close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Na věčnost...

8. června 2008 v 0:22 | Dromedka |  Jednorázovky
Bon soir, mes amies... :) neuvěříte, co se stalo... sedím doma, uklízím a najednou se mi chce psát... sice sem to plodila jedno odpoledne, ale jednorázovka se tomu dá říkat... Chtěla jsem to udělat poměrně smutnější, ale nakonec mě to přešlo a i jsem to zkrátila... abyste věděli... vím, že to není kapča k některé povídce, ale na těch se taky pracuje... :) Byla bych hrozně moc ráda, kdybyste mi kdyžtak napsali nějaký koment... :) Ať kladný, nebo záporný... nevím, co k tomu dodat... v celé kapči není ani jedno jméno, ale podle mě se dá všechno pochopit... :) Přeju příjemné čtení a děkuji za komenty...
Je to pro Efíka, která neví, jak se rozhodnout :D:D a taky pro Gigi, protože to možná není tak depresivní, jak se zdá... a potom je to samozřejmě pro všechny SB, protože jsem ráda, že je mám... :) Děkuju :-*... vaše Drom (podruhé jsem to nečetla a shodu podmětu s přísudkem jsem nekontrolovala... a protože s ní mám problémy, teď nemám sílu to číst znovu... :) Děkuji za pochopení...)

Poslední sluneční paprsky dopadaly na vyrovnanou hladinu jezera. Jen lehký vánek hladil svou nekonečnou rukou vodu a vyvolával tak lehké vlnky, které postupně mířily ke břehu, až se rozplynuly při nárazu na pevninu.
Jen ten, kdo moc chtěl, mohl spatřit sedící postavu opírající se o kmen mohutného buku. Neklidnou, ale přesto hluboce přemýšlející. Ruce svěšené podél těla, dlouhé tmavé vlasy spadající do tváří a překrývající nádherné oči, kdysi plné lásky a radosti. Dnes byly místo nich jen hluboké prázdné propasti, které nezrcadlily žádnou veselou myšlenku ani vzpomínku, které naopak naplnila jen tma a beznaděj.
Ještě jeden záblesk oranžového světla ozářil chlapcovu tvář, propadlé líce, temné kruhy pod očima a popraskané rty, které už zapomněly, co to znamená úsměv a poté slunce zalezlo za vysoké vrcholky jehličnatého lesa, který zabíral celou protější stranu jezera.
"Kolikrát slunce zářilo a zapadalo jen pro nás?" zašeptal chlapec slabounce otázku mířenou víc ptákům, než komukoliv jinému a jeho pohled padl na hejno kačen plujících ke svému domovu ukrytému někde hluboko v rákosí. Kdyby tu byla s ním, zasmál by se. Nyní se ovšem kačeny staly pouhým symbolem pro to, co on už nikdy mít nebude. Místo sladkého úsměvu, který mu kdysi tolik slušel, se na jeho tváři objevil bolestný úšklebek. V levé ruce svíral drobný medailonek. Sevřel ho ještě víc, když jeho snaha zapudit slzy hořkosti selhávala. Ať hledat jak chtěl, bylo tohle to jediné, co mu po ní zbylo. Nikdy nemohl uvěřit, že tenhle studený kus kovu kdysi pulzoval její silou, že kdysi se s ním ona sama dělila o své životní teplo. Byl tolik chladný… Ve stejný okamžik, kdy se nad obzorem objevila první hvězda, našla si i jedna slaná kapička místo mezi řasami a sklouzla až ke rtům.
"Proč tě naše hvězda nestřežila i tentokrát?" unikla mu z úst sotva slyšitelná slova, která vnímala snad jen tráva kolem něj. Mohl to být jen sílící vánek, díky němuž tráva jakoby vzdychala společně s ním, ale to by si on nikdy nepřipustil. Zaklonil hlavu a opřel ji tak o kůru prastarého dubu hemžícího se mravenci. Každou nožičku, každý lehký dotyk cítil, jakoby on sám byl strom posetý stovkou druhů rozličného hmyzu. Zavřel oči a nechal se unášet na proudech vzpomínek, snů a myšlenek, které se na jediném místě na světě spojovaly a utvářely tak spojený celek… jeho mysl.
Byla tu s ním… celá místnost se zaplnila zvonivým smíchem dívky sedící naproti. Dlouhé světlé vlasy jí splývaly přes ramena po zádech a každičký vlas odrážel světlo ze svíčky jiným směrem, díky čemuž vypadala jako anděl. Z hlubokých medových očí jí sálala taková láska a porozumění, že mohl být neskutečně rád, že patří jenom jemu.
"Co to děláš?" zeptala se ho něžně a sladce se přitom zachichotala. Chlapec nejdřív pomalu upil ze sklenky červeného vína a až po hodné chvíli ji odložil zpátky na stůl.
"Prohlížím tě," zaznělo téměř tajemně a dívka se usmála. "Nikdy nechci zapomenout ani jedinou část tvého těla, nikdy nechci mít v hlavě jinou vzpomínku, než na tebe, nikdy nechci cítit nic jiného než tvoji vůni, nikdy nechci žít s nikým jiným… jen s tebou."
"Víš, že to není možné," řekla slabým, zlomeným hlasem.
"Všechno je možné, když jsi tady ty, andílku." Přiblížil se k ní a zlehka ji políbil. Nebránila se, jen mu polibek vášnivě oplatila. Tak jako vždy zavřel oči, aby si navždy pamatoval tuto chvíli. Před očima měl opět jen temno… ale věděl, že je s ní.
Přál si, aby tma nikdy neskončila, aby se z tohoto snu nikdy neprobral, aby nikdy nezjistil, že ta slabá iluze, která v něm klíčí a zahlcuje jeho mozek je doopravdy jen naivní výmysl… ale štěstí se k němu otočilo zády. Tak jako tehdy. Prudce sebou trhl a otevřel oči. Na moment si byl jistý, že až to udělá, spatří ji zase, jako anděla v bílých šatech a s květinou zamotanou ve vlasech, stojící před ním s nádherným úsměvem na rtech i v očích. Nebyla tady. Jediný měsíc přikryl krajinu svým tajemným leskem a odrážel se v klidné hladině jezera, jako by to bylo zrcadlo.
"Proč vyšel měsíc, když patřil jenom nám?" Jeho slova se nesla hluboko do noci, ale nikdo z živých je neslyšel. Jen voda souhlasně zahučela a odraz měsíce se rozplynul, aby se vzápětí ukázal ještě jasněji. Vedle dlaně se zatřpytil kovový medailon. Jen okamžik váhal, než ho sebral z kamenů a přitiskl k srdci. Byl tolik studený.
"Vem si mě, lásko," zašeptal jí do ucha a políbil na tvář. "Staň se mojí ženou… vezmeš si mě?" odtáhl se od ní a čekal na reakci. Pohlédl jí do očí. Hledat v nich alespoň náznak toho, jak se rozhodne, alespoň známku toho, co cítí…
"Víš, že to…" začala smutně, ale měla pocit, jakoby se jí slova ztrácela na cestě mezi mozkem a ústy.
"Neptám se, jestli to půjde. Chci jen vědět, jestli se mnou strávíš zbytek života."
"Zbytek je tak málo."
"Je to dost, když to bude s tebou."
"Miluješ mě?" zeptala se nakonec, jen aby se ujistila o tom, co už bylo rozhodnuto dávno.
"Víc než cokoli jiného, víc než co jsem kdy miloval, miluji i milovat budu."
"Děkuji," zlehka se usmála a políbila ho.
"Znamená to souhlas?" zeptal se už spíše pro legraci chlapec a pusu vrátil.
"Mohlo by něco jiného?" odpověděla opět otázkou a strhla ho k zemi, kde ho zasypala lehkými polibky.
"Tohle je pro tebe," odsunul se od ní, zašmátral rukou do kapes odložené košile a vytáhl úzkou krabičku zdobenou barevnou pentlí.
"Co je to?" Umlčel ji prstem a lehounce se dotkl svými rty těch jejích. Rozvázala mašli a vytáhla kovový přívěsek. "Je tolik studený, ale nádherný,"
Věděl, jak to dopadne, ale tehdy si to nehctěl přiznat. Měsíc ozářil i zlatý prstýnek na jeho ruce.
Zlatavé paprsky slunce osvětlovaly svět kolem a přikryly ho tak veselým prostěradlem tepla. Dva milenci leželi vedle sebe, láska sálala z rukou spojených v pevném sevření. První se probudila dívka, když jí tělem projela ostrá bolest. Vykřikla, když ji překvapila nepřipravenou.
"Miláčku? Co je ti?" probral se okamžitě i chlapec a očima plnýma strachu sledoval kroutící se dívku. Zvedl se, aby doběhl pro pomoc, když ho zadržela její ruka."Nechoď pryč… prosím."
"Mu - musím… nenechám tě tu dlouho," pohladil jí po tváři a vší silou zatlačil slzy, které se mu draly zpod řas. Vždyť ani ona neplakala.
"Prosím…" zasténala slabě a přitulila se k němu ještě blíž.
"Nenechám tě zemřít… ne bez pomoci."
"Nenech mě zemřít bez lásky… bez tebe…" zašeptala a po tváři se jí kutálela obrovská slza. Lehce se usmála i přes ukrutnou bolest, kterou musela cítit. "Polib mě." Chlapec si setřel slzy, které mu teď tekly proudem, a podíval se dívce do očí. Smály se na něj, i když věděla, že dlouho už žít nebude. Byli si teď blíž než kdykoli předtím. Sklonil se tak blízko, až zřetelně slyšel, jak dýchá. Jejich rty se setkaly, ale nevydržel to dlouho. "Musím jít pro pomoc, nechci, aby si odešla,"
"Víš… víš, že to nezměníš. Jen by si mi ukradl chvíle strávené s tebou. Miluješ mě?" ptala se s úsměvem na rtech, ale hlas měla zesláblý, slabý a zlomený.
"Miluji tě víc než svůj život… řekni a já… já půjdu s tebou." Chlapec plakal a dívka se smála. Potom nápad, nebo spásná myšlenka, vetřela se do jeho mysli a on s rychlostí blesku vyskočil. Nevšímal si křiku a sténání dívky, ale pro pomoc neběžel. Nehodlal ji nechat o samotě tak dlouho. Po krátké chvíli, která pro ni byla snad věčnost, se vrátil s jedinou malou krabičkou. "Nechával jsem si to pro budoucnost. Ale teď už žádná není." V rychlosti ji políbil a s obrovskou vůlí zatlačil slanou kapku vody zpět. "Vezmeš si mě?" otevřel krabičku a lehce z ní vytáhl dva zlaté prstýnky zdobené okrasným nápisem.
"Co je tam napsáno?" do očí se jí nyní draly slzy radosti. Smála se. Nevadilo, že spolu strávili tak málo času, věděla, že jednou se potkají znova.
"Jen pravda." Chytila prstýnek jemně mezi dva prsty, ale další vlna bolesti jí donutila pustit jej. Daleko se ovšem nezakutálel. Spadl chlapci přímo do natažené ruky.
"I věčnost končí láskou," pronesla, když jí zlaté očko přidržel blízko u obličeje a vesele se usmála.
"Nechci, aby si odešla, ne teď… prosím," hlas se mu zlomil. Už nebylo nic, jen oni dva, tak blízko, že se ani čas nemohl dostat mezi ně. "Neodcházej… miluji tě," šeptal, zatímco ona dýchala čím dál tím pomaleji.
"Miluji tě… počkám na tebe… musíš žít…. Můj čas nadešel… ty musíš žít…" vzdychala slabounce mezi nádechy a výdechy. " Polib mě… naposled prosím…" dotkl se svými rty jejích. Splynuly dohromady, tak jako ještě nikdy, v posledním polibku, do kterého vložili vše. Nejen veškerou svou lásku, ale i radost, štěstí, bolest, ztrátu. Vše, co je tehdy spojovalo i dělilo. Stali se jedním. Náhle polibek ochabl, naposledy uslyšel šeptaná slova lásky, poslední vydechnutí. Slzy jako déšť kropily nehybné tělo kdysi tolik živé dívky. Ještě dlouho ležel vedle ní, pozoroval její krásu, líbal její rty. Sundal teď již chladný medailonek z jejího krku a přitiskl si ho na srdce…
"Proč to muselo skončit zrovna takhle?" řekl zatím nejhlasitěji za dnešní den otázku položenou nejen ptákům, trávě, vodě… ale všemu živému i neživému, celé Zemi. S prudkostí se zvedl, nevnímal točení hlavy, které ho při rychlém pohybu přepadlo, a rozběhl se k jezeru. Uprostřed jako anděl stála dívka v bílých šatech, s květinami zapletenými ve vlasech se ztraceným úsměvem ve tváři. Poprvé za posledním pár měsíců se usmál. Už ani nevěděl, jaký je to pocit. Zaplavila ho vlna lásky a radosti.
"Na co dýchat, když nemohu cítit tvoji vůni, na co mi budou ruce, když tě nebudu moci hladit, na co budu mít oči, když už nikdy nespatřím tvoji krásu a na co žít, když to, kvůli čemu žít opustilo tento svět?" nerozhlížel se, neuvědomoval si, že je již po kolena ve vodě. Topil se, ale nikoli ve vodě… to její oči ho pohltily tolik, že už nevnímal nic kolem ní. Stála přesně v odrazu bílého měsíce a smála se. Teď už byl ve vodě po krk.
"Miluješ mě?" její melodický hlas byl až nadpřirozeně krásný.
"Víc než svůj život," vydechl jedním dechem.
"Pak víš, že tenhle krok nesmíš udělat…" pronesla sice smutně, ale s naléhavostí. Jeho pohled na ní visel ještě zvědavěji než kdy dřív a nejen oči se ptaly proč.
"Nebe nezná hříšné, prosím… počkej, až přijde tvoje doba… já na tebe počkám…" její hlas zněl stále vzdáleněji, ztrácel se… tentokrát ale věděl, že to není naposledy, co ji vidí.
"Počkám na tebe… jako ty počkáš na mě."
"Slibuješ?" zeptala se ještě naposledy.
"Slibuju," přísahal těsně předtím, než se na hladině objevil zase jen bílý odraz měsíce.
"Miluji tě," zašeptal do tmy slova, která navždy budou pravdivá, a věděl, že jednou, až se znovu potkají, nebude to jen milný naivní výmysl, nebude to jen obyčejný sen. Bude to přítomnost, bude to budoucnost… bude to věčnost. V jedné ruce držel medailon, z kterého nyní sálalo jeho teplo a na druhé se mu třpytil zlatavý prstýnek. "I věčnost končí láskou, ale tou naší to začíná."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lirael Lirael | Web | 8. června 2008 v 12:42 | Reagovat

To bylo nádherný... Smutný, ale nádherný.

2 Efka Efka | 8. června 2008 v 12:52 | Reagovat

Tak to bylo naprosto úžasné, až nemám slov....  dokážeš dokonale popisovat detaily, a celé to o něčem je..... když čtu ty vaše dílka (i od Gigi) tak mám chuť s tím mým amatérským psaním okamžitě seknout

A díky za věnování x)

3 annetta annetta | E-mail | Web | 8. června 2008 v 19:27 | Reagovat

tak to je naprosto úžasný, málem mě to rozbrečelo...myslim že se ti to moc povedlo:)

4 Terka Terka | Web | 8. června 2008 v 19:41 | Reagovat

Je to nádherný...já brečim...

5 Gigi Gigi | Web | 9. června 2008 v 15:16 | Reagovat

Dromi, to bylo fakt nádherný...žádný jiný slovo tuhle jednorázovku prostě nevystihne...a nevím, jestli to je náhoda nebo ne, ale trochu mi to připomnělo scénu z Robina, když Marian umírala... prostě bylo to nádherný a smutný

6 Ivi Ivi | Web | 9. června 2008 v 15:44 | Reagovat

Jojo....presne...nechcete spratelit?

7 Dromedka Dromedka | Web | 9. června 2008 v 21:09 | Reagovat

Děkuju všem mockrát... :) Mno možná je to tím, jak na mě poslední dobou Klárka dolíhá.... je tu možná i možnost, že sem se nechala mírně inspirovat... :) Jsem tu scénu viděla několikrát... :D:D

8 wlkeR wlkeR | Web | 9. června 2008 v 21:26 | Reagovat

Aiee, kdyby tu přede mnou neležela daleko větší tragédie nazvaná 3. OKRUHY POLYNOMŮ, tak bych si i zabrečel, ale nemám kdy... Určitě se tu ještě stavím po zkoušce a řeknu něco konstruktivního, teď zrovna ale vidím všechno červeně XD

9 wlkeR wlkeR | Web | 10. června 2008 v 17:43 | Reagovat

Hm, není to sice zrovna můj šálek kávy, ale jinak moc hezkej příběh,

skvělej nápad, náboj a možná i pár dalších věcí začínajících na ná-.

Nechci moc rozhodit atmosféru, ale jen bych chtěl upozornit na...

zvuk. Povídky jako je tahle jsou skoro jako básně, musíš zvážit každý

slovo a snažit se tam dát ten nejlepší tvar. V týhle konkrétně jsem

třeba zakopl o "mozek" a "zamotanou" - není to vyloženě špatně, ale

třeba "mysl" a "zapletenou" je přeci jen o přesně ten správný ždibek

melodičtější.)

Jinak skvělá práce, možná i lepší než průměr, pokud tak můžu tvrdit ze

všeho, co jsem tady zatím viděl.

10 Danula Danula | E-mail | Web | 12. června 2008 v 21:58 | Reagovat

To bylo nádherný a smutný a prostě nemám slov.

úplně mě to dostalo a k pláči jsem neměla daleko, prostě jak říkám nemám slov, bylo to fakt překrásný:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.