2. kapitola - Začni si zvykat...

20. dubna 2008 v 20:22 | Dromeda |  Druhá šance
Tak milý čtenáři... XD po dlouhé době, pár básních a po několika vymazaných souborech se vítám zpátky... =D Přicházím s novou kapitolou k Druhé šanci... ano, myslím, že jsem taky přetrpěla lehkou krizi a možná nejsem ještzě zcela vyléčená... osobně si myslím, že je tahle kapitola taková nijaká, neob alespoň není slušná... ale uvidíme, jak se vám bude líbit. Každopádně si ji přečtěte a kdyžtak zanechte komentář... jestli se vám to vůbec líbí... a jestli ne tak alespoň kritiku nechte, ať vím, čemu se vyvarovat... Díky moc za případné komenty :) ... Dromedka

Na Londýnském nádraží bylo rušno. Spousty lidí procházely kolem ohromené Jess, která pečlivě prohlížela jejich tváře. Jednou nebo dvakrát zahlédla skupinku lidí oblečených v podivných směsicích mudlovského oblečení a většinou i táhnoucích obrovský vozík, na kterém nechyběla sova nebo jiné, pro jinak usedlé Angličany, neobvyklé zvíře. Bylo to asi pět týdnů poté, co ji bratr odnesl do nemocnice U Merlina a asi tři po tom, co ji pustili. Také to bylo asi dva týdny potom, co se s obrovským množstvím kufrů a s několika bednami nábytku mudlovsky přestěhovali do Anglie, přímo do hlavního města. Pro Jess to bylo poprvé, co letěla letadlem takhle daleko. I když se velice snažila a prosila, kvůli hádkám rodičů nikdy do Evropy nevycestovala.
"Jess? Jsi v pořádku?" ozval se ustaraný hlas jejího bratra. Sebastian nakonec musel jet s nimi… a nebylo to ani tak proto, že mu vlastně v Americe scházel ještě jeden rok studia jako pokročilému, ale spíš proto, že nechtěl nechat svou sestru ve společnosti pouze její matky. Dneska s nimi ani nepřišla. Jess si to nepřála. Plné radosti jí na rtech přistál lehký úsměv a s dlouho postrádanými jiskřičkami v očích přikývla. Koneckonců, byla ráda, že je tady, že už má za sebou otravné tři týdny strávené ve společnosti jediné ženy, kvůli které kdysi ztratila smysl života, že už konečně skončily nejhorší prázdniny jejího života.
" Možná bychom měli jít," naklonil se Sebastian opatrně ke své sestře a nervózně pohlédl na hodinky. Svým hlasem ji vytrhl z chvilkového snění. Pohodila hlavou a její husté tmavé vlasy jí vesele poskakovaly kolem tváří. Zhluboka se nadechla, popadla svůj vozík a udělala krok, potom další a další. Nakonec v plné rychlosti proběhla přepážkou mezi nástupišti devět a deset a jediné, co ji napadlo, bylo, že konečně dělá tlustou čáru za svým dosavadním životem, za Amerikou, a plná nadšení vbíhá do nového života, za novým štěstím, radosti a snad i láskou.
Sebastianovi vrtalo hlavou něco úplně jiného. Bylo dobře, když nechal Jess tak rychle nastoupit do školy? Bylo dobře, že ji nedonutil rozloučit se s matkou? Bylo dobře, že dopustil, aby jeho sestra poznala nové lidi a s nimi i nové trable, tak brzo po těch prvních? Sebastian si nebyl ničím jistý. Přivřel oči a proběhl přepážkou. Když se objevil na druhé straně a pomalu otevřel oči, z úst mu uniklo jen překvapené "wow,". Rozhlížel se kolem, nemohl uvěřit tomu, co viděl. Jeho sestra se smála, i když vypadala značně vyjeveně. Bylo vidět, že je šťastná. Tedy… šťastná v možných mezích.
" Vidíš to, Sebe? A tys říkal, že je to jenom Anglie," důraz na slově jenom nebyl nechtěný. Při pohledu na svou sestru se musel Seb vážně radovat. V očích měla takové jiskry, že by mohla někoho hravě podpálit. A že to nebyly jiskry vzteku, ale poprvé za několik týdnů, možná měsíců, pravé jiskry radosti. Přistoupil o několik kroků blíž.
"Asi bychom měli jít, podle toho, kolik je tu lidí, to nevypadá, že ta mašina bude zrovna prázdná." Jeho blažený pohled padl na zářivě červenou lokomotivu stojící opodál, vypouštějící do vzduchu oblaka hustého bílého dýmu a zahalující jím všechny kolem. Nebylo snadné jím prohlédnout, ale to teď mohlo být sourozencům ukradené.
Jess roztáhla ruce a s přivřenýma očima se točila dokola, jak jí to jen nástupiště plné lidí dovolovalo. Lidé kolem i ve spěchu uhýbali a většina ji zahrnovala nerudnými poznámkami. To ale Jess nevnímala. Byla někde úplně jinde, v jiném světě, tolik odlišném po tom, co zažila. Přivřela oči a naslouchala. Slyšela zvuk otevíraných dveří, houkajících sov, smutných hlasů rodičů, ale i sladké poslední polibky na čelo, vzlykání dětí, i…
" Červíčku, nebudeme na tebe čekat sto let. Pohni si konečně." Když ho Jess poprvé uslyšela, připadal jí jeho hlas hrubý a neomalený. Okamžitě však musela názor změnit, na což jí stačil jediný pohled do chlapcovi tváře. Prudce se zastavila. Tohle její nohy nemohly nepobrat, a tak skončila uprostřed nástupiště natažená jak dlouhá tak široká.
"Jauvajs…" brblala, když se po chvíli zvedala z dlažby a pokoušela se přitom rukou očistit hábit. Seb k ní okamžitě vyrazil, ale onen chlapec, s teď už příjemným hlasem, byl rychlejší. Natáhl k ní ruku. Chvíli si ji jen zaujatě prohlížela, ale když s ní lehce nedočkavě zakýval, podala mu tu svou a nechala se vytáhnout na nohy.
"Musíš dávat pozor. Pohled na mě je nebezpečný," zazubil se zářivě a pohodil přitom hlavou tak, že se mu zpoza ucha uvolnil právě jeden pramen černých vlasů. Elegantně jej odhrnul zpět na původní místo a zářivě se na Jess usmál. Tohle byl jeho největší trumf. Zasněně se usmála. Tuhle chvíli chtěla zachovat na věky.
" Sirius Black. Mělo by tě těšit, že mě poznáváš." Nepustil se její ruky a jen čekal, až mu ji stiskne. Dívka naposled urovnala prázdnou rukou hábit, zrakem přitom sledovala pouze Siriuse. Tenhle kluk jí byl velice sympatický. Nejen, že měl nádherné oči, oslňující úsměv, vlasy, které by mu mohla závidět polovina děvčat, navíc ještě vypadal, jako dokonalý gentleman. Jo, byl sice trochu namyšlený, ale na to okamžitě zapomněla, protože v té chvíli se jí hluboce poanglicku poklonil a lehce jí políbil ruku.
"Ehm… Je- Jessica Cramptonová,"odpověděla Jess zaraženě. Na bratra, který situaci přihlížel, a na kterého onen domnělý gentleman nezapůsobil zrovna nejlépe, ani nepohlédla. Sirius ji dlouze a hluboce zkoumal, když ale uslyšel její jméno, tedy hlavně příjmení, prudce rukou trhl a začal ji přejíždět rentgenovým zrakem, který ovšem nebyl vůbec příjemný. Jess to mírně ranilo, ale nedala na sobě nic znát.
" Nemáš něco spol…" zeptal se podezíravě, ale Sebastian ho nenechal domluvit. Stoupl si mezi něj a sklíčenou Jess, hodil na Siriuse zlostný pohled, popadl svou sestru za rukáv a táhl ji pryč.
"Pojď, musíme jít. Vůbec si ho nevšímej… je to jen …" Co všechno ovšem Sirius je, se už kamarádi nedozvěděli, protože Sebastianova slova přehlušil dlouhý hvizd píšťalky a mohutné syčení páry stoupající z komína. Než si kdokoli konečně uvědomil, co se stalo, byli už sourozenci dávno pryč. Sirius se na kamarády otočil, párkrát pokrčil rameny, nasadil podivený výraz a s nevěřícným kroucením hlavy a se spoustou nerudným poznámek pokračoval v buzerování drobného, stále pokašlávajícího chlapce, krčícího se za hromadou kufrů.
--*-
"Hele, tady to vypadá celkem volně," zaradoval se Sebastian, když konečně našel po několikaminutovém prohlížení vlaku jedno volné kupé. Nasoukal se i s Jessiinými kufry dovnitř a s hlasitým výdechem padl na sedadlo. Jess se pečlivě usadila naproti a začala prohrabávat drobnou kabelku, kterou měla přes rameno. Vlastně ani nevěděla, co hledá. Myšlenkami se vznášela někde mezi nebem a zemí a na malou chvíli mohla konečně zapomenout na matku, otce a všechno, co s takovou neochotou nechala v Americe. To, na co narazila, ji vrátilo zpět na zem. Velmi pomalu vytáhla fotku, která kdysi stávala na poličce před koupelnou. Lehce se usmála na svého otce, Sebastiana obdařila podobným úsměvem, matku přešla bez sebemenší známky zájmu, ale se zkoumavým pohledem spočinula na své osobě. V té chvíli, kdy šťastnou rodinku fotil prodavač banánů, byla šťastná. Všichni byli pohromadě, o víkendu se měla sejít se svojí nejlepší kamarádkou Jenn a v neděli potom měla rande s Danielem. Teď sedí tady, skoro dva roky po pořízení této fotky. Už dva týdny Daniela neviděla. Psali si sice dopisy, ale sovy nelétali tak rychle, aby dostávala poštu každý den. Vzpomněla si na chvíle strávené s ním, s Jenn, s otcem a po tváři se jí skutálela slza. Další a další. Ve chvíli, kdy Sebastian spatřil sestru opět se utápějící v slzách, vstal a posadil se vedle ní. Vytrhl jí fotku s ruky, objal kolem ramen a rodičovským hlasem ji konejšil. Od oné události 25. července se jejich vztah radikálně změnil. Sebastian cítil potřebu svou sestru chránit, podržet ji ve chvílích, kdy to nejvíce potřebovala, nahradit jí "ztracené" rodiče… a ona jeho nabídku přijala. Od té doby už nebyli jen "brácha a ségra, kteří jedou sami za sebe", ale "bratr a sestra, které už nic nerozdělí."
"No tak, nechej toho, vždyť je to tady přece super. Podívej noví lidé, nové prostředí,"
" Já vím, Sebe. Já… si jen tak vzpomněla…" usmála se na svého bratra ne zrovna přesvědčivě a rukávem utřela uslzené oči. Seb tušil, že je na tom špatně, ale v téhle chvíli ji nechtěl ještě více ubližovat, protože věděl, jak se může všechno zhoršit, když vás lidé utěšují. Usmál se na sestru, mrkl na ni a vrátil se zpátky na sedadlo. Fotku si sám zastrčil do kapsy u kalhot. Byl přesvědčen, že bez ní, bude Jess líp.
"Hééééj, Evansová…" Jess sebou při výkřiku, který se rozléhal po celém vagónu, trhla. Mnohem více ji ovšem vylekalo, když někdo rozrazil dveře a celé kupé zalila záplava zářivě rudých vlasů.
"Ehm… promiň… jenom… momentík…" slyšela Jess příjemný holčičí hlas, ale odkud vychází, vidět nemohla, protože ji právě oči zakryl hábit, který spadl z vrchních pater úložného prostoru, když se do něj pokoušela mladá dívka narvat. Seb na ni zůstal s otevřenou pusou civět. Dívka se mu ovšem ztratila z očí, když zašeptala potichu nějakou formuli a zmizela. Nestačil ani pořádně zamrkat, když se dveře rozletěly podruhé. Tentokrát v nich stál pohledný chlapec s brýlemi na očích, v hábitu s červeno-zlatou výšivkou a značně rozcuchanými vlasy. Prohlédl si nejdřív Sebastiana a potom i hromadu hábitů, která kdysi bývala Jess.
"Neviděli jste tady náhodou…" začal, ale zarazil se, když konečně spatřil tvář dívky, zahalené v té kupě oblečení.
" Hééééj, Tichošlápku… tady je ta z nástupiště…" zakřičel na chlapce, který zřejmě prohledával kupé stejně tak, jako on. Ten se okamžitě přihnal, ale když spatřil úplně rudou Jess se zmuchlaným hábitem zamotaným kolem rukou, s vlasy rozcuchanými, trčícími na všechny strany a zuřící na tu prapodivnou dívku, neudržel se. Začal svým štěkavým smíchem upozorňovat i ostatní cestující ve vlaku.
" Hahaha…" pronesla Jess sarkasticky a pokoušela se opět poskládat kdysi hezky složený hábit. "Chtěli jste snad něco, hoši?" vypálila ze sebe dost nevrle, ale na Siriuse ani nepohlédla. Dlouhé rukávy její mikiny sice zakrývaly jizvy, které se už nikdy nezahojí, protože byly způsobeny kouzlem, samy, ale i kdyby ne, Jess by si je stáhla co nejníže k dlaním a zničila tak jakýkoli důvod pro zbytečné otázky.
"Jo, chtěl sem se tě na něco zeptat… nemáš něco spol…" začal, ale byl dnes již podruhé přerušen. Uslyšel totiž velice zvláštní zvuk vycházející z úložného prostoru.
"Héééj, co tam máš?" ozval se velice inteligentně James a pokoušel se co nejrychleji dostat kolem kamaráda a vše prozkoumat. Uvědomoval si totiž, jak snadno může člověk zmizet z očí, vždyť on sám vlastnil neviditelný plášť. V té chvíli by ho nikdo nepřesvědčil, že tam podivná dívka z nástupiště neukrývá bůhvíco, nebo bůhvíkoho. Zaslepen touhou najít svou rudovlasou krásku, nemohl si všimnout nohy, kterou mu podstrčil Sebastian…
"Ááá…" zakřičela Jess, když na ní James přistál. "Co to, sakra, děláš?" vyhrkli oba ve stejnou chvíli. Kdyby se v téhle chvíli nenaplnilo kupé křikem rozzlobené Jess, smíchem Sebastiena i Siriuse, nerudnými poznámkami Jemese, byl by pravděpodobně velmi jasně slyšet smích rudovlásky ozývající se z úložného prostoru.
"Jestli… ji… tady… někde schováváš…" chrlil ze sebe James, když se pokoušel znovu postavit na nohy, přes funění, které přitom vydával.
"Tak co? Co uděláš mě? Nebo jí?" řekla významně Jess a pohled jí přitom zajel na poličku nad ní. Nikdo si toho nevšimnul. Nikdo kromě rudovlásky. "A kruci…" pomyslela dívka na nejhorší a jen čekala, kdy její nová spolužačka ukáže místo jejího úkrytu.
"Víte co, kluci? Au revoir. Těšilo mě, ale vážně nehodlám skončit ještě se zlomenou rukou. Papa," dostrkala Jamese až ke dveřím, sladce se na oba usmála a přivřela dveře tak prudce, až sebou hromově práskly. Chlapci jen tak tak oddělaly ruce.
"Páááni. Tak tuhle krásku musím zkrotit. Co říkáš, Dvanácteráku?" zachechtal se Sirius a uštědřil svému kamarádovi herdu do zad. :D
" Na tuhle nemáš ani ty, Tichošlápku…" řekl nezúčastněně James a po chvíli dodal: " Ale teď pojď najít Evansovou, nebo jí ani neřeknu, jakou má hroznou smůlu, že mě neviděla," a šibalsky na svého kamaráda mrkl. Ten jen nesouhlasně přikývl a vydal se spolu s kamarádem hledat tu, která právě teď udiveně koukala na novou kamarádku v kupé, ze kterého byli před chvíli tak surově vyhnáni.
Zamumlala potichu nějakou formuli a v té chvíli už ji mohli všichni zase vidět.
"Už jsou pryč?" zeptala se s jasnými stopami smíchu v hlase. "Tééda… já fakt myslela, že mě prozradíš. Fakt moc díky…" slézala opatrně kolem Jess, která na ni koukala s otevřenou pusou. "Ty jo… tak dobře jsem se už dlouho nenasmála. Kdyby si ho jenom viděla," Jess měla stále otevřenou pusu a Seb stále nechápavý výraz. "To se ti vážně povedlo," konečně se otočila na Sebastiana a tomu okamžitě sklaplo. Byla krásná, její dlouhé rudé vlasy spadající kolem tváří vesele poskakovaly, její zářivě zelené oči musely uhranout snad všechno, na co koukaly, byla štíhlá a vysoká, což skvěle podtrhovalo její světlé triko na ramínka a jeany. Zářivě se usmívala a Seb v téhle chvíli jasně pochopil, proč bez ní onen chlapec nemohl vydržet.
" Jo, jinak jsem Lily, Lily Evansová." Její úsměv byl ještě zářivější, když mu podávala ruku. Po chvíli se otočila na úplně udivenou Jess a ruku jí taky podala. "Mockrát ti děkuju. Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Dneska od něj budu mít snad pokoj," zachichotala se a posadila se vedle teď už sedící dívky.
"Já jsem Jessica Cramptonová," odpověděla a také se na dívku usmála. Vztek, který na ni ještě před chvílí měla, zmizel, protože ona měla pocit, že si s touto dívkou budou velmi blízké, ať se seznámili jakkoli.
"Já jsem Sebastian." Pokoušel se její bratr strhnout její pohled zpátky na sebe. Měl ovšem smůlu, dívka jen přikývla, protože ji zcela uchvátila krajina venku.
"Nikdy si nezvyknu, jak je to tady krásné…" vydechla zasněně a pozorovala drobné loďky houpající se na jezeru odrážejícím sluneční paprsky jako diamant. Sourozenci museli přikývnout, i když to zde viděli poprvé, protože jinak to ani nešlo.
" No nic… budu se muset vrátit. Jsem totiž primuska a máme sraz. Tam mě snad nenajde," poslední větu řekla spíše pro sebe, otočila se, obdařila všechny ještě posledním zářivým úsměvem a vyplula z kupé.
"Héééj, Evansová!" uslyšela Jess nedaleký křik a musela se zasmát, když Lily okamžitě přivřela dveře a v rychlosti se vytratila pryč. Zahlédla jen chlapce s rozcuchanými vlasy proběhnout ve spěchu kolem nedovřených dveří.
"Ach, Sebe… myslím, že si budeme muset na Anglii hodně zvykat," pronesla Jess naoko vážně a dala se do smíchu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 annetta annetta | Web | 20. dubna 2008 v 20:38 | Reagovat

moc pěkné....Jess vypadá jako milá holka:)

2 aislyn aislyn | 20. dubna 2008 v 21:06 | Reagovat

ježíííš tobylo super.....sem se pěkně zasmála.....nedočkavě čekám na další kapitolu

3 Lia Lia | 20. dubna 2008 v 21:06 | Reagovat

super..pekné:)

4 Efka Efka | 21. dubna 2008 v 13:29 | Reagovat

To jsem teda zvědavá, jak to bude dál :)

5 Gigi Gigi | Web | 21. dubna 2008 v 17:26 | Reagovat

Dromi, to byla paráda...fakt, dostala jsem záchvat smíchu....héééj,Evansová...héééj,Tichošlápku....héééj, co tam máš?...no, já jsem nemohla...fakt moc pěkná a povedená kapitolka...smekám...a to setkání Jess a Siriho bylo taky dobrý:-) jsi šikulka

6 Terka Terka | Web | 21. dubna 2008 v 20:01 | Reagovat

Krááásnýýý!!!

7 passia passia | Web | 22. dubna 2008 v 14:29 | Reagovat

uaa super

8 jayne jayne | Web | 16. července 2008 v 23:28 | Reagovat

je to uzasne..strasne sa mi to paci..tesim sa na pokracko :)

9 Nina Nina | 28. října 2008 v 12:17 | Reagovat

Jak furt "nemáš něco spol…" "Víte co, kluci? Au revoir. Těšilo mě, ale vážně nehodlám skončit ještě se zlomenou rukou. Papa," dostrkala Jamese až ke dveřím, sladce se na oba usmála a přivřela dveře tak prudce, až sebou hromově práskly. Chlapci jen tak tak oddělaly ruce.

Kapča je supr a mohla by si něco přidat!!!!!

10 MiHaRu MiHaRu | Web | 7. června 2009 v 12:19 | Reagovat

fakt super... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.