16. června 2008 v 21:43 | Efka
|
Já vím, je to dlouho, co něco přibylo, ale po dlouhé době je tu zase jednorázovka... a není od nás, ale od spolužačky Evičky... dneska jsme měli hooodně náročný den a takhle to dopadlo... :) Jsem hrozně ráda, že se aspoň trošiču z toho vypsala... a holky, nedělejte si hlavu s nějakou matikou!!!!
Jinak co bych tak řekla... mě se to líbí, zvlášť někeré úvahy... ale co... přečtěte si to sami a hoďte koment... :) Efííík bude ráda... zatím dobrou noc přeje Dromedka a i za Efíka děkuje za komentáře... :)
Vím, že jsem to pokazila, ale stalo se to. Celé to bylo od začátku nesmyslné, a já se do toho samozřejmě hnala po hlavě. Celá já, nikdy si nedám říct, nenechám poradit. To ta moje tvrdohlavost… když si něco umanu, tak to tak musí být. A někdy prostě tvrdě narazím. Tohle by se dalo nazvat pořádnou lekcí. Lekcí na celý život. Takovou, na kterou se nezapomíná. A já nezapomenu. Asi hodně dlouho…
Nejdřív to bylo fajn, skoro až k neuvěření. Něco jako pohádka. Když jsme to vyprávěli přátelům, nevěřili nám. Ono to bylo samo o sobě dost k nepochopení, ale na tohle jsem už vlastně zvyklá. Takové věci se prostě kolem mě dějí už od malička. Bylo to tak vždycky a přemýšlet nad tím nemá smysl, protože je to už tak samozřejmé jako slunce na obloze. Jen si někdy neuvědomíme, že to co máme, můžeme lehce ztratit.
Nebyli jsme spolu dlouho, ale i tak jsme toho stihli prožít docela dost. Někdy i takové věci, ke kterým se nikdo neodhodlá za celý život. Byla to legrace i chvíle strachu. Ale všechno to bylo s tebou a stálo to za to. A naše pouto stále víc sílilo. Na každodenní probouzení vedle tebe jsem si tak rychle zvykla…o to víc mi teď chybí. Asi jsem to začala brát jako samozřejmost. Na všechno jsme byli dva. Všechno se zdálo být tak snadné a žádný problém nebyl dost velký.
Jenže nic netrvá věčně. A ani blankytně modrá obloha nezůstane bez mráčku. Vždycky se objeví aspoň nepatrný mráček. A někdy nezůstane jen u mráčku a objeví se pořádné mraky, ze kterých začne pršet. A tak to dopadlo i s námi. Slunečno přešlo v zataženo a na našich tvářích se objevil déšť. A tohle bylo hodně zlé. Tehdy mi praskly nervy a ukončila jsem to. Sama jsem si v tu chvíli neuvědomovala, co dělám. To přišlo až později. Odcházela jsem od tebe a uzavírala si tak bránu ke štěstí.
Když jsem přišla domů, jen jsem otupěle zírala do zdi a uvažovala, proč se to stalo. Najednou vyplouvaly na povrch všechny ty chyby, které jsem udělala, a které se prostě nikdy stát neměly. Mysl mi začala sžírat myšlenka, jaké to teď bude. Určitě ne jako dřív. Nic se neopakuje. A navíc já jsem pokazila, co se dalo. Tu noc jsem nespala. Nešlo to. Jen jsem nad tím vším uvažovala a hledala východisko. V hlavě se mi promítl jako film náš vztah. Všechno se to vrátilo a já si tu hloupost konečně úplně uvědomila. Proč lidé dělají věci, kterých vzápětí litují? Věci, které se nedají vzít zpátky vůbec nebo hodně těžko. Ranit jiného se zdá tak jednoduché. Ale jak získat zpět důvěru a vše to, co si tak pracně vybudoval….
Naše cesty se rozdělily. Vím, že jsme se snažili oba, ale i přesto to nešlo. Vždy když jsme se potkali, tak se ve mně něco zlomilo a nebyla jsem schopna promluvit. Omluvit se… Tvůj pohled mě naprosto odzbrojil… pokaždé…
Byla jsem zbabělá, ale potřebovala jsem ti to říct. Nakonec jsem ti to napsala, protože osobně bych to asi ze se sebe nikdy nedostala. Nečekala jsem odpověď. To, co se mezi námi tehdy stalo, bylo možná přespříliš. A ona ani nepřišla.
Dnes už to všechno vím. Vím, že nic na světě nezískám bez boje. Ale cesta poznání je tvrdá a nesnadná. Pro člověka, který na to přichází sám, ještě nesnadnější. Ale pro některé potřebná. Sice si připadáte jako osamělý poutník na křivolaké pusté cestičce, ale vytrvalý poutník nakonec dosáhne svého cíle.
Tohle všechno si teď uvědomuji, když ležím na louce ozářené zapadajícím sluncem. Touhle dobou jsme měli být spolu dávno pryč. Čekalo na nás ještě tolik dobrodružství. Místo toho tu ležím sama. Nad hlavou mám keř obsypaný růžemi. Miluji tyhle květiny. Asi jsou mi tak blízké, protože mi připomínají sebe samu. Uvnitř křehká, jemná a zranitelná zatímco na povrchu ostré trny.
Najednou se na mě z nebe snáší jeden okvětní plátek za druhým. Nadzvednu hlavu a otevřu oči. Nejdřív si myslím, že jen špatně vidím, nebo vidím to, co je nemožné. Ale je to skutečnost. Stojíš tam s rozpačitým výrazem. A máme si toho hodně co říct…
Hustííííííííííííí ...... kdyby ses radši učila :D