...on mi dal víc!

9. dubna 2008 v 20:59 | Dromeda |  Jednorázovky
Nevím, co dodat... snad jen pro náhodné příchozí, povídka je z tématikou Harryho Pottera a postavy nejsou jasně dané... mohl by to být Lupin a Tonksová stejně tak i nějaké dvě AUTP postavy... přeberte si to, jak chcete... :D příběh je možná trošičku depresivní, ale jak jinak s jednorázovkama:)... Prostě jsem měla chuť napsat si něco takového... jo a děkuju mockrát za případné komentáře...:)

Blížila se půlnoc. Za okny odlehlého domku někde hluboko v Anglii znělo blýskání a řev hromu tlumeně. Na strašidelnosti mu to ovšem nijak neubíralo. Zvuky staletých borovic ohýbaných větrem, který tak úzce doprovázel obrovskou bouři, v téhle části Anglie tolik častou, připomínaly více vrčení divokých šelem než vrzání ztrouchnivělého dřeva.
Poslední umírající uhlíky v krbu ozařovaly svým slabým světlem jen malou část skoro prázdné místnosti. Meluzína uvězněná v komíně skučela jako tlupa divokých psů a poloprázdná sklenička na špinavém stole každou chvíli nadskočila. To hromy sváděly na obloze válku. Válku o strach…
Obrovské kapky bubnovaly o střechu, jako by ji chtěly zničit a vítr duněl, jakoby chtěl samotnou chaloupku smést z povrchu zemského. Jen to ticho mezi dvěma ránami hromu prohlubovalo už tak dost hlubokou propast neskutečnosti. V rohu místnosti se objevil nepatrný pohyb. Stín…
Jeden obzvláště silný blesk ozářil nejen místnost, ale i postavu sedící v drobném červeném křesle. Tváře propadlé, kolem oči vrásky pochybností, které se zde usadily po mnoha letech jeho strastiplného života. Rty svraštělé, vlasy řídké, ale dlouhé. Jeho zanedbaný zjev ladil se záplatovaným tmavým hábitem a jizvy nejen ve tváři zračily, kolik bolesti a utrpení tento tento muž podstoupil. V jeho očích se ovšem lesklo něco zvláštního. Nebyl to strach, pýcha, ani bolest. Možná to bylo očekávání.
Na kostele v nedaleké vesničce právě odbilo dvanáctou hodinu, když někdo prudce zabušil na dveře. Muž se pomalu zvedl a zajel přitom rukou hluboko pod hábit. Rukou nahmatal dřevěnou rukojeť své hůlky. Velmi opatrně se připlížil až ke dveřím, i když se rozhodl, že teď bude čekat.
"Kdo je?" zeptal se, když neznámý ještě jednou silně zabušil na dveře. I když se snažil, jeho hlas nezněl nijak drsně.
"To jsem já," hlas, který muž uslyšel, ho donutil otevřít. Tak dlouho už ho neslyšel. Popadl kliku a prudce trhl… do pokoje vešla zahalená postava. Strhla si z hlavy kápi, nejistě pohlédla na překvapeného muže a mírně se na něj usmála. Její úsměv zůstal neopětován.
"Co tady, prosím tě, děláš? Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit. Myslel jsem, že to pochopíš. Proč jsi přišla?" Smutně se od ženy odvrátil. Udělal jeden krok směrem zpět ke křeslu, když ho něco prudce zastavilo. Něčí ruka ho prudce zachytila za hábit…
"Ale já to nechci pochopit. To ty by si to měl konečně chápat." Pronesla smutně dívka a oči se jí začali plnit slzami. "Copak nechápeš?" sklonila hlavu, ale ruku z jeho hábitu pryč nedala. Přiblížil se k ní velice blízko. Její světle hnědé vlasy rozpuštěné ledabyle kolem obličeje nepovívaly tak, jako to měly vždycky v povaze, rysy její tváře už nevyzařovaly tu veselost ani radost dřívějších dnů, její oči byli plné bolesti a stesku.
"Už jednou jsem ti řekl, že to takhle nejde. Jsem nepřítel a ty? Ty jsi krásná, mladá a chytrá. Nemůžeme být spolu, ani kdybychom chtěli." Žena své slzy už neovládala. Jedna za druhou se vpíjely do mužova ušmudlaného hábitu. Lehce ji chytil pod bradou a nasměroval její tvář přímo k té jeho. Její oči nebyli plné jen bolesti, ale bylo v nich i něco jiného, krutějšího a smrtonosného. Zarazil se, ale zřejmě si toho všimla. Sklopila zrak, a když se na něj podívala o chvíli později, už neplakala a onen vražedný záblesk už byl také pryč.
"Já ale nechci… nechci žít bez tvých polibků, tvé lásky, něžností a sladkých slůvek před spaním, nechci žít bez vyhlídky na budoucnost strávenou s tebou, nechci žít… bez tebe." Zaměřil se na ni pohledem. Její rty, tak sladké, ho přitahovaly neskutečnou silou, její oči, hluboké, smyslné a stále s mnoha tajemstvími ho dokázaly naprosto očarovat, její ruce, teplé a hřejivé. Přiblížil se k ní tak blízko, že zřetelně slyšel, jak dýchá. Když se dotkl jejích rtů, polibek opětovala. Plný dlouho skrývané lásky zavřel oči a oddával se kráse tohoto okamžiku. Byl přesvědčen, že ona je na tom stejně… musela… to ona za ním přeci před rokem přišla a svěřila se se svou láskou. Miloval ji, vždycky ji miloval, ale nemohl s ní žít, byl nebezpečný nejen sám sobě, ale i jí. Byl si jistý, že jednou snad… jak jen je láska pomíjivá…?
Kdyby nechal oči otevřené, mohl by si všimnout nenávisti, která se objevila v těch jejích, nebo touhy po pomstě, která byla hned vedle. Nebo dokonce smrti, vraždy, která byla sice v pozadí, ale součástí. Zajel jí pod hábit a nahmatal horkou pokožku jejího těla. Třásla se.
Odtáhl se od ní: "Je ti zima, lásko?" zašeptal jí sladce do ucha. Neznatelně přikývla. Políbil jí na čelo a odešel do skříně pro nějakou deku na zahřátí. Zatímco hledal svůj nejlepší hábit, vracel se zpět k tomu, co se právě stalo. Konečně si uvědomil, že ona je ta pravá, že ona je ta, která s ním zůstane, ačkoli ji hrozí nebezpečí, že ona je ta, s kterou stráví zbytek života, ona je ta, která bude vždy připravená se obětovat …
Myšlenky mladé ženy se ubíraly naprosto jiným směrem. Věděla, co musí udělat… zajela si pod hábit, vytáhla hůlku a se slzami jí namířila mladému muži na záda. Nemohla.
Ve chvíli, kdy se otočil zpět, pohlédla do jeho očí plných lásky. Rozhodla se.
"AVADA KEDAVRA." Z hůlky vyrazil paprsek zeleného světla a udeřil muže přímo do hrudi. S posledním nechápavým výrazem se skácel k zemi. Neměl jí to za zlé, nakonec pochopil. Těsně než zemřel, uslyšel ještě naposled její hlas. Se slzami, ale i s naplněným pocitem pomsty zašeptala: " Milovala jsem tě… ale on mi dal víc…" povytáhla rukáv na levém předloktí. Znamení zla se při dalším záblesku zlověstně zalesklo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 9. dubna 2008 v 21:10 | Reagovat

Dromedko...to bylo...prostě ÚŽASNÉ!!! nevím,co víc bych napsala...úplně mi běhal mráz po zádech...fakt nádherné, i když smutné...

2 passia passia | Web | 10. dubna 2008 v 16:16 | Reagovat

krasne, ale smutne

3 Efik Efik | 10. dubna 2008 v 17:24 | Reagovat

Moooc pěkná povídka... strašně zajímavá, akorát ten konec sem moc nečekala......

4 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 10. dubna 2008 v 19:56 | Reagovat

Já nechápu, jak je možný, že jste se zrovna vy dvě dostaly do světa FF tak... pozdě. Teda, pozdějš než já xD. Mi se ty vaše povídky tak hrozně líbí. U první kapitoly Gigi Never say never jsem si říkala, že Gigi je beztak pouliční spisovatelka (něco jak jáxD) a ok, beru to zpět. vy to někam určo dotáhnete, zatím co já skončím někde u pásu :D a budu psát povídky maximálně na paragony xD.

Tímto jsem samozřejmě chtěla říct, že se mi tahle povídka hrozně líbila xD

5 to jsem ja to jsem ja | 11. dubna 2008 v 8:02 | Reagovat

Kdo byl on? povídka super, hodně napínavá, ale měla rychlý konec. Moc jsem nepochopila o co tam šlo a kdo byl kdo. Ale jako kapitola knihy by to bylo perfektní.

6 Gabrielle de Morte Gabrielle de Morte | E-mail | Web | 21. dubna 2008 v 19:21 | Reagovat

Mocinky hezký

7 ClaireM ClaireM | Web | 27. prosince 2008 v 13:50 | Reagovat

Parádaa, fakt krásný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.