22. května 2008 v 11:38 | Dromedka
|
Ani nevíte, jak hrozně mě ten net vytáčí... :) Takže sem vložím zbytek od té části s tím pergamenem... :) Jinak děkuji za případné komentáře... Drom
"Půjč mi to," vyhrkl jsem tak rychle, že ani nestačil zareagovat a vytrhl mu pergamen z ruky. Stálo na něm vesměs to samé, co jsem si myslel, jen čas byl na dnešní 20. hodinu a na konci bylo skoseným písmem dopsáno: Líbá Lily.
"Půjdeš tam?"
"Není to pro mě," řekl zklamaně James a v obličeji se mu objevil zoufalý výraz.
"To mi došlo, ale ptám se, jestli tam půjdeš?"
"Já… já…" koktal chvíli, ale potom mu všechno došlo a tvář se mu rozzářila do obrovského úsměvu.
"Tys na to kápnul, Tichošlápku," vydechl obdivně a já se pnul pýchou. "To je skvělej nápad. Večer tam půjdu a budu s Lily o samotě, všechno jí vysvětlím, pozvu na rande, políbíme se a… a… a…" vydechl.
"A?" zeptal se rýpavě Remus, ale James ho jen zpražil lehce naštvaným pohledem a dál se rozplýval nad svou skvělou budoucností. Poplácal jsem ho po rameni a dodal něco v tom smyslu, že mu to přeju. Zazubil se na mě, ale potom nepřestával hypnotizovat onen kus papíru, který měl konečně znamenat štěstí v jeho vztahu k Lily, což si on stoprocentně myslel.
"A řekneš nám, jak se ti povedlo ho… ehm… zpacifikovat?" optal se opět Remus a čekal, až mu kamarád odpoví. Potom James vyprávěl dlouhý příběh o tom, jak šel kolem kupé Lily a viděl, jak něco v rychlosti čmárá na papír. Vedle stál nějaký malý prvňák. Když mu Lily podávala pergamen, výhružně se na něj podívala, ale co mu řekla, nerozuměl. Počkal si na něj kousek dál a pod výhružkou mu pergamen ukradl. Potom se ho ještě zeptal, komu byl určen, ale prvňák byl tak vystrašený, že v rychlosti utíkal a James si byl jistý, že za Lily už se nevrátil.
"Takže to mohlo být klidně pro nějakou holku. A... a... a... vůbec to nevypadá, že je to pro kluka. Přece by nepsala ,líbá,, ne? Že ne?" zeptal se s mírným strachem v hlase James a upřel na mě prosebný výraz. Pokoušel jsem se nesmát, ale vykouzlil jsem jen podivný úšklebek, který si ovšem James vyložil jako souhlas a spokojeně se opřel zpět do sedačky.
"Půjdu tam s tebou," řekl jsem nakonec. Zase se na mě podíval s povytaženým obočím a já mu vše vysvětlil.
"Jak se zbavíš, toho, komu byl vzkaz určen? Půjdu tam, třeba pod pláštěm, a nějak se ho zbavím. Když to bude kluk, tak ho omráčím, a když to bude holka…" nechal jsem větu raději nedokončenou a čekal, jak James zareaguje. Chvíli mu to v hlavě šrotovalo, ale poznal jsem, že se mu můj nápad líbí. Rty se mu roztáhly do veselé grimasy a začal zběsile přikyvovat.
"Jistě… zbavíš mě ho a potom zmizíš. Půjčím ti plášť a já pak budu s Lily sám, pozvu ji na rande a…" dále už nepokračoval, protože každému bylo jasné, na co myslí. S trochu přiblblým úsměvem strávil zbytek cesty přemýšlením, co všechno by mohl dneska s Lily dělat. Nikdo ho nerušil, protože se všichni ponořili zpět do svých myšlenek. I já. Zase jsem ji viděl, přemýšlel o tom, proč udělala to, co udělala, proč musela být tehdy taková a poprvé mi v hlavě bleskla myšlenka: "Co když to přece jen nechtěla?" styděl jsem se za to, že se pokouším ospravedlnit někoho takového, ale nemohl jsem přestat. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Už nikdy.
Oo**oO
"Už tam budem, kluci, měli bychom se převléct," navrhl po chvíli Remus a zakoukal se ven. Už byla tma a od lesklého okna se odrážel obraz lampy v kupé, takže nebylo vůbec nic vidět. Měsíc se schoval někde za mraky, ale i kdyby vykoukl, nikdo by ho nepozoroval. Remus v rychlosti vyskočil a protáhl se, potom zahrabal ve svém kufru a vytáhl ošuměle vypadající hábit s několika záplatami. Utišil mě rukou, když jsem se ho už po sté pokoušel zeptat, proč jej nevymění za jiný a v rychlosti se převlékl. Po chvíli to samé udělal i James a nakonec i já. Neochotně jsme museli probudit i Červíčka, protože tomu vždy trvalo oblékání nejdéle. Přejel jsem rukou hábit, nedbale rozepnul knoflíčky u košile a nechal ji tak. Věděl jsem, že takhle se to holkám líbí nejvíc. Po chvíli mě napodobil i James, i když on se nesnažil tolik okouzlit všechny studentky na hradě. Srdce mu bilo pro jedinou. V duchu jsem se uchechl a doufal, že tak snad nikdy neskončím. Remus měl hábit dokonale srovnaný a na hrudi se mu třpytil odznak primuse. Ještě jednou si ho s hrdostí prohlédl, potom popadl klec s drobounkou sovou a sundal kufr. Postavil ho vedle sebe a čekal, až vlak s trhnutím zastaví. Červíček na tom byl nejhůř. Já byl u Pobertů pro krásu, Remus pro chytrost, James jako sportovní článek… ale Červíček? Nic neuměl, nic nedělal. Skvěle mu šla akorát proměna v krysu… možná právě proto byl u nás. Nebo taky pro blbost. Šlo to vidět i na jeho hábitu. Ať se snažil sebevíc, vždycky mu minimálně jeden cíp košile trčel ven z kalhot a knoflíky měl zapnuté špatně. Snažil se sice vypadat alespoň tak dobře jako James, nebo tak uhlazeně jako Remus, ale nikdy se mu to nepovedlo. Na krásu byl on nemehlo. Popravdě byl nemehlo na všechno…
Vlak se konečně s trhnutím zastavil a já stihl stěží zachytit kolem letícího Červíčka. Neohrabaně mi poděkoval a pak se ještě neohrabaněji vyškrábal pro svůj kufr. Chvíli jsem se smál při pohledu na něj, ale potom to i mě omrzelo a pomohl jsem mu s kufrem dolů. Ladně jsem sundal i ten svůj a úspěšně se dostal do tlačenice před sebou. Měl jsem s nimi už spoustu zkušeností, do Bradavic jsem nejel poprvé, a tak jsem brzy všechny předběhl a dostal se spokojeně na nástupiště. Čekal jsem, že se z vlaku vynoří i Remus s James a Peterem hned za mnou, ale nevynořili. Místo toho z něj vyšla krásná dívka s dlouhými hnědými vlasy a tmavýma hnědýma očima. El. Zamrazilo mě, když jsem uviděl, jak hrdě pohodila hlavou, když mě uviděla. Nechal jsem kufr kufrem a zamířil k ní. Chytl jsem ji za loket, a i když se bránila, odtáhl jsem ji kousek stranou. Nemohla utéct a já s ní chtěl mluvit.
Oo**oO
Za okny ubíhala krajina nepřirozeně rychle. Pozorovala jsem ji a nevšímala si ani ustrašených pohledů naproti sedících prvňáků, ani jejich křiku. Slunce zapadalo a zbarvovalo do červena nejen vodní hladinu jezera, kolem kterého jsme právě projížděli, ale i lesy, louky a celkově všechno kolem. Na nebi nebyl sice ani mráček, ale i tak šlo poznat, že je venku zima. Foukal studený vítr, který ohýbal větve stromů do nepřirozených pozic a narážel do vagónů vlaku, jako by je chtěl snad shodit z kolejí. Nepřítomně jsem hleděla do dálky, ale i tak si uvědomovala přítomnost strachu v kupé. Na hrudi jsem měla vyšití zmijozelský znak, takže se nebylo ani čemu divit. Jak můžu být šťastná, když se mě ostatní bojí?
Pokusila jsem se na budoucí studenty lehce usmát, ale docílila jsem jen toho, že na mě začali koukat ještě víc nevěřícně a s ještě větším strachem. Stočila jsem tedy zrak raději do uličky mezi kupé a okny a pokoušela se tak nepozorovaně zjistit, co se tam děje. Na chodbě z mého pohledu nebylo ani živáčka a tak jsem se zaměřila opět na krajinu venku. Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešla pohledná dívka. Věděla jsem, že je z Mrzimoru, ale jméno jsem neznala. Nejprve se na mě usmála a už otvírala pusu k pozdravu, potom ale spatřila znak vyšitý na hrudi a prudce trhla hlavou, až jí světlé vlasy zavlály ve vzniklém poryvu. Z úst jí uniklo jen slabé syknutí. Odvrátila se ode mě a já od ní, ale i tak jsem si všimla, jak se sklání k blonďatému chlapci a předává mu do ruky lístek se vzkazem. Zašeptala mu něco do ucha, ale já neposlouchala a ani slyšet nechtěla. Po chvíli se zvedla a pohrdavě za sebou práskla dveřmi, až několik prvňáků vyskočilo leknutím. Přivřela jsem oči a pokoušela se uklidnit několika nádechy. Tohle se mi stávalo pořád. Ignorovali mě, jakmile zjistili, kdo jsem, otáčeli se, jakmile uviděli znak na hrudi a s prásknutím dveří odcházeli, jakmile mě spatřili nedaleko. Byla jsem nepřítel a to jen proto, že jeden pomatený klobouk kdysi něco slíbil.
Ani jsem si nevšimla, když chlapec opustil kupé, ale po chvíli se vrátil celý udýchaný, s rukou na srdci prudce dosedl na sedačku a začal něco vyprávět svému kamarádovi. Zachytila jsem jen pár slov a ta mi nedávala žádný smysl, a tak jsem je prostě vypouštěla z hlavy ven. Náhodou jsem kolem viděla proběhnout černovlasého chlapce, na tváři měl vítězoslavný úsměv a hnal se pryč, směrem do středu vlaku. Byl to samozřejmě Potter. Znala jsem ho od vidění, ale nikdy jsem s ním nemluvila. Pohyboval se jen ve společnosti Blacka a toho jsem měla dost až do konce života. Doufala jsem, že už mi nikdy nikdo neublíží jako on a taky se chovala tak, aby nebylo možné mi ublížit. Nikomu jsem nevěřila, nikoho nebrala za přítele, nikomu o sobě nepovídala a nikomu nesvěřovala tajemství. Jednou jsem to udělala a krutě se mi to vymstilo. Ale to už jste slyšeli a já vás tím teď nehodlám zatěžovat znova.
Slunce pomalu zapadlo a na obloze se objevila první hvězda.
"První hvězda, něco si přej, hvězdičko".
Takhle to vždycky říkávala maminka, než odešla. Kéž bys tu tak byla a mohla mi pomoci. Co mám dělat? Optala jsem se jí v hlavě, ale první přání nechala přejít roztracena. Nikdy jsem si nic nepřála, nevěřila jsem na to. Něco jako štěstí se mi vyhýbalo obloukem a něco jako přání jsem pohřbila společně se sny tak hluboko, že je nic nedokázalo dostat ven. Nic jsem si nepřála, nic nechtěla, o nic nestála a nikoho nezajímala. Stala jsem se jen součástí společnosti, která mě mezi sebou vlastně ani nechtěla. A já nechtěla být mezi nimi. Kdysi jsem si to i přála, neznat svého otce, nenarodit se jako Eleanor Draková… ale byl to pouhý sen. Na co snít, když je výsledek stejně zbytečný?
Vlak začal zpomalovat a já si konečně uvědomila, kolik už je hodin. Okamžitě jsem vstala a pokoušela se co nejrychleji najít svůj hábit, který se bohužel ztratil někde hluboko v kufru. "Ach jo" povzdechla jsem slabě a s námahou sundala kufr z poličky. Když zbytek osazenstva zjistil, co dělám, okamžitě mě začal napodobovat. Jenže oni měli hábity hned u vrchu, takže jsem se ani nemohla divit, když byli brzo všichni v černém a pomalu vycházeli z kupé. Nakonec jsem jen musela naštvaně rezignovat, popadla jsem první hábit, který byl na povrchu, a stěží se do něj navlékla. Byl už starší, takže měl poměrně krátké rukávy a kolem hrudníku mi byl trochu úzký. Ale nedalo se nic dělat. Vlak ještě nezastavil, ale já následovala ostatní studentíky na chodbu. Hlavou se mi honily myšlenky na vyhřátou postel, samotu, klid, ale i chlad, nepřátelství a opovrhování zmijozelských ložnic. Nic jiného jsem ovšem neměla. Ještě jednou jsem povzdechla a pokoušela se protlačit si cestu k východu. Vlak prudce zaskřípěl a nakonec i zastavil, ale já tomu nevěnovala pozornost. Zařadila jsem se za nějakou dívku ze čtvrtého ročníku a čekala, až se otevřou dveře a bradavický expres vychrlí svůj náklad na nástupiště.
Chvíli jsem postupovala směrem ven, ale potom do mě někdo surově narazil a velmi necitlivě se kolem mě protáhl. Stejně předběhl i spoustu lidí přede mnou, a když jsem spatřila jeho záda, uvědomila jsem si, že je to Black. Znovu se ve mně začaly probouzet vzdálené vzpomínky. Vždycky, když jsem ho viděla, bylo to stejné. Nemohla jsem s ním společně být v jedné místnosti, pokud se nejednalo o učebnu nebo Velkou síň, a i tak sem se ho pokoušela ignorovat. Vztek, který jsem na něj měla, se ještě prohloubil tím, co teď udělal. Vím, že nešlo o nic vážného, a kdyby to byl kdokoli jiný ani bych si to neuvědomila, ale od něj to byla největší drzost. Dveře se konečně přiblížily na dosah a já vystoupila na nástupiště. Všude byl cítit dým, který bez ustání chrlila lokomotiva, a lidé překřikovali jeden druhého, aby snad někde neztratili svého kamaráda nebo drahou polovičku. Já na nikoho neřvala, protože já ani neměla koho ztrácet. Z dálky se ozýval hluboký hlas bradavického klíčníka Hagrida a nejedna hlava se za ním otáčela. Já šla ale hrdě dál, snad abych ukázala, že je mi tohle všechno ukradené. I když nebylo.
Zaplavila mě další vlna vzteku, když jsem ho před sebou spatřila znovu, opírajícího se o svůj kufr. To, jak arogantně se tvářil, jak sebejistě stál, jak nanejvýš egoisticky pozoroval lidi kolem, mě dokázalo vytočit. Pohodila jsem hlavou, abych mu vyjádřila, co si o něm myslím a vydala se pryč. V duchu jsem si hluboce oddechla, když se nástupiště začalo svažovat mírně z kopce a vedlo mě přímo k východu z nádraží. Usmála jsem se. Najednou mě někdo chytil tak silně, až jsem byla nucena vykřiknout. Přála jsem si, aby to nebyl ten, na kterého jsem myslela… aby to nebyl Sirius Black.
"Okamžitě mě pusť," otočila jsem se s vražedným výrazem a pokoušela se ho tak usmrtit. Chvíli na mě koukal ještě pohrdlivěji než kdy dřív, a ačkoli jsem se o útěk pokoušela ze všech sil, vysmeknout se mi nepodařilo. Jeho šedé oči mě propalovaly pohledem a zase na svět rozsévaly tu svoji temnotu.
"Eleanor Drakeová," zašeptal a já se při svém jméně otřásla. Co chce? Proběhlo mi hlavou ustrašeně. " Dlouho jsme se neviděli," daroval mi jeden ze svých pohrdlivých úsměvů a přitlačil. Na místě, kde se dotýkal mojí kůže, to začalo nepříjemně pálit, a já si uvědomila, že se vůbec nesnaží mi neublížit.
"Pusť mě," zasupěla jsem ještě jednou vztekle a všimla si rudé skvrny, která se mi začala rýsovat podél místa jeho stisku.
"Potřebuju s tebou mluvit," zasyčel skrze zuby a dál mě surově táhl stranou.
"Já ne… domluvili jsme spolu už před šesti lety." Vypadalo to, že sebou po mých slovech mírně škubl, ale muselo se mi to jen zdát, protože brzy už zase pádil jako pominutý zpět ke svým kufrům. Ačkoli se sám velmi ladně vyhýbal všem tělům proudícím po nástupišti, mně se stejně nevedlo. Čím déle jsem s ním byla a čím víc mě táhl, tím hlubší a silnější byl můj pocit nenávisti. Najednou prudce zastavil a mě leknutím podklouzla noha. Mírně jsem se svezla, ale neupadla. Když jsem zvedla hlavu, připravila jsem si pro něj jeden zvláště hnusný pohled plný toho, co mi kdy udělal, ale s ním to ani nehnulo.
"Potřeboval jsem s tebou mluvit," dodal ještě jednou na vysvětlenou a konečně pustil moje zápěstí. Objevila se na něj rudá skvrna a já si ho začala okamžitě masírovat. Ačkoli jsem byla zvědavá, co po mě zase chce, vyhrálo přesvědčení, že lepší bude, když zůstanu potichu. Vyčkávala jsem.
"Jak se ti líbí ve Zmijozelu? Kolik sis našla kamarádů?" byla jsem na něj sice připravená, ale tón, s kterým to vyslovil, mě i tak velmi ranil.
"A co prázdniny? Jak si se měla s tatínkem? Učil tě, jak správně chytat a zabíjet?" přesně takového jsem ho znala. Posměch, který mi dával jasně najevo, jen dokazoval jeho slabost.
"Zmlkni! Nevíš, o čem mluvíš," vzdorovala jsem mu.
"Ale vím… i já to zažil. Kdybys byla přece jen chytřejší, možná by ti došlo, že ses mohla bránit, že to takhle nemuselo dopadnout. Nikdy si nemusela skončit jako Zmijozel. Podívej se na mě…" dodal zvýšeným hlasem a s úšklebkem se zatočil dokola. Chtělo se mi brečet. Proč mi tohle dělá?
"Tak řekni něco. Tam u vás jste na to přeci mistři. A ty musíš být skvělá. Jak jinak by ses tam mohla dostat a ještě navíc mě tolik ponížit? Užívala sis to aspoň? Jak jsi musela být tehdy šťastná, viď? Srdce Siriuse Blacka si měla na dlani… dovolil jsem ti ho tam mít. A co jsi udělala? Jsi aspoň ráda?" poprvé jsem v jeho hlase slyšela i špetku bolesti.
"Copak si nic nepochopil? Nedošlo ti, jak to tehdy bylo?" upřel na mě ty šedivé oči, v kterých se na chvíli objevil pochybovačný výraz. Okamžitě ovšem zmizel. "Ne… protože sis to nikdy nenechal vysvětlit," vydechla jsem sklesle a obrátila se k odchodu. Znovu mě ovšem zachytil a prudce otočil zpátky.
"Tak mi to, ksakru, vysvětli teď," vyštěkl a na tváři se mu usadil rozzuřený výraz.
"Ne… nechtěla jsem tehdy a nechci ani teď." Vypadalo, že chvíli přemýšlí.
"Dobře, řekni mi jediné… proč? Proč si to udělala?" zeptal se slabě, ale i tak mě stále provrtával pohledem, který říkal mnohem více.
"Ze… ze stejného důvodu jako ty," vypadlo ze mě nakonec. Nyní jeho tvář posedl nejistý výraz. Viděla jsem, že stále nic nechápe. Nikdy nepochopí. Sklopila jsem hlavu a čekala, co řekne. Znovu jsem si vybavila jeho slova toho dne. Všechny vzpomínky se opět přihrnuly a jako divoká voda spláchly veškeré mé uvažování, myšlenky a cit. Zbyl jen vztek a… nepochopení. Proč?
"Ne…" zakřičel najednou silně. "Ty jsi ta špatná, ty jsi ta, co zradila, jsi zákeřná a zlá, vypočítavá… ty si můžeš za to, kde jsi… to ty…" koktal a vražedně přitom se mnou třásl. Další jeho slova jsem nevnímala, do očí se mi nahrnuly slzy a já nic neviděla. Jak si tohle může myslet? Cítila jsem se najednou prázdná. Jeho zrada byla ještě horší, než jsem myslela. Zavřela jsem oči a pomalu se sesula k zemi. Pak už jsem nebyla schopná vnímat vůbec nic, protože mě pohltila tma. Tma, které jsem byla tolik vděčná. A hlavou se mi honilo jediné:
"Siriusi Blacku, do konce svého života tě budu nesnášet. Ne kvůli tomu, kdo jsi, a dokonce ani kvůli tomu, jak si se kdysi zachoval. Nebude to kvůli tomu, jak vypadáš, co máš, nebo kvůli urážkám. Nebude to proto, co jsi mi řekl, i když ti za to poděkovat nemůžu. Ne… budu tě nenávidět za tvé plané sliby, za tvé nesplněné přísahy a za tvou nevědomost, s kterou jsi už kdysi tak bravurně určil můj osud, za tvou zradu, která zničila přátelství… a na konec za tvou nenávist, protože právě ta teď spálila i ten nejmenší kousek srdce, který mi pro tebe ještě zůstával. Navždy…"
no teda...huste..rychlo dalsiu kapcu..