close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prolog

17. června 2008 v 21:38 | Dromedka |  Všechno je ve hvězdách
A když už jsem v tom, přidávám hned i prolog... děkuju za případné komentáře... :) Vaše Drom
P.S.: Není zrovna nejdelší, ale je to jen takový začátek... :)

Ležela na písečné pláži a v očích se jí odrážely miliony hvězd, když se pokoušela najít jedinou. Tu, která jí byla dána, tu, která jí měla střežit a chránit před všemi mocnostmi a strastmi světa. Lehký větřík si stejně jako se stébly trávy pohrával i s jejími vlasy, bledé světlo měsíce se od nich odráželo do všech stran a tvořilo tak jednotnou světelnou clonu, která pobláznila nejednoho chlapce z vesnice. Šumění moře znělo z dálky, ale přesto dostatečně silně, aby ji připomnělo vůni rybářských sítí sušících se po vydatném lovu. Pro ni bylo moře jako pěvkyně. Zpívalo stále, ve dne, v noci, když spala i když odpočívala, když snila nebo čekala. Znělo táhle, jakoby neexistoval konec ani začátek, zvuky se míchaly s druhým a třetím a ztrácely se v nádherné melodii vyprávějící o minulosti i budoucnosti. Moře neznalo čas, ale přesto vědělo, že dávno bylo dávno a co se má stát, přijde, neznalo historii a přece zpívalo o dávných králích, prohraných bitvách a rozkvetlém kvítí. Jedině v moři se ozýval stesk a smutek všeho, co kdy existovalo. Vše mělo svůj hlas, vše zpívalo a vše šumělo jediným hlasem, vyjadřujícím víc, než by kdo mohl rozumět.
Upnuté šaty zvýrazňovaly každou křivku jejího těla, a přesto zahalovaly vše, co nemělo být nikdy viděno. Jen u kolenou se mírně rozšiřovaly a zakrývaly studené oblázky, na kterých dívka odpočívala, černým sametem temným jako noc. Jako hvězdy, na kterých visela pohledem, třpytily se i na sametu vyšívané drobné kvítky, stejné a přece každý jiný. Měly své příběhy, každá květinka šitá jiným člověkem, stejně jako ty hvězdy zářící na tmavomodré obloze, jako lucerny rozjasňovaly tmavé šaty i krajinu pod sebou a stejně i žily své životy.
Zamrkala, když ji po tváři přeběhl tmavý stín. Zhluboka se nadechla, přivřela oči a musela je přimhouřit, když ji ozářilo lehké světlo. Nebylo silné, ale ona už od takového lesku odvykla. Kladla ruce opatrně na kamínky a pomaloučku vstávala tak, aby se jí nezamotala hlava. Zalapala po dechu, když viděla, co způsobilo onen temný mrak, který ji na chvíli zošklivil nádhernou tvář.
U vysokého dubu stála postava. Tvář měla zahalenou zelenavým pláštěm, a ačkoli sama nepřirozeně zářila, nevypadalo, že by jí světlo jakkoli vadilo. Trvalo jen chvíli, než se odlesk zmírnil natolik, aby na něj pohlédla. Ve stejný okamžik to udělal i on. V ten okamžik ji pohltily sladce modré hlubiny jeho očí a ona se stalo součástí nejen jeho, ale i světa. Cítila se, jako by byla každá a přitom žádná bytost na světě, jakoby ona sama byla zem, za kterou dýchala, za kterou žila. Už nevnímala svoje tělo, protože to jí teď nepatřilo. Zavzdychala, když ji pomalu začaly opouštět síly. Přivřela oči a ponořila se do tmy, ticha a nevědomosti. Plula na vlnách Země, unášena tisíci proudy, ale už to byla opět ona, její tělo, její duše.
"Hledala jsi mne?" ozval se jemný melodický hlas, který vycházel přímo z ní.
"Kdo jsi?" optala se a mírně se polekala, když uslyšela, jak chraptí. Nemluvila už několik dní. I přesto se ale nyní cítila lehounká, nepřišlo jí, že by to bylo její tělo, které mluví. Alespoň ne do doby, než sklopila hlavu. Uviděla svoje ruce, nohy i trup, ale byly až nepřirozeně lehké. Zvedla hlavu, aby konečně spatřila zdroj toho hlasu znějícího tak vyrovnaně, až jí přebíhal mráz po zádech.
"Hledala…" odpověděl po chvíli samozřejmě, aniž by dával jakkoli najevo, že její otázku slyšel. Kousek od ní se objevila postava. Až teď si dívka uvědomila, kde vlastně je. Když pohlédla k zemi, uviděla hustou bílou mlhu, která jí halila nohy až po kolena. Kdyby byla v lese, bála by se, že se ztratí v hustých bílých mračnech, ale teď jí připadala mlha posvátná, skoro nezbytná.
"… už od narození. Kde jsi byl tak dlouho?" dokončila za něj a pohlédla mu to očí. Ta modř ji stále uchvacovala. Jako moře. Vybuchla v ní vlna radosti, když si uvědomila, že ho konečně našla.
"Neslyšel jsem," řekl zklamaně a sklopil hlavu, snad aby se omluvil.
"A teď už mě slyšíš?" Naznačila mu něžně rukou, aby jí zase věnoval pozornost.
"Možná i víc, než bych si přál," neznělo to zákeřně nebo vyčítavě, prostě to jen sdělil. S lehkým úsměvem na tváři.
"Kdo jsem?" vyletěla dívce otázka z úst dříve, než stačila cokoli udělat.
"Mě se ptáš? Neznáš odpověď?" udivení z jeho hlasu doslova sálalo, tahle dívka ho tedy dokázala překvapit.
"Neznám spoustu odpovědí," Sklopila hlavu a pohrávala si s mlhavým kouřovým obláčkem, který se jí svíjel u nohou v podivných obrazcích.
"Kdo jsi?" Nechápala jeho otázku, a tak se jen zamračila. Pokusila se sice jeho pohledu vyhnout, ale nikdy neviděla takto pronikavé oči. Zdálo se jí, že jí má chlapec přečtenou, ať udělala, co mohla.
"Kdo jsem já?" zeptal se po chvíli ještě naléhavěji a nespouštěl z ní oči. "Kdo jsou ostatní?" dokončil nakonec dramaticky a nechal ji přemýšlet, překrásnou, ukrytou mezi oblaky.
"Já nevím…" hlesla po chvíli a chlapec zatřásl hlavou, až mu kapuce sklouzla. Poprvé ho viděla bez pokrývky a připadal jí nádherný. Nebyl muž, ale ani chlapec, nebyl vysoký, ale ani malý, nebyl starý, ale přesto byl na světě už věčnost. Delší světlounké vlasy pohrávaly milionem barev ze slunečních paprsků prosvítajících za oblaky, ale neodrážely se do stran, jako to dělaly ty její při bledém měsíčním svitu, naopak, pohlcovaly světlo do sebe a později, když byla tma, je vyzařovaly, samy stejně jasné jako slunce.
"Jmenuji se Galandel nebo Samuel, ale to, kdo jsem, musíš zjistit sama," pokračoval po chvíli klidně a vřele se na dívku usmíval.
"Já jsem Lorein," odpověděla s důležitostí v hlase a pyšně vztyčila hlavu. Nadechla se.
"To je jen jméno, kdo jsi, je ti skryto. Teď se probuď nebo bude pozdě," zašeptal, přistoupil k dívce a zlehounka ji políbil na čelo. Tímto ji poznamenal, ne viditelně, ale vnitřně, tímto jí pomohl, ne teď, ale pro budoucnost… tímto se stal její hvězdou. Než se ona sama vzpamatovala, rozplynul se jako kapka rosy, když na ní zrána zasvítí ostré sluneční světlo a nechal ji tam stát, zmatenou a ztracenou v myšlenkách do té doby, než ji opět pohltila temnota a ona nevnímala nic jiného než zpěv mořských hlubin, přicházející zdaleka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wlkeR wlkeR | Web | 18. června 2008 v 7:57 | Reagovat

Popravdě řečeno, kdybych si v předchozím článku nepřečet, o čem to bylo, tak jsem ztracenej - ale na druhou stranu mam hlavu plnou deskriptívy, takže to snad lidi s volnou mozkovou kapacitou pochopí líp.

Čelenění textu je celkem fajn, čte se to dobře, ikdyž mi přijde trochu zvláštní, že půlka je popis, půlka dialog. V žádném případě to není chyba, ale mám ten pocit, že nějaký gradient - tedy pozvolný přechod typu popis-popis-popis-dialog-popis-dialog-popis-dialog-dialog.... by byl aspoň o něco málo poetičtější.

Sigh, končim s komentářem, vracím se k učení.(

2 Terka Terka | Web | 18. června 2008 v 18:55 | Reagovat

mě se to líbilo,ale přišlo mi to trochu...hmmm...nevyjádřitelné to slovo=)Ale na 95% se mi to líbilo=)

3 Efka Efka | 19. června 2008 v 9:05 | Reagovat

Napsané to máš moooc hezky, jen jsem se ztrácela v některých těch dialozích. Jinak námět super, bude to hodně zajímavé :) tak piš dál, ať víc vím

4 Dromedka Dromedka | Web | 26. června 2008 v 17:49 | Reagovat

Ano... od toho to byl prolog... taky bych mohla vlastně obsah celé povídky vtěstnat do jedné kapitoly a napsat to sem, že ano?! :D Možná by to potom bylo přehlednější a ušetřila bych si moře času i kapitol... nevím o co jde... vždyť právě proto je to prolog, aby to bylo tajemné a neprozrazovalo příliš... možná že tenhle byl zmatený, to uznávám, ale nemohla jsem napsat zase všechno.. to uznejte zase vy! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.