close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kde rostou divoké růže (1.část)

14. května 2008 v 22:06 | Dromedka |  Jednorázovky
JAk jsem slibovala, je tady povídka inspirovaná písní Where the wild roses grow... tohle je jen první část a vypadá to, ýe v blízké době bude ještě druhá... teda jen jestli budete chtít... jestli jste tu písničku slyšeli, tak tohle je její část a druhá část bude od něj... :) :) už se těším:P Mno byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, co si o tom myslíte. Děkuju mockrát... jo a ještě věnování... je to pro moji milou Gigi... protože se jí tahle písnička líbí a já jsem hrozně ráda, že mě dohoupala k tomu, abychom si tak nějak tenhle blog založilz... děkuju zlati :-*... dobrou noc... Dromedka :) a prosím o komenty!!!

Je krásný slunečný den, stojím na vrcholku skalnatého útesu a počítám kamínky pode mnou. Po kolikáté už? Nevím… jen čekám. Jeden tisíc dvě stě dvacet, jeden tisíc dvě stě dvacet jedna… vítr naráží do vln a rozeznívá tak svou dlouhou monotónní píseň o dávných časech a oživuje vzpomínky uložené někde hluboko v paměti. V mé paměti.
They call me The Wild rose
But my name was Elisa Day
Why they call me it I do not know
For my name was Elisa Day.

Elisa… možná ano, možná ne. Čekám na něj. Den, týden, rok… možná už celou věčnost. Čekám, ale on nepřichází. Pamatuji se, kdy jsem ho viděla poprvé. Přišel a jako princ z pohádky zaklepal na bílé dveře mého pokoje. Neznala jsem ho, ale ani jsem nepotřebovala. Dlouhé, tmavé, ale přesto nádherné vlasy, temné oči, které mnohé ukrývaly, ruce, kterými dokázal uklidnit nejednu ženu. Bez jediného slova vešel a já mu nebránila. Zadívala jsem se do těch dokonalých očí. Temnota z nich přímo sálala, ale já nic neviděla. Tehdy jsem byla ještě slepá. On hleděl do těch mých a já se pod jeho pohledem rozpouštěla. Jedna slza si našla místo mezi řasami a plná smutku, bolesti, pochopení a snad i lásky mi stekla po tváři. Přistoupil blíž a já už nevnímala vůbec nic.
When he knocked on my door and entered the room
My trembling subsided in his sure embrace
He would be my first man, and with a careful hand
He wiped at the tears that ran down my face.
Jeden tisíc dvě stě třicet tři, Jeden tisíc dvě stě třicet čtyři… vítr se uklidňuje, moře utichá, slunce zapadá. Další den přejde jako nic a nechá mě usnout v hlubinách zapomnění. Vždyť jedině tam já každou noc odcházím. Čekám… nic jiného nezbývá. Stojím a bloumám ztracená v myšlenkách a v obavách. Je čas. Ozve se povědomě a já opět nejsem schopná nic vnímat.
They call me The Wild rose
But my name was Elisa Day
Why they call me it I do not know
For my name was Elisa Day.

Slunce vyšlo už brzo. Od té doby tu stojím a vyhlížím. Dnes již snad konečně? Kdepak… to se jen naivní sen pokouší pohltit to, co kdysi byla moje vlastní mysl. Jeden, druhý, třetí… počítám, čekám. Vítr nefouká, moře je ztichlé, jen ptáci zpívají. Jako tehdy, kdy jsem ho viděla podruhé. Těšila jsem se, protože slíbil, že přijde. Seděla jsem na posteli a čekala. Celý život jenom čekám. Potom se však ozvalo klepání. Přišel. Letěla jsem ke dveřím, abych ho viděla co nejdřív. Trhla jsem dveřmi a svalila se do jeho náručí. Bylo mi s ním jako s nikým jiným. Dá se člověk po pár minutách milovat? Jistě, jinak bych tady nestála a nečekala. Tehdy mi přinesl dárek. Jedinou rudou růži. Nikdy jsem takovou neviděla. " Víš, kde rostou divoké růže?" zeptal se a něžně mě políbil do vlasů. Zakroutila jsem hlavou. "Jsi nádherná," usmál se a já ho zbožňovala. Objala jsem ho kolem krku a potom už nic nevnímala. Nic… jen jeho.
On the second day he came with a single red rose
He said: "Give me your loss and your sorrow?"
I nodded my head, as I lay on the bed
"If I show the roses, will you follow?"

Dopoledne plynule přechází v odpoledne. Slunce září, jakoby dnes konečně měl přijít. Uvidím ho konečně? Čtyři sta devadesát sedm, čtyři sta devadesát osm… kamínek za kamínkem. Každý den je jich míň a míň, každý den jsou menší a menší… ubývá jich, jako jednou zmizím i já. S jedinou rudou růží, na vrcholku útesů, čekám. Na věčnost?
They call me The Wild rose
But my name was Elisa Day
Why they call me it I do not know
For my name was Elisa Day.

Nikde nikdo. Samota, stesk a bolest… to jsou společníci na téhle dlouhé cestě za záchranou… Záchranou? Ale kdepak… za smrtí, za koncem, za peklem… za věčností. A láska? Každý den, každé ráno chladne a chladne. Čím déle tu stojím, tím více se ztrácím. Ji ztrácím. Opravdu? Stála by tu smutná duše bez lásky, kdyby nedoufala? Čekala by, kdyby nebyla naděje na lepší zítřek na noc bez bolesti? Mlč!… třetí den jsme se měli vidět naposled. Nádherný den jako stvořený pro lásku. Čekala jsem, ale věděla jsem, že přijde. A přišel. Hned, jak jsem uviděla tmavé vlasy a temné oči, vrhla jsem se k němu. Dovedl mě na louku. Svižná řeka, spousty kamenů, krásná vůně. Jemně mě chytil za ruku a já se nechala vést. "Vidíš?" ukázal do dálky, na skalní útes, kde se řeka vlévá do moře. Vedle tam jen malá cestička, lemována růžemi. Divokými, krásnými a volnými. Zavřela jsem oči. "Pojď" zašeptal a já ho následovala. "El?" zvědavě se na mě podíval. Nic sem neřekla, jen ho jemně políbila na rty. " Miluji tě," zašeptal a já se mu konečně poddala. Chytil mě do náruče a něžně položil do protékající vody. Zavřela jsem oči a nechala se unášet na vlnách vášně. Na chvíli jsem otevřela oči, spatřila jeho, klečel nade mnou a v ruce něco držel. Věřila jsem mu. Nebála se. Ucítila jsem tupou ránu a naposled slyšela jeho slova. "Miluji tě, čekej na mě, já přijdu." A pak jsem už nic nevnímala. Nic… ani jeho….
On third day he took me to the river
He showed me the roses and we kissed
And the last thing I heard was a muttered word
As he not above me with a rock in his fist.
Teď tu stojím, na vrcholku skalnatého útesu. Kolem voní růže a já jsem teď volná jako ony. Čekám… Jeden tisíc dvacet pět, jeden tisíc dvacet šest… jedna vlnka střídá druhou a postupně odnáší kamínky. Je jich míň a míň. Jsou jako vzpomínky. Blednou, ztrácí se, odnáší je ne voda, ale čas. Stojím tu snad věčnost a čekám. Co jiného mi taky zbývá? Každý den utrhnu právě jednu rudou růži, jedinou, každý večer, před tím, než přichází on. Je ticho… ptáci ztichli, moře jen lehce a vzdáleně šumí, modrý měsíc vychází jako strážce… Je čas, ozve se povědomý hlas a já už zase nic nevnímám. Nic… jen jeho!
They call me The Wild rose
But my name was Elisa Day
Why they call me it I do not know
For my name was Elisa Day
My name was Elisa Day
For my name was Elisa Day .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Efka Efka | 14. května 2008 v 22:10 | Reagovat

Jupí 1. koment x) To je tak krásné, a tak smutné...... ale stejně nechápu proč ji zabil....

2 Gigi Gigi | 15. května 2008 v 15:07 | Reagovat

Lucinko,děkuji moc:-) tu písičku fakt miluju, takže jsem moc ráda,žes mi to věnovala...a co se týká dokopání k blogu:-D ok,byl to můj nápad,ale pak jsi to zrealizovala ty, takže já taky děkuju...mám Tě mooc ráda:-*

3 Gigi Gigi | 15. května 2008 v 15:08 | Reagovat

jo a ještě k té povídce:-D jsem na to zapomněla... je fakt moc krásná a povedla se ti a už se těším na tu druhou část...pořádně to rozveď;-)

4 Terka Terka | Web | 15. května 2008 v 16:34 | Reagovat

krásné

P.S: máte u mě diplom

5 Kayla Kayla | 15. května 2008 v 19:23 | Reagovat

taky se mooooooocinky tesim na druhou cast.Tahle se ti totiz strasne povedla!

6 annetta annetta | E-mail | Web | 15. května 2008 v 20:43 | Reagovat

to je prostě nádhera...a ta písnička je taky pěkná:) moc se těšám na druhou půlku

7 Terka Terka | Web | 16. května 2008 v 18:59 | Reagovat

Ahoj,na mém blogu je VGS,takže pokud máš zájem tak se přihlaš,určitě máš šanci na úspěch!!!

Sry,nechtěla jsem to dát pod kapitolu!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.