Takže tohle je prolog... úvod už je dopsaný a prosím prosím moc o komenty... a zároveň moc děkuju...
Když toho dne našli mladou Jessicu Cramptonovou v koupelně, nikdo nevěděl, co dělat. Byl krásný 25. červenec, slunce svítilo, ptáci zpívali, lehký vánek roznášel po kraji nasládlou vůni rozkvetlých květin, jako by všechno tohle chtělo svou absurditou a krásou poskvrnit zničený den rodiny, která už dvacet let přebývala v bytě v druhém patře činžovního domu na Malcolmově ulici 356, v New Yorku. Dům to nebyl nic moc přepychový… obyčejný šedavý nátěr se ztrácel v okolí ostatních otlučených v ulici. Ačkoli většina z nich vypadala přímo pochmurně nebo až strašidelně, čtvrť, kde Jessica bydlela, byla klidná a hluk aut z nejbližší silnice neměl šanci dostat se až k jejich uším. Měla tuhle část New Yorku ráda.
Jessica byla mladá a dříve velmi veselá dívka, a proto, když ji její matka uviděla asi pět minut po tom, co měli za sebou zase jednu ze svých v poslední době stále častějších hádek, odcházet s brekotem do koupelny, ani v tom nejhorším snu ji nenapadlo, co za pár minut spáchá.
Jessica to dnešní den neměla jednoduché. Vlastně, neměla to jednoduché už asi půl roku. Před šesti měsíci se dozvěděla, jak dlouho už to mezi jejími rodiči neklape. Ke konci dubna si to uvědomil i její otec, odstěhoval se a ji nechal v bývalém domově s matkou a bratrem. Několik týdnu bez jeho kontroly jí připadaly skvělé, ale po měsíci a půl jí to omrzelo. Začalo se jí stýskat. Ve škole se zhoršila, začala se hádat s matkou i s bratrem, po večerech se někde ztrácela, v okolí prošmejdila každou uličku a když náhodou zůstávala doma, čím dál tím častěji se zamykala ve svém pokoji, kde jedině mohla být sama. Častokrát měla v takové chvíli naprostého vyčerpání chuť popadnout svou hůlku, kterou měla schovanou hluboko v kufru opřeném o nedalekou skříň a ještě stále zcela nevybaleném, a začarovat si, jak ji to učili ve škole. Jessica byla v šestém ročníku na kouzelnické škole Pillea Versuta, ukryté někde hluboko v Texaské poušti. V Americe sice studovali studenti 7let taktéž jako v Anglii, ale poté dodělávali ještě jeden ročník jako pokročilí. Jessica ráda kouzlila, a i když v poslední době už moc kamarádů neměla, škola pro ni byla to jediné, co ji, jak sama říkala, drželo nad vodou.
--*-
Bylo poledne 25. července. Jessica byla zavřená jako obvykle ve svém pokoji a opět slastně pohlížela na svůj kufr, který ji dokázal dokonale zhypnotizovat. Venku bylo krásně, ptáci zpívali, všechno vonělo…
"Oběd! Jess, Sabastiane!" mohutným domem zněl křik jejich matky až příliš hlasitě. Jess zavřela oči, ale plná vzteku seděla na posteli dále. V poslední době nemohla svou matku vystát. To ona mohla za to, že od nich odešel, určitě je to kvůli ní, to ona mohlas to, že už otce vidí jen jednou za několik týdnů, to ona může za to… Jess přemýšlela, aniž by si všimla její přítomnosti. Po schodech běhala její matka opravdu rychle.
"Jess? Mohla by ses uráčit a sejít dolů na oběd? Nebo chceš písemné požádání?" ozvalo se ode dveří naštvaně. Stála tam s vařečkou a v zástěře umazané od spousty obědů. Jess poskočila, ale jinak nedala překvapení najevo: " A co když jo?" Matka se jen na ni uraženě podívala, prudce mrštila hlavou a s vařečkou odkráčela hrdě pryč. Jess na posteli překvapilo, že jí matka neodporovala, ani nenadala a s myšlenkami na to, co má asi za lubem, se zvedla z postele a šouravým krokem se pomalu dostala až do kuchyně. Ta byla prostorná a po tom jejím to byl podle ní nejhezčí pokoj v bytě. Červené kachličky okolo sporáku, moderní vybavení. Její rodiče byli mudlové, takže se zde nic samo nevařilo, nic nebublalo, ani se samo neumývalo. Byla to úplně normální kuchyně.
"Ahoj sestřičko," pronesl tak osmnáctiletý chlapec s delšími černými vlasy ke své sestře. Ta se jen zakřenila a vybrala si židli co nejdál od něj. Bohužel to bylo hned naproti matce. Jess nerada obědvala v dohledu své matky, věděla totiž, jak se vzájemně odcizují a její tázavé pohledy jí u jídla vadily ještě více než normálně. Otočila se tedy k oknu, ani ne tak proto, aby zkontrolovala, o kolik je teplota venku jiná v kuchyni než u ní v pokoji, ale spíše proto, aby nemusela pozorovat, jak se její bratr prohrabuje v něčem, co měly být karbanátky.
"Chci vám něco říct, děti." Jess se otočila po své matce, která vypadala tak nervózně, jako by se jim právě chystala sdělit něco hodně zásadního. Jess měla skvělý odhad na lidi. "Budu se svěhovat."
"Haha," pronesla Jass s předstíranou radostí v hlase. Nebyla na svou matku hnusná vždycky, jen dnes byl pro ni hnusný den. Přemýšlela, co bude dál dělat, možná se přestěhuje zpátky k otci, možná k babičce v Texasu. " To je skvělé… a kdy odjíždíš?" zeptala se sarkasticky.
" No… jestli všechno půjde podle plánu, tak tak, abychom byli na začátku nového školního roku tam."
"B… byli?" vypadlo z Jess i ze Sebastiana současně.
Matka přivřela smutně oči. "Jistě, vy jedete se mnou," řekla nakonec naprosto překvapené Jess. Jak ubíhala chvíle za chvílí, začala si překvapená Jess pomalu uvědomovat, co to znamená. "Poč… počkej… kam se stěhuješ?" dodala nakonec neschopna uvěřit, že bude muset opustit město. "Je to mimo New York?"
"Ano, je." Řekla smutně matka a nemohla si nevšimnout, jak při tom Jess začíná všechno chápat.
"Cože? Je to Seattle?" ozval se Sebastian, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Jess i její matka věděla, že tahle chvíle patří jenom jim, že tohle bude chvíle, kdy se rozhodne o jejich dalším vztahu.
" Stěhujeme se do Londýna… všichni… tedy, Sebastian může zůstat tady… je ti už osmnáct," prohlásila a konečně se otočila k synovi. Z jeho úst uniklo jen slabé wow. Za to Jess se zvedla tak prudce, že se jí karbenátky vysypaly z talíře a židle, na které ještě před chvílí seděla, odletěla po rohu.
"Cože? To snad nemyslíš vážně? To nemůžeš," zuřila při pomyšlení, že už nikdy, nebo alespoň hodně málo, uvidí svého otce, o kamarádkách nemluvě. "A co Daniel?" Daniel byl Jessiin kluk. V poslední době to mezi nimi sice neklapalo jako v seřízených hodinkách, ale ona ho přece milovala.
"No… můžete si přece dopisovat, nebo si najdeš někoho jiného," zkoušelo to a přitom se také pomalu zvedala se židle.
"Děláš si srandu? Jsi padlá na hlavu? Nevím, jestli sis všimla, ale mezi Amerikou a Evropou leží celý oceán, víš, jak dlouho by to trvalo sově?" řekla ironicky a klepala si přitom rukou o čelo. Sebestian cítil přicházející bouři a raději se v rychlosti vypařil.
"Jak to se mnou mluvíš, mladá dámo? Já nejsem žádná Jenn, aby si se mnou takhle mluvila."
"Ne, Jenn je stokrát lepší… ale teď už ji asi nikdy neuvidím. Zase kvůli tobě! Nestačí ti, že si mi vzala otce? Chceš mě zbavit všeho, co mám ráda?"
"Ale… ale… víš co? Nebudeme se dál o tom bavit," pronesla matka rázně a začala sbírat jídlo ze stolů.
"No to se tedy budeme bavit," řekla přeskakujícím hlasem Jess a oči se jí začaly plnit slzami. "Já nikam nejedu." Řekla slabě zcela zlomená dcera.
"Jessico Elleanor Cramptonová. Je mi jedno, co… prostě 1. srpna odjíždíme a ty jedeš s námi," zakřičela matka přes celou místnost, což ovšem v Jess vzbudilo jen další příval vzteku.
" Víš co? Možná by bylo lepší, kdybych se vůbec nenarodila… nesnáším tě…" vykřikla ještě naposled na svou matku a plná vzteku se rozběhla po schodech do svého pokoje. Prudce otevřela dveře a zuřivě se rozhlížela po pokoji. Konečně zahlédla to, co právě v téhle chvíli potřebovala. Hlavou se jí hnali tisíce myšlenek. Prohrabovala se s obrovskou vervou kufrem a hledala svou hůlku. Konečně ji našla, jedenáct a půl palce dlouhá s žíní jednorožce. Rozhlédla se po pokoji. Naposled? Sama tajně doufala, že ne. Tuhle myšlenku ovšem okamžitě zahnala, popadla hůlku a vypadla z pokoje. Seběhla do prvního patra, proklouzla do koupelny a zamkla. Zničeně se opřela o stěnu vany a slzy se jí valily po tvářích proudem. Styděla se za ten pláč. Setřela slzy, nadechla se. Začala přemýšlet. Uchopila pevně hůlku do levé ruky a namířila na své ruce.
"Interdico…" pronesla tiše a prudce hůlkou trhla. To samé i na druhé ruce. Těsně předtím, než omdlela, rozmyslela si to… ona přece vůbec nechce zemřít… ona přece vůbec nechce skončit, už nikdy nevidět ani matku, ani Sebastiana, ani Daniela, ani Jenn... ne!… naposledy ještě pohlédla na své zápěstí, z hlubokých řezných ran způsobených kouzlem se řinula krev a životodárné teplo jejího těla mizelo společně s ní.... tma...
Když toho dne našli Jessicu Cramptonovou v koupelně, nikdo nevěděl, co dělat…


Takže,Dromedko, jak už jsem říkala, prolog je fakt úžasný a už se moc těším na pokračování, protože to vypadá hodně zajímavě...takže šup šup, ať je tady první kapitolka:-)