4. Cestou k hradu (1.část)

28. července 2008 v 23:11 | Dromedka |  Čti ze slov, mluv očima...
Dobrý večer přátelé... ještě dnes jsem se pustila do dokončení kapitoly a musím říct, že snad úspěšně... nevím, jestli to bude číst ještě někdo, krom Gigi a Evky, ale i tak jich chci za to moc poděkovat a vlastně jim tak nějak tuhle kapču věnovat. Je pravda, že jsem se na ní nadřela a snad díky Gigi jsem se k tomu dneska konečně odhodlala... Nečekejte nic světobornýho, protože to se ode mě po takovém čase ani čekat nedá. tak nějak jsem zjistila, že ten konec je napsaný jiným stylem než zbytek povídky, ale to už teď řešit nebudu... kdyby se vám to náhodou líbilo, zanechte koment, když ne, nezanechávejte nic.. :) Přeji přijemné počtení a s přáním příjemného dne se loučím. Vaše Drom...

Všude byla tma. Po několika chvílích ticha jsem konečně cítila, že zase vnímám. Kůže nad lokty mě nepříjemně pálila a já měla chuť se co nejrychleji poškrábat. Ale nešlo to. Ruce jako by vypověděly svou činnost. Cítila jsem slabé mravenčení v místech, kde by měly být nohy, ale pohnout jsem se nedokázala. Nemohla jsem dělat vlastně vůbec nic. V celém mém zorném poli byla jen tma. Tma, která pohltila úplně každičkou myšlenku, která se pokoušela vystoupit na povrch, tma, která se nyní stahovala zpátky na věčnost a já mohla zase nerušeně přemýšlet. Ale chce se mi?
Z hlubokého přemýšlení o přemýšlení mě dostalo až několik hlasů. Byly mi povědomé, ale přesně určit, který komu patří, bych nedokázala. Ne tehdy.
"… bychom ji odvést na ošetřovnu," ozval se jinak vždy veselý dívčí hlas, který teď ovšem zastřela nejedna chmurná představa, což mělo za následek to, že momentálně zrovna dvakrát šťastně nezněl.
"A jak to potom vysvětlíme?" začal i chlapecký hlas mírně podrážděně a já si přesně představovala, jak se chlapec na dívku tváří. Nebyl to milý pohled, ale nenávidět ji nesvedl.
"Tak, jak se to stalo, Pottere," opáčila dívka příkře. Ačkoli mě opět naprosto pohltila tma, mohla jsem cítit pohled, kterým mě přímo propalovala. Potter… Black… Začal mě zaplavovat známý pocit vzteku a já se mu podvolila. Pokoušela jsem se s ním i chvíli bojovat, ale ve skrytu se mi vlastně vůbec nechtělo. Plná nedůvěry a se stále pevně zavřenýma očima se všechno kolem mě začalo vyjasňovat. Ležela jsem na něčem měkkém a teplém. Mravenčení v nohách ustoupilo a já mohla konečně pohnout palcem, přesto jsem se neodvážila otevřít oči. Strach z toho, co bych mohla vidět, mě zcela přikoval na… na čem jsem to vlastně ležela? Na sedačku to bylo příliš teplé a na podzimní zamrzající zem až příliš měkké. Se zděšením se mnou trhlo, když mi došlo, že neležím na něčem, ale na někom. Projela mnou vlna strachu a možná i odporu při vzpomínce na Siriuse těsně předtím, než jsem ztratila vědomí. Mohl on být ten, kdo se v tuto chvíli proměnil v pohodlnou postel?
Pomaličku jsem otevřela jedno oko a koukala přímo do stropu. Můj pohled upoutala pohybující se krajina za nezaskleným okýnkem ve dveřích. Trvalo jen pár vteřin, než mi bylo konečně jasné, kde to jsem. To bradavický kočár tažený ničím mě - nás - táhl směrem k hradu. Ačkoli by se vnitřek kočáru mohl zdát jakkoli prostorný a velmi komfortní, tento byl až neskutečně nepohodlný. Já jediná zabírala skoro půlku kočáru a zbylé místo zaplňovalo minimálně 5 dalších těl. Jestli tu byl Potter, byl tu i Black, potom ten primus a nakonec ten malý s krysíma uslzenýma očima, co se za nimi pokaždé tahá. A nakonec tu byl ještě onen podivný hlas, patřící některé neznámé.
"Tak co?" zeptala se netrpělivě dívka a už zase propalovala pohledem Pottera. Konečně mi byl jasné, kdo je. Evansová. Nikdy jsme spolu neprohodily více jak několik holých vět, a tak mě docela překvapilo, co tady dělá. Co se to vůbec stalo?
"To ať rozhodne Tichošlápek," ozval se úplně jiný, inteligentně znějící hlas přímo nade mnou. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem si byla stoprocentně jistá, že neležím na Blackovi. Oči se mi opět přivřely a já se v klidu oddávala pocitu tohoto chvilkového vítězství. Ten ale nikdy netrvá věčně, a tak když jsem znovu pootevřela oko a prohlížela si kočár, padl mi pohled přímo na něj. Tedy… přímo ne. Seděl odvrácený, o mě nebo o kohokoli jiného v kočáře nejevil zájem. Ruce měl zkřížené na prsou a na tváři odhodlaný výraz namířený z okna směrem na bradavické pozemky, které se mi nejednou staly útočištěm, a kterým se snažil dát jasně najevo, že za nic, co se toho dne přihodilo, nemůže. Naopak… že za to může ta malá zákeřnice, která ukořistila sedadlo vedle jeho nejlepších přátel, a kteří ji v nouzi přijali na místo, které bylo určeno jen pro něj. Že za to všechno můžu jen já.
"Tichošlápku?" ozval se opatrně Potter a dál si měřil svého kamaráda pohledem. Nevěděla jsem, co dělat. Hlavou mi nekoloval ani jeden spásný nápad, myšlenka nebo vzpomínka, otázky bez odpovědí se mi proháněly hlavou tak zběsile, až mě síla silně vykřiknout málem přemohla. Ať se přihodilo cokoli, musí to skončit.
"Au…" vydechla jsem slabounce a v tu chvíli na sobě ucítila tři zvědavé pohledy. I přes spoustu pokusů zvednout hlavu se mi nevedlo, a tak mi nezbylo nic jiného, než použít dlaně jako příjemnou clonu před světlem vycházejícím z několika hůlek, v té chvíli namířených na mě. Blackovi mírně zacukalo v obočí, ale oči mu nesklouzly. Pořád hypnotizoval pozemky, jakoby snad doufal, že mu pomohou vyřešit tuto zamotanou situaci. Neustále upíral pohled ven na hvězdy, měsíc a mraky, jakoby snad ony znaly jediné východisko z téhle šlamastiky. Ale popravdě? Ani mi to nevadilo… neměla jsem absolutní chuť se s někým bavit, natož s Blackem.
"Jsi… jsi v pořádku?" ozval se dívčí hlas přibarven snad strachem ani ne tak o sebe, jako o mě. Na moment mě přece jen zahřálo u srdce. Potom se mi ovšem přesně vybavilo, co se stalo. Prudce jsem sebou trhla a zpříma se posadila. Zatočila se mi hlava, ale teď jsem nemohla být slabá. Ne, když je tu tolik cizích… tolik nebelvírských… ne, když je tu Black. Tma před očima mě přinutila přivřít oči, ale nervozita i strach ze mě brzy nadobro odpadly.
"Jistě. Děkuji za optání," dívka se zaškaredila při tónu mého hlasu. Mluvilo se mi dobře… chladně a povzneseně… tak mě to přeci učili, ne?
"Jen jsem se optala," zklamání z jejího hlasu přímo sálalo. Další zklamaný v mém životě? Kolik takových ještě bude?
"Promiň…" hlesla jsem po chvíli slabě a zasloužila si tak nejeden udivený pohled. "Já jen…" chtělo se mi to vysvětlit. Ale jak? Pochopí někdo jiný to, jak se cítí člověk, který je natolik zraněný a sám, až nic, jen temnota, je mu vysvobozením? Věčná tma, jediná věc, která září a zároveň halí cestu budoucnosti, kterou nikdo jiný nenachází?
Zlehka se na mě usmála. Pochopila. Já úsměv ovšem vykouzlit neumím. Řekněte si o ptáky, řekněte si o světlo, spánek, smrt… ale radost? Nejsem kouzelník… kdybych se jím někdy stala, možná bych teď byla úplně jinde. Ale nejsem. Seděla jsem v kočáře, já zmijozelská, vedle nebelvírských jako tehdy ve vlaku, v kupé společně se Siriusem. Tak proč je to teď tolik jiné?
"Měla bys jít na ošetřovnu," mou pozornost konečně upoutal i ten, který seděl vedle mě. Odznak na hrudi se mu zlatavě zaleskl. Temné oči zračily mnohem víc, než dokázal vypovědět jakkoli ošumělý hábit. Naše pohledy se střetly. Dlouho, dlouho se nic nedělo, jen já se přehrabovala v životě, který se mu jako rozepsaná kniha odrážel v očích.
"Je mi to tak líto," zrušit toto spojení vyžadovalo spoustu energie, ale já bych dále nesnesla tolik bolesti, utrpení, lásky, přátelství… všeho, čeho byla tato okna do duše plná. Nechápavě si mě měřil pohledem, já už ale neřekla ani slovo. Opřela jsem se hluboko do sedadel a nechala se tak objímat bezpečností, kterou vyzařovaly, pomyslnýma rukama, které chránily moji duši.
"Jmenuju se Potter, James Potter. Nejlepší chytač na téhle škole," vyrazil ze sebe pohledný chlapec s rozčepýřenými vlasy, do kterých si okamžitě zajel rukou, snad aby je ještě víc rozcuchal, zářivě se na mě usmál, ale očkem přitom pokukoval po rudovlasé dívce. Evansová ho okamžitě zpražila pohledem a chlapec vedle mě jen nevěřícně zakroutil hlavou.
"Eleanor Drakeová… nejlepší ,přítelkyně' na světě," ozval se velmi sarkasticky a se spoustou posměchu v hlase Black, čímž na sebe okamžitě upoutal pozornost. Evansová si rukou přikryla ústa, snad aby nevykřikla, Potter sebou mírně trhl, ale měřil si mě rentgenovým pohledem důkladněji, než kdy předtím a světlovlasý chlapec se jen nervózně ošil.
"Proč tohle říkáš?" já mlčela, ale ona se rozhodla vše zjistit.
"Protože je to pravda," řekl odměřeně s obrovskou lhostejností, ale okem o vnitřek kočáru ani nezavadil. Všechny zbytky mých sil mě opustily, rozplynuly se jako kdysi všechny vzpomínky, rozutekly se snad, jako zbabělci, kteří nehodlají čekat, až přijde tma, která by je stejně pohltila do neznáma.
"Jak… jak můžeš…" dál jsem nevnímala. Přišlo sladké vysvobození a já se nechala unášet. Smysly mi otupěly. Oslepla, ohluchla a oněměla jsem během pár vteřin. Ticho, které se rozpínalo kolem mě, pohlcovalo každou částečku mého těla a měnilo ji na vzduch, součást světa… na nic.
Oo**oO
"… ,přítelkyně' na světě," slova se mi vyhrnula rychleji než bych stačil zareagovat a odrazit tak nečekaný útok z mojí strany, ale co… když už je to jednou venku?! Pokusil jsem se nevnímat, jak se jí to dotklo, jak se to dotklo ostatních, a proto můj pohled zůstával stále skálopevně namířen ven.
"Proč tohle říkáš?" Překvapilo mě, když otázku položila Evansová a ne Drakeová. Na chvíli jsem snad uvěřil, že by mohla být tak silná a přít se se mnou. Neudělala to… byla vinna.
"Protože je to pravda," zněla má odpověď jistě, jako by to tak bylo už od počátku věků.
"Jak…jak můžeš něco takového říct?" propichovala mě pohledem s kapkou nevěřícnosti v hlase. "Co ti, proboha, udělala tak strašného?" vypadla z ní po chvíli otázka, která mě donutila strhnout pohled zpátky do prostor kočáru. Pohled měla pevný a odhodlaný a propalovala každou buňku mého těla. Tenhle pohled nutil člověka mluvit, přinutil by každého.
"Já… ona…" koktal jsem, ale po chvíli mě něco zadrželo? Vždyť já jí nemusel vůbec nic vysvětlovat, a tak jsem prostě odfrkl: "To by si nepochopila."
"Uch… Blacku, ty jsi tak paličatý," vypálila po chvíli nasupeně.
"Vždyť se na ni podívej, je tak…tak…" gestikulovala široce rukama, až málem zasáhla Červíčka, a ukazovala přitom na ni. Drakeová ale nevypadala, že by nám věnovala zrovna velkou pozornost. Oči měla zavřené a na tváři podivný, tajemný úsměv, z kterého přebíhal mráz po zádech. Nervózně jsem se ošil a pohlédl na Evansovou. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila i ona, že Eleanor vlastně vůbec nevnímá. "…tak… tak… v bezvědomí?" dokončila po chvíli větu a prohlížela si všechny s obrovskou naléhavostí v očích. James se vedle mě jen zamračil a zamumlal něco ve smyslu "Už zase," ale podařilo se mu to dostatečně skrýt před přespříliš zaměstnanou Lily.
"Jak to dělá?" uteklo Peterovi z úst zvědavě, čímž si vysloužil nejeden znechucený pohled. Remus se k ní okamžitě naklonil a znovu si ji položil na kolena.
"Měla by co nejrychleji na ošetřovnu… ano, Tichošlápku, měla," ujistil mě příkře, když jsem se pokoušel už podruhé protestovat přísným, ale naléhavým hlasem. Věděl jsem, co to znamená. Zbytečné otázky. Jakoby jich už takhle nebylo dost. Lidé se budou vyptávat: co se jí stalo, proč omdlela, kdo jí udělal ty červené fleky nad lokty a jestli si zaslouží trest. Nesnáším otázky. Ani po několika chvílích ovšem moje snažení přesvědčit je o opaku neuspělo, a tak jsem zaujal pohodlnější pozici s krásným výhledem z okna a začal se modlit, aby to dopadlo jakkoli, jen ne tím nejhorším.
Evansová s Remusem o něčem potichu diskutovali, zatímco James je nepřetržitě propaloval nedůvěřivým pohledem. Kdyby tohle bylo jako obvykle a my, jako předešlých 5let, jeli spořádaně s hlavou zaplněnou jedině veselými vzpomínkami na právě skončené prázdniny a s radostí, že konečně vidíme jeden druhého, jen bych ho plácl po zádech a vytrhl ho tak z téhle jeho závislosti, která ho nutí chovat se v Lilyině přítomnosti naprosto jinak a nespustit z ní oči, ale, jak už jsem říkal, tohle jako obvykle nebylo. Nejen, že nás tam bylo více, než dovoluje kapacita kočáru, ale i víc, než dovoluje kapacita mé trpělivosti. Jeden strom míjel druhý a vzdálenost, která nás dělila od hradu, se nebezpečně zkracovala. Ačkoli jsme s naším přeplněným kočárem zůstávali přece jen trochu pozadu od ostatních, objevila se náhle světla z Bradavic a ozářila nejen mojí tvář, ale i tváře zbylých cestujících. Ovšem jen na moment, protože kočár okamžitě zajel za zatáčku a světla opět zmizela za neprostupným oparem vznášející se nad jezerem. Na jeho hladině se vznášela drobounká světélka na znamení, že někdo přejíždí přes vodu. Než si v mé hlavě vydobyla první místo paměť, kočár konečně zastavil.
"Ehm… Siriusi? Už můžeš vylézt," upozornil mě Rem klidným hlasem, ze kterého jsem vycítil i soucit.
Co si jako myslí? Že mě bude litovat? Věnoval jsem mu jeden ze svých škaredých pohledů a raději od nich odtrhl zrak. Má ruka i ve tmě našla studenou kliku dvířek a prudkým trhnutím nastartovala cestu do sedmého ročníku. V rychlosti jsem seběhl dolů a rozhodl se, že na ostatní počkám kousek dál, pod rozložitým dubem.
Po pár krocích mi ovšem představa, že bych právě teď utekl před povinnostmi pod starý ztrouchnivělý dub, nepřipadala jako nejlepší nápad a já se trochu zahanbeně otočil zpět. Peter už stál venku a celý nervózní a natěšený pozoroval rožnutá světla hradu, zatímco James bez jakýchkoli těžkostí, velmi prudce vyskočil a s mírnou úklonou nabízel ruku uhlazené, ale přesto rozrušené Lily. Klepala se jako osika, ale když spatřila jeho nataženou dlaň, odfrkla si tak, že bych na to mohl být pyšný i já, pohodila hlavou a jala se pomoci Removi. Chvíli mi snad vrtalo hlavou, co že mu to trvá tak dlouho, ale to okamžitě smazala vzpomínka na Drakeovou. V tom okamžiku mě opět přepadla chuť posadit se pod dub a zůstat nepovšimnut a nebýt hryzavého svědomí, dostal bych se tam pěti většími kroky.
"K sakru s tebou, Drakeová," ulevil jsem si a nasupeně se vydal zpět ke svým kamarádům. Ruky mi sklouzly hluboko pod hábit a nahmataly tvrdou rukojeť hůlky. Mlčky jsem došel ke kočáru a beze slova přistoupil k Remusovi. Vypadalo to, že má větší problém, než jak to vypadalo ze vzdálenosti tolika metrů.
"Odstup… prosím," dodal jsem, když na mě pohlédl tázavým pohledem. "Jsem přece jen o trošku silnější jak ty, jediný, kdo by mohl být silnější, je James, ale ten je trochu zaneprázdněný, pokud sis nevšiml," pohodil jsem hlavou směrem k Jamesovi, který stál opřený o nějakou přidrzlou sochu a snažil se vypadat až nepřirozeně frajersky, přičemž nespustil zrak s kolemprocházející Evansové. Remus se uchechtl, ale přece jen od schoulené Drakeové odstoupil. Z kočáru jí trčely jen nohy. Strčil jsem hlavu do kočáru a chvíli ji pozoroval. Byla nepřirozeně krásná. Na tváři jí zase hrál ten tajemný úsměv, který vůbec nic neprozrazoval, několik pramenů měla sice nedbale přehozené přes zavřená víčka s dlouhými řasami, ale i tak vypadalo přímo dokonale. Viděl jsem ve svém životě spousty holek, a několik i mnohem krásnějších než byla ona, ale jedině ona mě dokázala takto odzbrojit, a to byla v bezvědomí.
"Kruci…" zaklel jsem opět a hlavou mi proletělo, že na tohle už nikdy nesmím pomyslet. Remusovo nervózní podupávání mě donutilo ke spěchu. Nesl jsem její bezvládné tělo směrem k hradu a ostatní se tiše sunuli za mnou. Čas ubíhal, ale mě to v téhle chvíli vůbec nic neříkalo. Vítr šuměl mezi korunami stromů, ale já tomu nevěnoval pozornost. Voda v nedalekém jezeře šplouchla, ale mě zaujmout nedokázala. Přemítal jsem znovu to, co dělám a nedokázal pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Já, Sirius Black, nesu v náručí člověka, kterého hned po své rodině nesnáším nejvíc, člověka, který mi hrozně ublížil, člověka, kvůli kterému ze mě vyrostlo to, čím jsem, ale hlavně člověka, kterého nenávidět nedokážu. Proč je lidské srdce takhle složité?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lia Lia | 29. července 2008 v 0:00 | Reagovat

cii..nadhrena caaast...ako ...fakt..chce sa mi plakat..z tolkej nespravodlivosti.idem na dalsiu cast:)

2 Gigi Gigi | Web | 29. července 2008 v 18:37 | Reagovat

aaaaach... to bylo tak...depresivní...ne,promiň:-) depresivní to sice bylo, ale na druhou stranu to mělo své kouzlo... taky to bylo docela hodně úvahové, ale to je prostě tvůj styl psaní a neměň ho...opravdu se mi to líbilo, protože je to takové... jak to napsat...jiné...něco podobného jsem ještě nečetla,ale to bude asi tím,že já se snažím depresivním povídkám vyhýbat, ale u tebe to nejde...ne kvůli toho, že jsi moje kamarádka nebo že spolu máme blog nebo že jsi moje maminka:-D...prostě proto, že ty mě dokonale vtáhneš do děje,takže i kdybych to číst nechtěla (což samozřejmě chci), musela bych...

3 Danula Danula | E-mail | Web | 30. července 2008 v 17:37 | Reagovat

Ta poslední věta mě dostala....to bylo...nevím jak to nazvat...tak smutné? ano asi tak....oba dva jsou tak deprimovaní? z toho druhého a přitom by stačilo, aby si promluvili, ale to neudělají, protože jsou tak paličatí...grr...musím si jít přečíst druhou část, protože jinak budu přemýšlet co se dál dělo:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.