeryů, do které jsem patřila a kteří stále ještě jako slavní kouzelníci přežívali na Britských ostrovech. Ano, mé dítě, zadoufala jsem.
18. 5. 1981 jsem se přenášedlem dostala až do Londýna, odkud to nebylo daleko do blízkého městečka, kde v honosném sídle přebývala má rodina. Strýček Wallfred a tetička Otomay mě přivítali s otevřenou náručí. Můj drahý, začala nová cesta Elisabeth Montgomeryové. Nová země znamenala nové naděje a nový domov nový život. Ale nic nebylo tak růžové, jak si každý maluje. I zde jsem měla problémy nejen se srdíčkem, ale i s nepřáteli. Přívrženci Temného pána posedla myšlenka, že by mohli svého mistra snad najít a v očekávání, že má rodina toho ví více než oni, bezmyšlenkovitě a bezcitně nás stopovali a my, slavní Montgomeryové, jsme byli nuceni se ukrýt. Ale ani to nebylo vše. Má nemoc se zhoršovala a každým okamžikem hrozilo větší nebezpečí, že mě zabijí buď Smrtijedi, jak si říkali, nebo právě nemoc. Ano, mé drahé děťátko, opět jsem přestávala doufat.
Úkrytem se nám stalo snad to nejútulnější místo na severním pobřeží Skotska. Malá rybářská vesnička Belburg, jediné místo, kde jsem si konečně připadala jako doma. A právě tam bydlíme s tvým otcem i nyní. Ale promiň maličký, ještě o něm nic nevíš.
Ten den se zdál být stejně deštivý a pochmurný jako všechny dny strávené na takovém místě. Vítr duněl stále stejně, moře pořád předlo monotónním hlasem stejné písně a já se jako každým dnem vydávala do obchodu pro čerstvou snídani. Tento den se měl ovšem stát odlišným, výjimečným, v mém životě, neopakovatelným. Měla jsem potkat tvého tatínka.
Kráčela jsem potemnělou ulicí a bezmyšlenkovitě si broukala nějakou melodii, kterou jsem ráno zaslechla u snídaně. Snad kdybych dávala větší pozor, nic by se nestalo, ale já nepřemýšlela. Nemohla jsem si všimnout tichých kroků, které mě pronásledovaly. Spadené a voňavé listí mi křupalo pod botami tak silně, že já nevnímala zvuk ničeho jiného.
"Zastav se, cizinko," ozval se krutý hlas. Ale neměj strach, Nicolasi, maminka se taky nebála. Obklíčily mě tehdy 3, nebo možná 4 zahalené postavy a nepříjemně se pochechtávaly studeným a nelidským smíchem.
"Mdloby na tebe!" ozval se jiný hlas za mnou a já ho spatřila. Stál tam, v ošumělém hábitu se spoustou jizev a vrásek ve tváři. Byl poznamenán tolika lety strávených v bolesti, až mi ho bylo líto. Pohlédla jsem na něj ještě jednou a uviděla anděla. Hleděl na mě a já se cítila bezpečná, volná a svá. Nepříjemně mě píchlo u srdíčka a já se skácela k zemi. A tehdy, můj broučku, nepomyslela jsem na to, že už se neproberu, nebo že nejspíš právě teď přichází konec, ne, drahý, pomyslela jsem si, jak krásně a přitažlivě ten mládenec v otrhaném hábitu vypadá při lehkém skotském deštíku, jak mu vlají vlasy za slabého mořského větříku a tehdy mi, můj milovaný, bylo poprvé líto, že umírám.
Ale Bůh se mnou měl ještě jinačí záměry a já se probrala. Jaký krásný pohled to byl do medově hnědých očí mého zachránce. Kapky mi padaly do obličeje a já sotva vnímala, ale nic, co se stalo, nemohlo smazat skutečnost, že mi právě zachránil život. Ach, drahý Nicolasi, byli to opravdu Smrtijedi a nebýt tvého statečného tatínka, nejspíš bych nebyla ani já, ani ty a dokonce ani tento deník. Musíš na něj být patřičně hrdý, tatínek zachránil maminku a daroval tak život nejen jí, ale i tobě, který rosteš ve mně.
"Remus Lupin…" představil se, když mě přinesl v náruči až před práh domu. A tetička a strýček ho přivítali a vyslechli jeho dlouhý příběh. Po té, co ztratil všechny své přátelé, přišel hledat novou naději. Ale nejprve, bylo potřeba najít lidi, kteří dopomohli k rozpadu jeho štěstí, zavraždili jeho rodinu a dále se skrývali a zabíjeli nevinné. Dnes je konečně našel. Osud, říkáš si teď nejspíš, když čteš tyto mé řádky. Možná ano, možná ne. Nevím, co všechno se toho dne přihodilo, ale sám jistě poznáš, že den, který tak nevýznamně začal, změnil celičký můj život. Mé drahé dítě, vždyť já zase začala doufat.
Scházeli jsme se na útesech nedaleko vesničky, každý den, každý večer a povídali si. Stále stejně mu slušely rozevláté vlasy a šibalský vzhled. Velmi brzo a velmi silně jsme se do sebe zamilovali. Pokoušela jsem se utajit skutečnost, že nemohu mít děti a on tajil jiné věci. Jednou ti je jistě poví sám, to si můžeš být jistý, můj synáčku. Čas plynul jako voda a i naše zamilovanost se postupně měnila v lásku. Žádné jiné nebezpečí se neukázalo a my mohli žít šťastný a spokojený život. Do doby, než nás oba začala tížit stejná otázka. Otázka svatby.
Ach můj milý, milovali jsme se a milujeme se stále, on je má naděje a můj anděl, to pochopíš, až jednou budeš stejně velký a silný jako on. Udělalo se mi líp, jak na srdíčku, tak na duši a já se konečně svěřila. Byla jsem připravena na záporné odpovědi, na vztek i odmítnutí, ale tu se ukázalo, jak málo tvého otce znám. Do tří měsíců jsme se vzali.
A potom konečně přišla ta novina, osvobození, naděje… byla jsem těhotná. Vím, co to znamená a co riskuji, vím, že tuto zkoušku nemusím přežít, ale říkám si… kdyby mě chtěl Bůh u sebe, neposílal by mi anděla, aby mě chránil. A neposílal by ani tebe, má naděje. Je to už sedm měsíců, kdy jsem se to dozvěděla a můj maličký, termín mám za pár dní. Možná už za několik dní spatříš světlo světa, svou maminku a mého anděla, tvého tatínka. Právě teď jsi mě kopl a nemysli si, už jen chvíli. Dobrou noc, zlatíčko, a odpočívej, dokud se znovu neuvidíme.
24. 12. 1983
Drahý Nicolasi,
Jsou Vánoce, první Vánoce v tvém životě. Škoda, že si nikdy nebudeš pamatovat, jaké byly. Tolik sněhu, tolik dárků, tolik lásky. Sleduji tvůj sladký, nic netušící úsměv, když usínáš v kolíbce a lehce tě pohladím po vláscích. Jsi už přece veliký kluk. Přesně za jeden týden ti bude rovný měsíc. Vyrostl si, od té doby, kdy tě vyndali z inkubátoru. Maminka měla při porodu komplikace, ach miláčku, škoda, že nemůžeš být s ní. Její srdíčko nebylo natolik silné, aby udýchala celý porod, a tak ji museli operovat. Nepřestával jsem doufat, ano, jsem to já, tvůj tatínek, nepřestával jsem doufat, že ji zachrání a mé naděje nezemřeli. Včera jsme ji byli navštívit v nemocnici. Vzpomínáš? Poprvé ses na ni usmál. A ona se smála asi jako nikdy.
Mluvil jsem s doktory, můj synáčku, a možná nám ji dají domů. Ale musíme na ni dávat pozor, musíme ji hlídat. Budeš mi pomáhat, jako správný syn a nespustíš z ní oči, slibuješ? Maminka je ještě moc nemocná, ale neboj, zítra se za ní podíváme zase. Zatím krásnou noc, spinkej sladce, dokud měsíc couvá a maminka odpočívá, spinkej sladce, ať se brzy zcela uzdravíš i ty, můj maličký.
14. 2. 1984
Můj zlatý Nicolasi,
Je Valentýn? Jestlipak víš, co to znamená? Dárečky, dárečky a dárečky. Můj milovaný, už jsou ti dva a půl měsíce a si stále krásnější. Máš oči po svém tatínkovi a vlásky? Ty máš po mně. Hnědé a kudrnaté. Jsi nádherné miminko, ach Nicolasi. Je to měsíc, co jsem se vrátila z nemocnice a ty mě hlídáš. I tatínek. Doktoři říkali, že je všechno v pořádku. Relativně v pořádku. Alespoň nejsem v nemocnici. Nemohu z tebe spustit oči, jak se usmíváš, jak krásně se tváříš při každém pohlazení. Nemohu se tě přestat dotýkat. Jsi můj syn a já se tě nemohu nabažit, má naděje. Tatínek si taky otevřel vlastní obchůdek. Svá tajemství uchovává v nejniternějších částích svého srdce, lidé mu věří a firma prosperuje.
Ale dnes, můj maličký, je Valentýn. Čas na focení a dárečky. Dnes jsou ti dva a půl měsíce a musíš se jít vyfotit, aby nikdo nezapomněl, jak si byl nádherný. Tatínek byl proti, je to daleko a v mudlovském městě asi dvacet kilometrů odsud, musíme tam dojet mudlovským autem, ale i tak to podstoupím. Tatínek říkal, že sežene fotografa kouzelnické ho, celé to jeho náčiní s pohyblivými fotkami na konci a tak, ale ty si, miláčku, zasloužíš i mudlovské fotky, protože ty jsi naděje.
Tak honem, zlatíčko, spinkej, ať stihneme dojet co nejdřív, spinkej, broučku, než se tatínek vrátí a překvapíme ho, spinkej, sluníčko, ať už jsme tam.
7.3. 1984
Drahý Nicolasi,
Dnes začíná nový měsíc a končí všechno staré. Můj drahý synu, mám pro tebe špatnou zprávu. Dnes se stalo něco hrozného, nebyl jsem tu, abych maminku zachránil, nebyl jsem s ní, aby ji pomohl, nejel jsem s ní vyzvednout tvé fotky.
Můj maličký, je to týden, kdy se to stalo. Z města jí zavolali, že potřebují poradit, že potřebují konzultaci ohledně fotek. Neváhala, tak byla rozhodnutá tě s nimi mít. Nasedla do auta a naposled se ohlédla. Nikdo nemohl vědět, že ji už nikdy nespatřím, že ty ji už nikdy nespatříš. Viděl jsem jí na tváři šťastný úsměv, když nasedala a rozjížděla se. Dělala to už tolikrát. Odpoledne mě přišla navštívit místní policie. Našli její automobil v řece. Lékař tvrdil, že měla další infarkt, že jí puklo srdíčko, ale nestrachuj se, my za to nemohli. Utěšoval mě, byla prý mrtvá dříve, než se mohla utopit. Jak moc bych tomu chtěl věřit.
Je to týden a já ji stále vidím, stále ji cítím v tom starém domě, který jsme si sami postavili. Ach , můj drobečku, chtěl bych ji vidět, ještě naposled, když se nádherně zasměje při ranním slunci, chtěl bych ji obejmout, jako jsem to dělával pokaždé, když jí nebylo dobře, chtěl bych ji políbit, znovu a klidně i naposledy, jen kdybych mohl. Chybí mi, víc než si dokážeš představit, schází mi, víc než cokoli na světě… stýská se mi, můj synáčku, stýská.
A teď, na konci, kdy se bezesné noci zdají delší než kterýkoli lidský věk a bezútěšný den končí jen další beznadějí, se nakláním nad kolébku. Drahý Nicolasi, pohlédnu dovnitř, usměji se, pohladím tě po tváři a pronesu pár vlídných slov. Chtěl bych tě nechat, abys mě chytil za prst, můj maličký, jak si to dělával vždycky, chtěl bych tě pohladit a pozorovat tvé oči, tolik podobné mě samotnému, chtěl bych znovu vidět vlásky, stejné jako měla maminka, chtěl bych tě ještě alespoň jednou pochovat v náruči. Jednou a klidně naposled. Ale nejde to. Ty si totiž, můj synáčku, jel v tom autě s maminkou. Tolik tě chtěla mít u sebe, tolik tě milovala a já teď vím, že už nikdy nebude nic jako dřív.
A teď, spinkej Nicolasi, protože jsem tě miloval, spinkej a postarej se o maminku, jak jsi mi sliboval, spinkej a polib ji za mě tam, kde já za vámi nemůžu. Naposled sbohem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 30. července 2008 v 23:54 | Reagovat

to snad ne :o( já film Deník neviděla a snad proto mi tohle úplně vyrazilo dech...nádherná povídka,ale já tady řvu jako želva...nemám ráda smutné konce :o( ale opravdu to bylo nádherné,úžasné,prostě skvělé...

2 Efka Efka | 31. července 2008 v 10:04 | Reagovat

Já jsem taky ten film neviděla, ale tohle mě dostalo... bylo to tak krásné a smutné :-( až mi to nakonec vrazilo slzy do očí....

3 Nakuta Nakuta | Web | 31. července 2008 v 12:17 | Reagovat

Já ten film neviděla..ale tohle bylo...ohromné, žalostné a velmi emotivní...:( smutné. Dromedko, můžu si tě přidat do oblíbených?

4 Nakuta Nakuta | Web | 31. července 2008 v 12:18 | Reagovat

To je jedno Dromedko, prostě tam seš:D

5 Umbar Umbar | Web | 31. července 2008 v 21:06 | Reagovat

Moc krásný, hodně procítěný což dělá dobrej dojem =) Jen tak dál

6 Manga Manga | Web | 1. srpna 2008 v 16:31 | Reagovat

jojo,to  je aktuální blog ;)

7 Danula Danula | E-mail | Web | 1. srpna 2008 v 17:05 | Reagovat

tedy...musím říct, že je mi líto, že jsem taky neviděla film, ale určitě bych u něj plakala jako u této povídky...moc se mi líbila, byla tak kouzelná přestože byla smutná:)  nádhera

8 Gigi Gigi | Web | 4. srpna 2008 v 17:12 | Reagovat

Moje nejdražší Dromedko:-) konečně jsem se dostala na net a mohla si přečíst Tvou novou jednorázovku, na kterou jsem se už strašně těšila. Nezklamala mě. Neviděla jsem Deník, ale tahle povídka mě dostala. Na konci jsem měla v očích slzy, protože to bylo strašně krásné, procítěné a smutné.

No,některé věty mi připomněly Pána Prstenů a to "maličký" zase Eragona, což ale vůbec nevadí,protože se to sem hodilo. Opravdu to bylo moc krásné.

9 Snave Snave | Web | 5. srpna 2008 v 13:29 | Reagovat

Valím pro kapesník, jinak si zničím klávesnici jistou slanou tekuinou xD

Jinak, ten film jsem neviděla, a že vůbec existuje, jsem se dověděla od tebe.

Ale i když je tahle jednorázovka podle nějakýho filmu, stejně tomu nemám co vytknout, krásné, smutné a ještě jednou krásné...ach ty smutné konce...

Ps: jinak, nechceš spřátelit?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.