12. května 2008 v 17:25 | Dromedka
|
Ahoj přátelé... :) Jsem opět tady... já vím, že už jsem se hrooozně dlouho neozvala, ale konečně to přišlo... včera jsem šla spát pozdě a dneska to dopsala... vím, že to není zrovna nejdelší a asi to nebude takové jako první kapitola... ale mě se to prostě takto líbilo... taky když jsem jendou promýšlela děj, napadlo mě k tomu motto: Když dva dělají totéž, není to totéž.... ono je to vlastně zatím o tom... prolog a první kapitola... Mno chtěla bych ji věnovat Gigince, protože mě podržela a hrozně ráda mi poradí, když potřebuju a mám ji moc ráda a taky Efíkovi, protože ona je prostě cvok, který mě taky hodně podpoří a taky ji mám hrozně ráda... :) Mno a ci jiného tak dodat? Jen pozor nachyby, určitě tam nějaké budou... a taky je to psané v kontrastu k prologu, takže... asi nic... přečtěte a sami ohodnoťte... ať už kladně nebo záporně... Děkuju mockrát... Vaše Dromedka...=)
Už jste někdy měli chuť všechno skončit? Najít to, co přichází po životě, který by se ani životem nazvat nedal? Skoncovat s tím, co by se mylně dalo označit jako skvělé zázemí čistokrevné rodiny? Nechat ze sebe všechno spadnout a neřešit následky? Měli? Popravdě?… Já ne. Možná párkrát, ale ta doba už je pryč. Udělal jsem krok, odešel pryč a nikdy se nevrátím. Nikdy… teď začínám znovu.
Jmenuji se Sirius. Mí kamarádi mi říkají Tichošlápek. Ani se mi to moc nelíbí. Je to hrozně dlouhé a zní to… divně. Před pár měsíci mi konečně bylo 17. S klukama jsme na pokoji udělali obrovskou oslavu. Dostal jsem krásné zlaté hodinky od Potterů, od Jamese bednu ohnivé whiskey a několik rad do života… od Remuse samozřejmě nějakou knihu a od Petera něco, co vypadalo jako podomácku vyrobené přání. Proč si nemůžeme rodinu vybrat stejně jako přátelé?
Můj otec nebyl nikdo. Nikdo… protože nikdy nikoho dobrovolně v jejich povýšeném světě nezabil. Byl jen obyčejným pěšákem na matčině bojišti, tím, kdo neochotně udělá svou práci, ale ty hluboce zakořeněné vztahy nikdy nepřetrhá. Proč je hrdost to, co může znovu zapálit i vyhaslou lásku?
Má matka je… ona je prostě jiná. Jiná než já a jiná než většina lidí, které znám. Kdysi jsem znal spoustu takových jako je ona. Nutila mě je znát. Miloval jsem ji, ale něco se změnilo. I já se měl jednou stát pěšákem, obyčejným pokračovatelem čistokrevné linie. Tedy… vždycky byla taková, vždycky se chovala povrchně a nadřazeně, ale já si to neuvědomoval… nechtěl jsem. Až později, těsně před nástupem do Bradavic jsem to prohlédl. To zlo, které rozsévala, kde mohla, to opovržení, s kterým pozorovala mudlovský svět, ty donekonečna se opakující tresty za úplné maličkosti.
"Nenávidím tě," křičel jsem na ni, "nesnáším, nenávidím, nemám tě rád," byl jsem malý kluk a ona ta zlá čarodějnice z pohádek. Jen se tehdy jemně usmála:
"To nevadí, synu. I nenávist je cit. I když mě nenávidíš, pořád ke mně alespoň něco cítíš. A nauč se, že nenávist je mnohem lepší než láska… CRUCIO." Smála se a já plakal. Myslela si, že ji budu nenávidět, ale její slova mi zůstala vyrytá v srdci navěky. I nenávist je cit. Něco ke mně musíš cítit. Od té doby jsem ji přestal nenávidět i milovat. Od té chvíle mi byla ukradená. Bylo mi 10, ale už tehdy jsem pro ni vymyslel ten nejkrutější trest. Proč se matky nikdy nenaučí zapomenout na své děti?
Mám taky bratra. Regulus… zmenšená kopie mojí matky. Jako syn, kterého by si přála, syn, na kterého by mohla být pyšná, syn, kterého by milovala… jen kdyby byl prvorozený. Regulus však byl ten, kterého ona nikdy milovat nemohla. Měla ho ráda a v mnoha případech na něj byla i pyšná, ale její srdce bylo tak zničené nenávistí, že se naučilo milovat jen jedinou osobu. To já jí nakonec zlomil i ten kousíček srdce, co jí zbyl.
Regulus je o rok mladší než já. Chodí samozřejmě do Zmijozelu… jak jinak. Jeho srdce je prolezlé zlobou jako to matčino, jeho duše je černá a zničená. Je zbabělý a zbrklý, bezmezně miluje svého nového pána… toho, který si říká Voldemort. Miluje ho, protože mu dokázal dát to, co ona mu nikdy dát nemohla. Nikdy by se tomu nedalo říkat láska, protože Voldemort jí pohrdá, nikdy by se tomu nedalo říkat přátelství, protože Voldemort neví, co to znamená, nikdy by se tomu nedalo říkat ani známost, protože Voldemort nemá známé. Má jen své služebníky a lidi, kteří ho znali. Znali, protože už nežijí. Jeho vinou. A Regulus se v tom konečně vyžívá. Nemůže vidět, že ho Voldemort jenom využívá, že ho jednou taky donutí nejen k vraždě mudlů, ale i vlastní rodiny, že ho jednou zabije sám. Regulus není bratr, na kterého bych mohl být pyšný, ani kterému bych mohl věřit, ale stále je to nejlepší člen mojí rodiny… proč se muselo všechno takhle pokazit?
Chodím do Bradavic, nejlepšího, nejskvělejšího a nejtajemnějšího místa jaké znám. Vždycky jsem je měl rád, ale od té doby, co jsem musel o prázdninách "opustit" rodinné sídlo na Grimmauldově náměstí, se staly něčím víc. Nejsou jen obyčejnou školou, kde studuji, nejsou jen obyčejným hradem, kde přespávám, není to místo, kde prostě jen přežívám… je to můj domov. Nový, lepší, plný lidí, které znám, které mám rád. Jako mí nejlepší kamarádi. James Potter, Remus Lupin a Peter Pettigrew. Sice jsem jim to nikdy neřekl, ale jsem rád, že je mám. Nebudu vám je tady popisovat, protože je velmi brzo sami poznáte, nebudu vám tady vysvětlovat, jak jsme se potkali, protože na tom nebylo nic zajímavého, nebudu vám teď dokonce ani vyprávěl, co všechno jsme zažili a jak skvělí a nepřekonatelní na téhle škole jsme. Ne teď… možná jindy…
Právě sedím v poloprázdném kupé spěšného vlaku mířícího do Prasinek. Pamatuji si, jak jsem tu seděl poprvé. Tehdy pršelo a foukal vítr, ale já nic z toho nevnímal. Těšil jsem se a nemohlo mi to zkazit ani počasí, ani fakt, že mě tehdy zřejmě hledala polovina mé rodiny. Zase jsem byl jednou podle matky neposlušný a moje drahá sestřenka Belatrix mi měla řádně připomenout, jaký je za to trest. Byla o pět let starší, ale já se jí nikdy nebál. Uměla a znala tisíce kouzel, o kterých já v té době ani neslyšel, ale strach, ten přivodit nedovedla. Né tehdy, v jejím šestém ročníku.
"Tady jsi bratránku," ozvalo se posměšně, když se dveře kupé otevřely.
"Taky jsem rád, že tě vidím, sestřenko," můj sarkastický tón v ní probouzel akorát tak další a další nenávist. Oči jí plály vztekem a zlobou a při každém mém pohybu mě upalovaly… ale já neuhnul.
"Mluvila jsem s tetou Wall, tvou skvělou matkou, a vůbec se jí nelíbilo, co si jí dneska řekl," pronesla a prozkoumávala prázdné kupé. Věděla, že nemám hůlku, že se nemůžu nijak bránit, ale přesto se jí do toho nechtělo. Častokrát zaútočila na někoho z cizí koleje, častokrát napadla nebo uřknula nepřátele, ale příbuzného? A ještě ke všemu mladšího bratrance? "Chce, abych tě poučila, jak se správně a čistokrevně chovat." Namířila na mě hůlkou a já viděl, jak v hlavě pečlivě vybírá, které z té spousty kouzel na mě použít. Na rtech se jí objevil vítězoslavný úsměv. "Ano, tohle by se tetičce líbilo," Už jsem jen čekal, kdy to konečně přijde…
"Ale no tak Meri, tohle přece vůbec není pravda, já do Zmijoze…" dveře se prudce rozrazily a na prahu se objevila drobná postava tak jedenáctileté dívky. Byl jsem zachráněn. Spěšně si prohlédla osazenstvo kupé, ale jakmile uviděla hůlku v Bellině ruce, okamžitě jí všechno došlo: "Ou… ahoj Siriusi, ahoj Bell, nechtěly jsme rušit… my už asi půjdeme," nejistě se otočila na svou sestru, Meridith, a pokoušela se jí v rychlosti vystrčit ven.
"Ale ne, to není potřeba. Bellatrix právě odchází," daroval jsem ještě sestřenici poslední pohrdlivý pohled, protože jsem stoprocentně věděl, že před sestrami Drakeovými nezaútočí. Moc dobře si uvědomovala, co by to znamenalo a tak raději se zatnutými pěstmi vyběhla ven. Ve dveřích se ještě naposled otočila: "Toujour pur, bratránku, toujour pur," a se vztekem vyběhla kamsi do útrob vlaku.
"No tak já už asi půjdu za holkama, El. Ale koukej, zeptej se Siriuse jestli si můžeš přisednout," zašeptala Meri až moc hlasitě své sestře, ale ta se na mě zářivě usmála a já ji úsměv nejistě opakoval. Chtěl jsem jí hned odpovědět, že si samozřejmě může přisednout, hned odpovědět, že je tu volno, ale nebyl jsem schopný slova. Před ní nikdy. Znali jsme se, protože její otec byl stejný jako moji rodiče. Nijak zvlášť jsme se nebavili, vždycky jsem věděl, že ona je stejná jako ostatní… už tehdy jsem měl pravdu.
"Ehm… Siriusi? Tak můžu si sem teda sednout?"
"Co? Jo… jo… jasně!" Bože, já byl ale trouba.
"Tvoje sestřenka není zrovna milá," přerušila po chvíli ticho.
"Hmm. Ale tvoje sestra vypadá mile," asi si můj úsměv špatně vyložila, odvrátila se a začala sledovat kapky stékající po okně. Chvíli sem jí jen tak pozoroval. Dlouhé hnědé vlasy jí orámovaly tvář, oči měla přivřené, ale i tak jsem věděl, že jsou to nejhezčí a nejzajímavější oči, co jsem doposud viděl. Lehce hnědé, ale když do nich zasvítilo slunce, dostaly i ony jeho barvu, když bylo pod mrakem, nebo byla smutná, její oči mluvily za ni a říkaly přesně to, co ona cítila. Byl jsem tehdy hodně mladý, ještě dítě, ale věděl jsem, že tuhle dívku z hlavy nikdy nedostanu. Jaké by to bylo, kdyby nebyla na světě zrada?
Po tváři jí stekla slza. Pokoušela se jí nevnímat, ale brzy jí následovala další. Nevěděl jsem co dělat. Byla tak krásná a tolik smutná.
"El? Není ti něco?" rukávem si setřela slzu, pohlédla na mě a lehce zavrtěla hlavou. Usmála se, ale já viděl, že oči se nesmějí. Byly tmavé, jako černé ebenové dřevo a samy jakoby křičely po záchraně, po příteli, po lásce. Přisedl jsem vedle ní. Nervózně se ošila, ale neprotestovala.
"El?" zašeptal jsem, "mě to můžeš říct," nevím proč jsem to řekl a proč zrovna mě by ona měla věřit, proč zrovna mě by měla říct veškerá svá tajemství, proč zrovna já měl být přítel, osoba, která by ji zachránila. Dlouze se na mě zadívala a já spatřil hluboko ukryté jiskřičky důvěry, schované za strachem i nenávistí, za láskou i nepochopením, jiskřičky, které se ten den ukázaly poprvé a na dlouhou dobu i naposled.
"Já… já… ho… nesnáším," zašeptala, když sklopila hlavu: "bije mě, nadává a nemá mě rád." Ani jsem si neuvědomil, že ji držím kolem ramen. Začal jsem ji tišit, i když jsem sám z vlastních zkušeností věděl, že to, co povídá, je pravda.
"Neboj, má tě rád, i když to tak nevypadá. Určitě," lhal jsem, ale jí se udělalo lépe. A to jediné jsem teď chtěl. Jemně jsem jí otřel mokré líce a usmál se na ni.
"Děkuji," naklonila se ke mně, "budeme přátelé?" Její otázka mě překvapila. Přikývl jsem. "Navždy?" zeptala se ještě starostlivě. Jako malá holka, která právě potkala svou první kamarádku.
"Navždy." Proč dětské sliby nic neznamenají?
Venku zatím přestalo pršet a i Eleanor se v očích rozlilo sluneční světlo. Bylo vidět, že je šťastná. Celou cestu, kdy vlak uháněl do Bradavic, jsme si povídali. Vrátil jsem se na svou sedačku a připadal si, jako bych ji znal už spousty let. Teda… znal jsem ji, ale tehdy to bylo jiné. Jako bych konečně potkal člověka, který je na tom stejně jako já, člověka, kterému se i přes nepřízně dalo říkat přítel. Proč to tak nemohlo zůstat napořád?
Vystoupili jsme a společně se vydali směrem k hradu. Bylo vidět, jak skvěle si to užívá, a já byl rád. Cestou se k nám připojilo ještě pár studentů, mezi nimi i James a Remus, ale já měl oči pro někoho jiného.
"Kam myslíš, že se dostaneme?" chytila se mě za paži a se strachem v hlase položila otázku, která tížila ji i mě ze všeho nejvíc. " Já nechci do Zmijozelu. Vím, že bych měla chtít, protože to chce otec, ale já… já… nevím," zastavil jsem ji a podíval se jí do očí.
"Dostaneš se tam, kam tě srdce potáhne. Bude to Nebelvír, nemusíš se bát. A kdyby ses náhodou dostala do Zmijozelu, už na tebe nepromluvím, takže se, holka, snaž," pokusil jsem se ji rozesmát, ale spíše se na mě zamračila. Kdybych to tehdy jenom věděl!
Cesta na loďkách byla zdlouhavá, a i když začalo znovu poprchávat, jezero bylo klidné a rovné jako zrcadlo. Přes zvuk loděk prorážejících temnou hladinu jsem nemohl Eliny vzlyky slyšet. Chytla se mě za ruku a já ucítil, jak se třese. Taky jsem se třásl. Strach s námi lomcoval, ale my to nepřiznali.
"Bojíš se?" optala se starostlivě.
"Já? A čeho, prosím tě. Já se určitě dostanu do Nebelvíru. Já do mé rodiny nepatřím. Jsem bílá ovce mezi černými, jsem Sirius, jiný než otec a matka, jiný než Zmijozel."
"Budeš se se mnou bavit, i když budu v Zmijozelu?"
"Mluvíš nesmysly, El. Neznám tě sice tak dlouho jako tvůj otec, nebo kdo všechno ti to tvrdil, ale já říkám, že se dostaneš do Nebelvíru. Jsi moje kamarádka a to zůstane napořád. Slibuju."
"Ale, co když…" ani jsme si nevšimli, že jsme na konci. Obrovská postava na břehu jezera nás utišila a tak její otázka zůstala nevyřčena. Usadila se někde v ní a zůstala ukrytá, nikdy nevyslovená, hluboko, ale stále naživu. Mlčky jsme vyšli po schodech do malé místnůstky, kde na nás čekala přísně vypadající profesorka. Každého si pečlivě prohlédla. Ani nevím, co říkala, protože v té chvíli se mě El chytla za ruku a já nic jiného nevnímal. Byl jsem dítě a v té chvíli mě hloupě a naivně utěšila představa, že ona je na tom podobně jako já, že ona je taky bílá ovce, že ona je přítel.
"Já se bojím… co když…" už podruhé byla hrubě přerušena, už podruhé byla umlčena. Paní profesorka zvedla prst a se slavnostním gestem trhla dveřmi za sebou. Nikdy jsem něco tak úžasného neviděl. Obrovská síň, čtyři stoly, falešný strop, spousta lidí, skvělá vůně… vnímal jsem všechno a přece nic. Nevšiml jsem si, jak to v El vře, jaký má v hlavě obrovský zmatek, jak jí sžírají pochybnosti. Možná kdybych to tehdy věděl, tolik by to nebolelo, nezasáhlo by mě to jako ostrý nůž, možná bych to i pochopil. Ale já nic nevěděl.
Zastavili jsme. Profesorka donesla stoličku se čtyřmi nohami a postavila na ní velice staře a ošuměle vypadající klobouk. Dal se do zpěvu. Zavřel jsem oči a čekal.
"Adams, Daniel," ozval se přísný hlas a mě bylo jasné, že vše začalo. "MRZIMOR," ozvalo se po chvíli hrobového ticha.
"Black, Sirius," cítil jsem, jak mě El ještě naposled stiskla a věnovala mi jeden ze svých krásných úsměvů.
"Áááá, mladý pán Black. Čekal jsem, kdy vás tu konečně potkám. Zařazoval jsem vašeho otce i matku… vlastně i tetičku a strýčka… a babičku a dědečka… a i…"
"Ehm, ehm,"
"Ó, ano… byli to významní lidé a mnohé dokázali. Chceš se tedy i ty přidat k nim? Pokusit se dosáhnout nedosažitelného? Chceš pokračovat v kdysi započaté cestě za slávou a bohatstvím?" Bohatství, sláva, moc, čistá krev… bohatství, sláva, moc, čistá… honilo se mi hlavou. Tohle jsem přece nikdy nezažil, nevím, jaké to je…
"Zmijozel znamená tohle všechno, Zmijozel ti zajistí zdařilou budoucnost. Chceš?" Bohatství, sláva…
"Nééé, to tedy nechci. Nejsem jako oni, já nechci to, co oni, nechci být jako rodiče!"
"Musím si to promyslet…" myslel jsem, že uběhl snad celý dlouhý věk, snad několik staletí, než konečně řekl to, co mělo navždy změnit můj život.
"Jsi si stoprocentně jistý? Splníš sliby, které si dnes dal?" zakýval jsem tak prudce, až mi klobouk málem sklouzl, nepřemýšlel jsem o tom, co říkal, jen se nervózně soustředil na jeho ortel. "Dobře, pak tedy ať je tvá kolej… NEBELVÍR"
S širokým úsměvem jsem se nechal unášet křikem a tleskáním nebelvírských, ale pohled mi sklouzl na El. Stála tam a smála se. Opravdu ale chtěla za mnou?
"Drakeová Eleanor," její jméno mě probudilo z dočasného snění. Pozoroval jsem ji, její výraz, když si nasazovala klobouk, strach, s kterým zápasila společně s kloboukem, ale také smutek, zklamání a nepochopení v průběhu zařazování. Uběhla nekonečná chvíle ticha a po ní další.
"ZMIJOZEL" ozvalo se. Chtěl jsem začít jásat a dokonce jsem možná i vykřikl, než jsem si to uvědomil. Zmij… zmijozel? To… to není pravda. Vždyť si byla jako já! Myslel jsem, že ti můžu věřit, myslel jsem, že si jinačí! Nechtěl jsem se zachovat takhle, ale ona mě donutila. Vždyť předstírala, že je přítelkyně, dívka, které můžu věřit. Sám jsem se přesvědčil, že když chci, dostanu se do Nebelvíru. A ona nechtěla. Jinak by ji sem jistě poslal. Proč mě takhle zranila? Proč zradila? Mohli jsme jednou být víc než jen přátelé. Byla tak krásná a veselá, věděla, jak se cítím jako ten přebytečný, věděla, že já bych jí nikdy nezradil. Byli jsme přáteli, ale tahle zrada bolela. Vždyť jsem to sám říkal: "Půjdeš tam, kam tě srdce potáhne," a jí táhlo úplně jinam, k jinému stolu a jinému srdci. Propaloval jsem ji pohledem plným vzteku, protože tak jsem se cítil, naštvalo mě, že se nesnažila víc. Přece jenom byla stejná jako ostatní… nechápal jsem, jak se může někdo tolik přetvařovat.
Podívala se na mě. Oči se jí smály, ale já nemohl. Copak si nic neuvědomovala? Copak jí to vůbec nedošlo? Znechuceně jsem se odvrátil, ale ještě předtím si naposled všiml slzy, která se jí spustila z oka. Jedna jediná slza vyjadřující vše, co se ten den stalo, jediná slza, která ji kdy mohla zranit. Potom, jako pravá Zmijozelačka sebou trhla, otřela si mokrou tvář a s hrdostí ode mě odvrátila hlavu. Od té chvíle jsem ji nikdy neviděl brečet, nikdy jsem jí v očích nespatřil jiskry důvěry, nikdy jsem jí už více neřekl příteli.
Uplynulo 6 let plných mlčení, trapného potkávání na chodbách, hádkách a tiché nenávisti. Jak jsem řekl, nikdy jsem ji z hlavy nedostal a přece o lásku nešlo. Nenáviděl jsem ji, ale vždyť i nenávist je cit.
páni...to je prostě uplně super, skvělí, nádherný...fakt že jo