close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1.kapitola- Návrat

1. května 2008 v 19:52 | Gigi |  Vždycky je naděje
Opět se hlásím, tentokrát s první kapitolou k VJN...doufám, že se Vám bude líbit, protože je taková...jak to říct...prostě žádnou velkou zápletku nečekejte...možná ke konci...dobře, dost keců...pusťte se do toho:-) a mooc prosím o komenty...děkuji Gigi

Bum! Křach! Prásk... tak tomuhle se říká entreé... fajn, přemisťování na takové vzdálenosti a s tolika zavazadly mi asi zrovna moc nejde, takže jsem přistála rovnou na jednom ze stolů v Děravém kotli... chudák... nevydržel tíhu mých kufrů a totálně se rozpadl a já se, bohužel, poroučela k zemi s ním.
Celá místnost ztichla a všechny oči se upřely na mě. Ne, že bych občas nebyla exhibicionistka, ale to tolik pozornosti... díky, díky, díky....STAČÍ!!!
Jak jsem se tak snažila vyhrabat z té hromady třísek a nevnímat přitom všechny ty zvědavé lidi, co na mě koukali, zahlédla jsem kus bílého plnovousu a za chvíli už se nade mnou objevil Albus Brumbál a podával mi ruku.
"Dobrý den, Safíjo," pozdravil mě zcela vážně, ale já si nemohla nevšimnout, že se musí přemáhat, aby zadržel smích.
Tak, teď mě pěkně naštval. Asi můžu za to, že mě nikdo nenaučil přemisťování z Marseilles do Londýna se čtyřmi obrovskými kufry. Nicméně rozhodla jsem se zachovat jako dospělá holka, podala jsem staříkovi ruku a konečně jsem zase stála na nohou.
"Bon jour, monsieur Dumbledore! Merci pour votre..." začala jsem zcela automaticky mluvit francouzsky a až Brumbálův udivený pohled mi připomněl, že jsem zpátky v Anglii. No, co... když jste zvyklí rok mluvit 24 hodin denně francouzsky, není se čemu divit, když se jednou zapomenete.
"Ehm...pardon...síla zvyku," vykoktala jsem nemotornou omluvu, ale Brumbál se jen usmál, lehkým mávnutím hůlky spravil stůl a někam přemístil moje kufry...chápete to? NAJEDNOU...jak to, sakra, dělá, že je tak dobrej?! Pak mi pokynul, abych ho následovala a vydal se směrem, kde jsem tušila salónek.
Bingo! Ještě si to tady pamatuju docela dobře, protože opravdu po chvíli otevřel dveře do malého útulného pokoje a když jsem vstoupila, zase je zavřel.
"Tvoje kufry jsem přenesl do tvého bytu, takže se o ně nemusíš bát. A mimochodem, jaká byla cesta?" zeptal se s jiskřičkami v očích a mě málem spadla brada až na podlahu. Si ze mě dělá srandu, ne? Prej jaká byla cesta? Tss...
"Děkuju, pane profesore. Cesta? Ale znáte to," zakřenila jsem se na něj, ale pak už jsem měla těchhle srandiček dost, takže jsem přešla rovnou k věci: "Pan Duval mi říkal, že mě tady čekáte, ale předpokládám, že ne jen proto, abyste mě přivítal." Fuuj...takový úřednický tón... kde se to ve mně bere?
"To máš naprostou pravdu, ale měli bychom se na to posadit," ukázal na dvě křesla stojící u plápolajícího krbu. Zapadla jsem tedy do jednoho z nich a pak jsem si ze servírovacího stolku vzala konvičku s kávou a nalila si plný hrnek. Něco mi totiž říkalo, že tohle bude nadlouho, takže jsem se potřebovala udržet vzhůru... přece jenom bylo teprve deset:-D
Bylo ticho. Znáte to, takové to trapné ticho, kdy nikdo neví, jestli má začít první nebo to nechat na tom druhém. Já se tentokrát rozhodla nechat to na Brumbálovi a po dalších asi dvou minutách ticha jsem se dočkala.
"Safíjo, nejdříve bych ti rád projevil upřímnou soustrast. Tví rodiče byli skvělí lidé a věř mi, že už teď je velice postrádám," začal konečně. Jo, tohle jsem čekala, ale i tak mě to dojalo a to tím víc, že to řekl Brumbál, protože rodiče opravdu znal. Jenom jsem tedy přikývla a čekala, co bude říkat dál.
"Již bylo zahájeno pátrání po jejich vrazích jak tady, tak i ve Francii, i když většině z nás je jasné, že to udělali Smrtijedi a myslím, že ty na to máš stejný názor, protože právě kvůli nim jste se museli odstěhovat pryč."
Asi bych vám měla něco říct...o rodičích a tak... máma - Karíma Beaumontová- napůl Arabka, napůl Angličanka (odtud moje jméno Safíja), táta - Pierre Beaumont - Francouz...s mámou se poznali, když několik studentů z Krásnohůlek přijelo do Bradavic. Bylo to v posledním ročníku a rodiče se do sebe šíleně zamilovali a hned, jak dodělali školu, vzali se a táta se přestěhoval do Anglie. Oba měli skvělou práci, začali pracovat pro Fénixův řád a byli moc šťastní. Pak jsem se narodila já, začala jsem chodit do Bradavic a každý by řekl, že jsme spokojená rodina bez problémů, jenomže když jsem byla ve čtvrtém ročníku, podařilo se mámě a tátovi při jednom zátahu proti Smrtijedům, zatknout deset - a to deset nejbližších Voldemortovi. Od té doby na ně pořád někdo útočil, mě ve škole napadali Zmijozeláci. Vydrželi jsme to až do konce mého pátého ročníku, ale pak už to nešlo, protože rodiče málem zabili, takže jsme se narychlo a tajně odstěhovali do Francie. Žádné loučení, žádné vysvětlování, nikdo (kromě několika členů Fénixova řádu) o tom nesměl vědět.
"Kdo po nich pátrá?" zeptala jsem se podezřívavě, protože na anglickém Ministerstvu kouzel byli jen samí tupci a ve Francii na tom nebyli o nic líp.
"Pověřil jsem tím jejich nejbližší přátele z Fénixova řádu. Na naše ministerstvo mám stejný názor jako ty," řekl Brumbál jakoby mi snad četl myšlenky.
"Dobře...víte, nemyslete si, že mě tohle všechno nezajímá, protože je to pro mě ta nejdůležitější věc, ale jsem už strašně vyčerpaná a tyhle řeči o rodičích mě jen rozesmutňují, takže pokud máte ještě něco jiného, co mi chcete říct, tak to řekněte a já pak půjdu domů."
Pane Božeeeeeee! Zase ten úřednický tón. Safíjo, vzpamatuj se.
"Ano, je tady ještě několik věcí, které bych ti chtěl říct. Za prvé, byl bych nesmírně rád, kdybys až do konce prázdnin nedávala nikomu ze svých přátel vědět, že jsi zpět v Anglii. Za druhé, snaž se pohybovat pouze na Příčné ulici. Samozřejmě chápu, že budeš muset vyjít i na mudlovské ulice v Londýně, ale omezuj to, prosím. A za třetí, určitě je ti jasné, že až se vrátíš do Bradavic, bude z toho pořádný poprask, navíc až se provalí, že jsou tví rodiče mrtví. Je mi líto, ale tohle bohužel nejde moc dlouho udržet v tajnosti a Denní Věštec se to určitě brzy dozví. Takže...až budeš zpět v Bradavicích, dávej na sebe pozor, nos u sebe hůlku a kdyby se cokoli dělo, řekni mi to. Obávám se totiž, že někteří ze zmijozelských studentů stále nezapomněli na to, jak tví rodiče zatkli ty jejich a například pan Malfoy nebo slečny Blackovy se určitě budou chtít ještě pomstít."
Všechno ve mně začalo vřít. Jasně, nečekala jsem, že by mě Zmijozeláci nechali na pokoji, ale to jim, sakra, nemůže stačit, že mi zabili rodiče? Asi ne...zřejmě budou chtít i mou hlavu. Klid, Safíjo, to chce klid. Přece teď nebudeš vystrašená holka, když jsi je ve čtvrťáku a páťáku všechny zvládla. No, jo, jenomže tehdy jsem ještě měla v Bradavicích přátelé a skvělého kluka...ale teď? Nebudou se mnou chtít mít nic společného, když jsem se na ně totálně vykašlala a nedala jim o sobě vědět. Ale copak jsem mohla? Snad to pochopí...
"Samozřejmě, že se to všechno budu snažit dodržovat a do mudlovského Londýna budu chodit co nejmíň. Co se týká zmijozelských... s tím počítám, pane profesore, ale myslím, že to nějak zvládnu. Budu muset...i kvůli rodičům. No, ještě jednou děkuji, že jste se se mnou sešel. Nashledanou," rozloučila jsem se.
"Uvidíme se prvního září, Safíjo. Dávej na sebe pozor," usmál se na mě Brumbál, povzbudivě mi stiskl rameno a přemístil se pryč.
Ještě chvíli jsem zůstala sedět v křesle, abych si mohla dopít kávu, ale pak jsem následovala Brumbálova příkladu a také se přemístila pryč.
Objevila jsem se přímo ve svém starém pokoji. Vypadalo to tady úplně stejně jako když jsem ho před rokem viděla naposledy. Moje velká pohodlná postel pořád stála uprostřed pokoje, vedle dveří pořád byla stará dřevěná skříň, na zdi viselo zrcadlo v ozdobném rámu a v oknech červeno - oranžové závěsy.
Pomocí kouzel jsem vybalila všechny kufry a když jsem věci uložila tam, kde měli být, rozhodla jsem se, že si zajdu ke Gringottům rozměnit nějaké galeony na libry a nakoupím něco k jídlu a další nezbytné věci.
Je to hrozné, že jsem se ze smrti rodičů tak rychle vzpamatovala. Nebo ještě pořád ne? Sama nevím, ale co vím je, že musím žít dál. Rodiče by si to určitě přáli, nechtěli by, abych se trápila. Jenomže normálně žít budu moct až po tom, co najdu jejich vrahy. Teď budu prostě žít jak to půjde, ale nebude to naplno.
Tak, Safíjo, zahoď tyhle myšlenky!
Copak to jde? Jsem tady úplně sama, nikomu nesmím říct, že jsem se vrátila, vrahové mých rodičů jsou stále na svobodě a ty po mně chceš, ať na to nemyslím? Co mám podle tebe asi tak dělat? Stoupnout si před zrcadlo a udělat ze sebe člověka nebo co?
To není vůbec špatný nápad, víš? Jenom by ti to prospělo! Takže skoč do vany, oblíkni si něco hezkýho, namaluj se a běž ven!
Nemyslete si, že mám rozdvojenou osobnost, jen se prostě někdy v duchu takhle hádám sama se sebou...prostě se teď ve mně pere to, jestli mám žít nebo jestli se mám jenom mstít.
Tak jo, nakonec zvítězilo (alespoň pro teď) to žití, takže jsem si napustila plnou vanu horké vody a naložila se do ní. To byla ale pohoda:-). Málem jsem usnula, takže jsem si radši urychleně umyla hlavu a vylezla dřív než bych se tam ve spánku utopila.
Zabalená v ručníku jsem si stoupla před zrcadlo, že si rozčešu vlasy. Na svoje vlasy jsem patřičně pyšná - jsou uhlově černé a ve velkých prstýncích mi spadají až pod zadek (máma měla úplně stejné). Táta nás pořád škádlil, že nám je jednou ostříhá, abychom s nimi za chvíli nezametaly podlahu.
No, dobře...mudlovským hřebenem to zase nepůjde. Ještě, že mě mamka naučila to rozčesávací kouzlo, protože jinak bych vypadala jako bych proletěla křovím, vzala to přes ostnatej drát a zakončila to nárazem do větráku:-D.
Když jsem si vlasy konečně rozčesala a vysušila, kouzlem jsem je stočila do obrovitýho drdolu, aby mi venku nebylo horko a vrhla jsem se na svůj obličej. Víte, vypadám úplně jako máma - stejné vlasy, stejná oválná tvář, stejné červené rty, ale oči mám po tátovi. U nikoho jiného než už něj a u sebe jsem ještě takovou barvu neviděla...dobře, nebudu vás napínat, moje oči jsou modrofialkové, ale většinou když se naštvu tak jsou inkoustově modré.
Pak jsem na sebe hodila jeanový kraťasy, černý tílko a černej svetřík (černá je prostě moje oblíbená barva, což se teď dokonale hodí), nazula pohodlný žabky, narazila jsem si velký sluneční brýle a když jsem našla i kabelku a tašku na nákup, přemístila jsem se do Děravého kotle a odtud jsem prošla na Příčnou ulici.
Byl to zvláštní pocit být zase zpátky, vidět všechny ty obchody a kouzelníky a čarodějky, z nichž jsem některé poznávala. Ze strachu, aby oni nepoznali mě, jsem s hlavou sklopenou rychle zamířila k velké bílé budově - Gringottově bance.
Ani nevím, jak se mi podařilo neříct skřetům své jméno, sjet vozíkem k trezoru číslo 313, vybrat peníze a zase se objevit v záři slunce na Příčné ulici. Abyste tomu rozuměli, od malička mám z Gringottů šílený strach a z toho jejich prťavýho vozíku taky.
S galeony, srpci a svrčky v koženým váčku a s librami v peněžence jsem zamířila k východu z Příčné ulice, ale před velkoprodejnou Mžourov jsem se zastavila. Asi si koupím sovu. Proč ne? Sice teda nevím, s kým bych si asi tak mohla psát, ale aspoň nebudu tak sama a bude mi moct přinést dopis z Bradavic. S úsměvem jsem tedy vešla do obchodu a na první pohled mě zaujala krásná černobílá sova.
"Máte nějaké přání?" oslovila mě prodavačka.
"Ano. Vzala bych si tu černobílou sovu," odpověděla jsem
"Skvělá volba, slečno. Je to samička Severní jestřábí sovy, které létají a loví ve dne. Jenom doufám, že budete bydlet někde, kde je chlad, protože teplo zrovna moc ráda nemá," informovala mě prodavačka a pak dala sovu do klece a já zaplatila.
"Tak, jak se budeš jmenovat?" zeptala jsem se sovy, když jsem vyšla z prodejny. "No...myslím, že budeš Karíma. Tak se jmenovala moje mamka, víš? To byla moc..." víc už jsem Karímě o mamce říct nestihla, protože jsem zaslechla hlas, který jsem už rok neslyšela.
"Jamesi! Nechtěl jsi jít náhodou do Prvotřídních potřeb pro famfrpál?" zahulákal Sirius Black na svého nejlepšího přítele Jamese Pottera a já myslela, že asi omdlím. Je to na delší povídání, takže to nechám na jindy, teď totiž potřebuju, co nejrychleji a nejnenápadněji zmizet. Karíma se ale evidentně rozhodla, že to není dobrý nápad a začala hlasitě houkat a tlouct křídly o klec. Všichni kouzelníci a čarodějky v mé blízkosti se ke mně otočili a k mé hrůze ke mně Sirius s Jamesem zamířili.
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se mě Sirius.
Jak jsem byla ráda, že mám ty velké černé brýle a vyčesané vlasy. Ve škole jsem totiž nosila vlasy rozpuštěné nebo jen v nějakém volném copu a sluneční brýle mě naučili nosit až kamarádi v Krásnohůlkách.
"N - ne, to je v pohodě," odpověděla jsem potichu a snažila jsem se schovat za Karíminu klec, protože mě jak Sirius tak i James probodávali zvědavými pohledy. Jenom jsem čekala, kdy mě poznají.
"Neznáme se odněkud?" A je to tady...Pane Bože, pomooooooc...tohle mi nemůžeš dělat, nejsem připravená na to, aby mě kdokoli odhalil a už vůbec ne Sirius.
Dobře, Safíjo, přemýšlej. Dělej, řekni něco chytrýho, zahraj to do autu...děleeeeeeeeej...
"No, možná jsme se viděli v Bradavicích nebo tak. Chodím tam do Havraspáru. Už musím jít. Ahoj."
Výborně...já jsem fakt inteligent...já jim řeknu, že chodím do Bradavic...no, nejsem já úplně blbá? Líp už jsem jim nahrát nemohla...
"A ty, Karímo? Seš fakt potvora," obrátila jsem se vyčítavě na sovu, ale ta na mě jenom valila oči s výrazem dokonalého neviňátka.
"Pche...," odfrkla jsem si, ale pak jsem málem znovu omdlela.
Nebyla jsem totiž ještě od Siriuse a Jamese nijak daleko, takže jsem moc dobře zaslechla Siriuse, jak kamarádovi odpovídá na něco, co jsem, bohužel, přeslechla: "Sakra, Jamesi, tos neviděl tu podobu? Říkám ti, že to byla Safíja!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 já | 1. května 2008 v 20:29 | Reagovat

Kdo dostane tento dopis,at dá pusu tomu koho má rád!!!!!!!Podívej se na tenhle

dopis,byl vyslán Tobě pro štěstí.Originál je uložen u ženy z Anglie a obletěl celý

svět devětkrát.Nyní bylo štěstí vysláno Tobě.Získáš štěstí do několika dnů po

obdržení tohoto dopisu, ale musíš ho poslat dál.Nejde o žádný vtípek, poštou Ti

přijde štěstí!!!!!!!!Pošli tento dopis lidem,o kterých si myslíš, že štěstí potřebují

a Ty jim ho přeješ.Neposíle žádné peníze, štěstí se nedá koupit.Odeslání tohoto

dopisu neodkládej,prtože musí Tvé ruce do 96 hodin opustit.voják falf prý po odeslání

20 kopií vyhrál 20 milionů dolarů.Paní Dosová poprosila sekretářku, aby jí udělala 20

kopií a za několik dní vyhrála 20 tisíc dolarů.Jana Dolanová dostala tento dopis a ve

20 kopiích ho udělala, ale zapomněla je poslat.Ztratila práci, ale když kopie

opožděně poslala, získala ještě lepší práci, než měla.Pavel Bura, který dopis vyhodil

za několik dní zemřel, přerušil řetězec a nevěřil v jeho moc.Proto prosím odešli

tento doppis ve 20 kopiích a uvidíš co se stane po 4 dnech.Tento řetězec pochází z

Venezuely a byl vyslán Tobě.Byl psán Linitem Doudem misionářem z Jižní Ameriky.Kopii

by měl dostat celý svět.Po několika dnech se dočkáš překvapení.Je to pravda.Když

nevěříš pověrám dávej pozor co se po 4 dnech stane. Radši to pošli já to taky poslala.

2 Gigi Gigi | Web | 1. května 2008 v 20:36 | Reagovat

asi budu vraždiiiiiiiiiiiiiiit

3 Dromedka Dromedka | Web | 1. května 2008 v 20:39 | Reagovat

Já taky... :) ale jinak Veni, ta kapitola je skvělá... už se úplně těším na další... koukám, že máš zase psavou, takže nebudu rušit a makej... :P:P Jinak vážně skvělé... :D

4 Kayla Kayla | 1. května 2008 v 21:13 | Reagovat

mazana kapitola.Uz se tesim na dalsi!!!!!

5 annetta annetta | Web | 1. května 2008 v 21:22 | Reagovat

ták toe hustý:D no prostě bomba a Safíje to teda nezávidim...honem honem další kapču protože to začíná bejt dost zajímavý:)

6 Lia Lia | 2. května 2008 v 11:27 | Reagovat

no teda..akoze fakt super..kapca...mas zaujimave napady:)..a to ako mala nieco so Siriusom?Ze ten jej chlapec....to bol on?Ze...?...uz sa tesim na dalsiu kapcu:)

7 Efka Efka | 2. května 2008 v 12:43 | Reagovat

Další povídka která se asi vyrovná NSN... fakt nevím, kam na ty nápady chodíš, ale jsou zatraceně dobré... má to děj, vtip, dokážu se do toho vžít....fakt super :)

8 Terka Terka | Web | 2. května 2008 v 16:46 | Reagovat

Super,ty jo fakt super!

9 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 2. května 2008 v 17:00 | Reagovat

No, tady už bylo všechno řečeno, já se pouze přidávám:) Krásný:)

10 passia passia | Web | 2. května 2008 v 17:15 | Reagovat

super hehe sovicka jedna hnusna

11 Kattelin Kattelin | 12. června 2008 v 14:19 | Reagovat

bomba..jojo...takovou sovičku bych taky chtěla...bych si z ní pak za to udelala obet...třeba takový kuře na citronu:-D

12 Sawarin Sawarin | Web | 2. března 2009 v 0:37 | Reagovat

Moc pěkný.. Vypadá to vážně dobře.. Doufám, že bude brzo pokračování..:)

13 Cassie Cassie | Web | 10. dubna 2009 v 20:52 | Reagovat

Přemítám, jestli vás mám ještě prosit, abyste co nejdřív udělaly pokračování.Doufám, že uděláte, ale po takové době..? No, každopádně vás prosíííím, udělejte pokráčko. Díííky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.