Tak jsem to dokončila...
Kdysi, je to už mnoho let,
spatřil jsem dvojici, co vysnila svět.
Povím vám krásný příběh o ní
O jejím životě, o jejím snění.
Kdysi, už jsou to stovky let,
Žila tu dívka, co vysnila svět.
Vysnila řeky, vysnila lesy.
Vysnila pohoří s horskými plesy.
Vysnila květiny, zvířata, lid
Vysnila moudrost, víru a klid.
Snilo se tehdy, na její přání
Výroba světa, neměla stání.
Jak je však den, je i noc,
Žil zde chlapec, co měl stejnou moc.
Byl velmi smutný, v samotě žil.
Sám se trápil a sám také snil,
Vysnil povodně, vysnil požáry,
Vysnil sopky, jak horské stožáry.
Vysnil skřety a ošklivé obry,
Vysnil svět, však ten nebyl dobrý.
Tenounká hranice dělila světy,
Gea měla lidi, Pan svoje skřety.
Byla moc tenká, kdo by to řek,
Začla se míchat láva s vodou Geiných řek,
Začli si všichni stěžovat na ty,
Co s takovou hrdostí vysnili světy.
Hnán snad touhou, všechno to srovnat,
vydal se Pan do Geiných zahrad.
Když ji pak spatřil, mezi květy růží,
oči zbarvené, jak černou tuží.
Hluboko v srdci, ukrytá slova,
tonula k povrchu, jako sen, nová.
Všechna se skupila v jedinou větu:
"Nádherná paní, nad krásu květu,
nad krásu oblohy, nad krásu Slunce,
vyslyšte hlas smutného prince…"
"Vím, cos chtěl říct, co Tě sem hnalo,
napravme to, co nechtě se stalo…
Vysnil si skřety a ďábelské obry,
neříkám, že tvůj svět není dobrý,
však mezi lidmi, není jen radost,
Je tu zrady, pomsty i zla dost.
Přidej se ke mně, zabij skřety,
spojíme v jeden, dva naše světy."
Od této chvíle, už spolu jen snili,
Spolu smutnili a spolu žili.
Konec samoty, konec stesku,
sebe vysnít nemohli, však vysnili Lásku...
sebe vysnít nemohli, však vysnili Lásku...


Tak tahle básnička se mi líbí snad úplně nejvíc ze všech těch tvých... fakt moooooc krásná =)