close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. Kapitola - Skvělé prázdniny

7. dubna 2008 v 21:52 | Dromeda |  Druhá šance
Konečně po delší době 1.kapitola k Druhé šanci... jestli se vám zdá, že je James trošku domácí puťka, tak ovolte, abych vás opravila... on je jen krutě zamyšlen... Doufám, že sebude líbit a děkuju za komenty... dííík...
Varování: musíte si nejprve přečíst prolog... :D:D a tématika Harryho Pottera...

"Jess?" za dveřmi se ozvalo tiché zaklepání. To Sebastian přišel zkontrolovat svoji sestru, když uslyšel vzlykání a tiše pronesené zaklínadlo. Sice bylo přes dveře těžké porozumět, ale když o chvíli později slyšel jemné klepnutí dřeva o zem, to, jakou formuli vyřkla, mu bylo úplně jedno. "Jestli si tam Jess, tak otevři. Otevři nebo si dojdu pro hůlku." Shodou okolností byl Jessiin bratr také kouzelník, a i když v jejich rodině nebyl dokázán ani jeden příslušník s kouzelnickou krví, bylo naprosto jasné, že oba sourozenci měly tyto magické schopnosti zakořeněné hluboko pod kůží.
Jeho klepání, teď už spíše bušení si všimla i matka. Odtrhla se od poklízení stolu a s neumytým nožem v ruce a se stále stejnou zástěrou doběhla ke dveřím koupelny.
"Je uvnitř a nechce otevřít. Myslím, žes to tentokrát hodně přehnala, mami. " Jeho pohled utkvěl na jejích ušmudlaných šatech a stoupal nahoru až k její zamračené tváři, kde se jí pod okem objevila nehezká vráska pochybnosti… Provrtával svou matku zlostným pohledem, nepřestal ovšem klepat na bílé dveře koupelny.
"Já? Vždyť to ona mi řekla…" zaprotestovala matka a mohutně přitom gestikulovala nožem, jakoby na dceru uvězněnou v koupelně úplně zapomněla a nepokoušela se teď o nic jiného, než přesvědčit svého syna, že ona opravdu nic neprovedla.
"Mami… proboha… Jess je tam uvnitř a neozývá se a ty se mi tu opravdu snažíš dokázat, že za to nemůžeš? Jsem snad já její matka? Já jí snad řekl, že musí odjet? " pronesl Sebastian s notnou dávkou sarkasmu a nervózně pohlédl na dveře jeho pokoje, za kterými byla na polici nad postelí uložena 12palců dlouhá hůlka z javorového dřeva. "Zůstaň tady a pokus se jí donutit, aby otevřela ty zatracený dveře," pronesl syn ke své matce přísně a rozeběhl se k pokoji. Hlavou se mu hnala spousta myšlenek… většina byla temných, plná plačící sestry, zamčených dveří a krve. Ani nevěděl proč. Popadl hůlku a rozběhl se s ní zpět. Jeho matka zatím nervózně poklepávala na dveře a vypadala, že tady myšlenkami vůbec není. Nůž přitom položila na nedalekou skříňku z bukového dřeva, hned vedle nějaké černobílé fotky. Byla na ní spokojená rodinka. Otec, matka, syn a dcera… všichni se vesele usmívali, a ačkoli se fotka nehýbala, bylo jasné, že před chvíli ještě o něčem zaníceně debatovali. Jess vždycky s otcem ráda debatovala.
Sebastian se rozehnal rukou proti matce, aby ji odstrčil o několik metrů dál. Snažila se sice protestovat, ale když si všimla hůlky v jeho ruce, neodporovala.
"Jess? Už mám hůlku, otevři nebo odejdi dál ode dveří." Ani nečekal na odpověď, poklepal na kliku a zvučným hlasem pronesl: "Alohomora." Klíč v zámku se sám otočil a dveře se otevřely. Sebastian na nic nečekal, popadl kliku…
"Och můj bože. Mami…" v té chvíli naprosto nevěděl, co dělat. Matka, která stála opodál, se za svou dcerou rozběhla, přikrčila se k ní a pokoušela se zastavit krev, která jí vytékala z hlubokých řezných ran po rukou. " Sebe… volej sanitku. Dělej, dones obvaz… honem… nestůj tam jak solný sloup a pohni." Matčin hlas ho konečně probral. Zohnul se k sestře, ale na hojivé kouzlo si netroufal. Nebyl si stoprocentně jistý, jestli by ho v téhle chvíli zvládl. "Accio obvaz. Ale hodně rychle…" čekal, co se stane, protože při pohledu na sestru si nebyl absolutně jistý, jestli v něm ještě nějaká kouzelnická moc zbyla. Nicméně pravděpodobně ano, protože za vteřinu bylo slyšet prásknutí dvířek v pokoji a letící obvaz se brzy objevil v koupelně.
"Zavolej sanitku, Sebastiane. Okamžitě," řekla matka mírně hystericky a otočila se prudce k synovi. Zástěru měla celou umazanou krví…
"Nemůžeme volat mudlovskou, teda nekouzelnickou sanitku, mami. Ona je kouzelník…" pohlédl na svou sestru, která byla ve tváři bílá jako stěna. "Něco zkusím, počkej tu na mě… za chvíli se vrátím." Vložil sestře do ruky její hůlku, která byla zakutálená pod umyvadlem, popadl ji za zápěstí a začal se hluboce soustředit na jediné místo, kde si byl jistý, že mu teď pomůžou.
Merlinova kouzelnická nemocnice… Merlinova kouzelnická nemocnice… Merlinova kouzelnická nemocnice… ještě než otevřel oči, bylo mu zcela jasné, že se všechno povedlo. Nejen, že ho do nosu udeřila vůně čistého prádla a čistoty všeobecně, ale i spousta hlasů, které slyšel, mu jasně napovídaly, že je tam, kde potřebuje. Otevřel oči. Všude kolem bylo bílo, většina lidí, kteří chodili kolem, měla pláště sytě zelené barvy, ostatní měli většinou nějakou tu ruku nebo jinou část těla navíc. Několik lidí si jej už všimlo a přihnalo se blíž. Hůlky jen svištěly vzduchem.
"Moje setra potřebuje pomoc," zakřičel na celou místnost. Všichni ztichli. To ticho pro něj bylo stokrát horší, než kdyby všichni mluvili a chodili kolem bez povšimnutí. Ani si vlastně nestihl uvědomit, co se děje, dva lidé v zelených dlouhých pláštích popadli Jess a odnesli ji někam, kde jí v téhle chvíli mohli určitě pomoci víc, jak on. Sebastian stál, šaty poskvrněné sestřinou krví… lidé kolem něj procházeli, sem tam se někteří zastavili a zvědavě se ho vyptávali, ale Sebastian jim nevěnoval sebemenší pozornost. Jeho sestra se pokusila zabít, jeho sestřička teď leží U Merlina a může za to zase jeho matka… matka… zatočil se na místě a zmizel.
--*-
" Sakriš, Dvanácteráku… viděls tu novou sousedku? Je k nakousnutí…" odvrátil Sirius pohled od okna, aby lépe dohlédl na svého kamaráda, který seděl na posteli a zabraně prohlížel nějakou fotku. Bylo to už měsíc po Jessiině pokusu o sebevraždu. Mezi ní a těmito dvěma chlapci nebyl jen oceán, ale i zvláštní zeď neznáma, o které ovšem zatím ani jeden z nich nevěděl.
Siriusovi se na krku houpal fungl nový model kouzelnického dalekohledu. " Tahle věcička je úplně skvělá… můžeš tady zmáčknout tohle… vidíš úplně všechno, na co ses koukal ještě jednou a zpomaleně." Přiložil si dalekohled k očím a zabraně pozoroval právě nahranou sousedku.
"Páni… ona měla zelenou podprsenku… héééj Dvanácteráku? Posloucháš mě vůbec?" odtrhl zrak od obrázku svlékající se dívky a s výrazem zadostiučinění popadl nedaleký hrnek. Chvíli sváděl vnitřní souboj s jeho horším já, ale nakonec hrnek položil. Z nedaleké postele si vybral ten nejnepohodlněji a nejtvrději vypadající polštář a mrštil jím po kamarádovi. Kdyby ho v téhle chvíli spatřil nějaký mudla, musel by uznat, že i když Sirius baseball nikdy nehrál, musel by být alespoň obstojný nadhazovač. Polštář zasáhl svůj cíl a donutil tak Jamese, aby se naštvaně ohnal po nepříteli, kterého ovšem nemohl zasáhnout, protože se mezitím rozplácl o podlahu. Chvíli na polštář hloupě koukal, ale v zápětí si uvědomil, co se stalo.
"Au… Co… to?" pohlédl dotčeně na Siriuse a masíroval si na hlavě místo, kam před chvílí dostal. Sirius se ovšem na stoličce svíjel smíchy, a i když se přitom snažil, aby nevypadl, měl James nutkavou potřebu vyhodit ho z okna sám. Zkoumavě ho prohlížel, nakonec si ovšem jen zkroušeně oddechl a znova se zahleděl na černobílou fotku, kde stáli čtyři chlapci na nádvoří nějakého hradu.
"Ať tě to ani nenapadne." Dodal, když koutkem oka pozoroval Siriuse, jak se natahuje po hrnku. Ten vztáhl popuzeně ruku zpátky, ale ani tak nepřestal hrnek propalovat pohledem.
"Ptal jsem se, jestli mě vůbec posloucháš," vypadlo z něj za chvíli.
" Jo jasně… jen jsem…" pokusil se James všechno objasnit trochu zasněným hlasem. Zasekl se ovšem v půlce věty a skončil tak akorát s blaženým a trochu přihlouplým úsměvem opět zírat na fotku. Tu objevil schovanou ve svém kufru a právě před chvílí si uvědomil, že v pozadí je nějaká dívka s dlouhými vlasy. V té chvíli by nikdo nebyl schopen ho přesvědčit, že to není Evansová.
PRÁSK! Hrnek ho minul jen o milimetr a roztříštil se o stěnu pokoje.
"Sakra… co blbneš?" vzpamatoval se James a teď přímo spaloval Siriuse pohledem.
"Promiň… nemohl… jsem… si… pomoct…" odpovídal kamarád v pauzách, kdy se zrovna nesmál svým štěkavým smíchem.
"Reparo. Ten byl můj oblíbený… cos to povídal s tou sousedkou?" podíval se James se zdviženým obočím na Siriuse a snažil se, aby to vyznělo alespoň trochu tak, že ho to zajímá.
"Ale nic, kámo. Cos to tam tak zamilovaně zkoumal?" pronesl zvědavě Sirius a natahoval krk směrem k posteli. " Ale to nic nebylo." Zasmál se James trochu moc strojeně a pokusil se přitom v rychlosti schovat fotku pod polštář. Nebylo to ovšem dost rychle na to, aby zabránil Siriusovi, který se v mžiku objevil hned vedle postele, fotku ukrást. Zkoumavě si ji teď prohlížel i on a pak zcela vážným hlasem pronesl: "Tobě se líbí Červíček? Nebo snad Náměsíčník?" To už James nevydržel a začal se řehtat na celé kolo. Sirius pozvedl jedno obočí, zklamaně se na patě otočil a hodil mu fotku zpátky na postel. Pozoroval Jamese s předstíranou starostí a kroutil přitom zcela nevěřícně hlavou. Sedl si zpátky na židli, rezignovaně popadl dalekohled a zakoukal se zpátky na ulici.
" Tichošlápku?" ozval se po chvíli a nenápadně přitom prohlížel pokoj, jestli ještě někde nenajde nějaký přebytečný hrnek, který by mu mohl skončit třeba za uchem.
"Hmm?" Sirius se ani neotočil, jen stále soustředěně koukal do dalekohledu.
" Myslíš, že se Evansové líbím?" pronesl vážným hlasem a sklopil zrak zpět k fotce.
"Hmm…" pronesl zcela bezvýrazně Sirius.
"Taky si myslím… ale nemyslíš, že by se do mě mohla konečně zamilovat?"
"Hmm…" opět zcela bezvýznamný tón.
"A tak myslíš, že bych to měl ještě zkoušet?"
"Hmm…" pronesl ještě naposled Sirius a umě se vyhnul špatně mířenému hrnku, který proletěl oknem ven na zahradu. James si jen naštvaně odfrkl a přestal se raději kamarádovi věnovat. Bylo zcela jisté, že dokud se bude sousedka převlékat, nemá nejmenší šanci něco z něj dostat.
Když se o pár hodin později konečně objevili v kuchyni, vypadalo to, že s bolavou hlavou skončil nakonec jen James. Pohled, kterým kamaráda pozoroval, už nebyl vražedný, a ona chuť vyhodit ho z okna už taky zmizela. Právě naopak, vypadal, jakoby na vše dokonale zapomněl.
"To byste nevěřili, co jsem právě našla mezi růžemi," pronesla žena s havranově černými vlasy, když vcházela zahradními dveřmi do přichystané jídelny. Všechny pohledy v místnosti padly na nakřápnutý hrnek v její ruce. James a Sirius jen souhlasně zavrtěli hlavami, ale když se žena s nechápavým výrazem kousek vzdálila, začali se oba pochechtávat.
"Ten ale letěl co?" šťouchl si Sirius do Jamese.
"Škoda, že ne o několik centimetrů víc vpravo," Odpověděl chlapec šibalsky a při pomyšlení, že by nebyl jediný s boulí, se mu v očích rozzářily veselé jiskřičky. Dosedl na pohodlně vypadající židli a nezbylo mu nic jiného, než čekat na večeři.
"Pamatuješ, o čem jsme se nahoře bavili?" otočil se na svého kamaráda po chvíli a čekal, až se i on usadí vedle něj.
"Hmm…" odpověděl monotónně. James si ho změřil pohledem, ale pro tuto chvíli se rozhodl, že nebude dělat nic, co by se ho mohlo dotknout. Přece jen potřeboval radu kamaráda. Siriuse samotného evidentně jeho vlastní vtip pobavil, ale když viděl, jak se James tváří, okamžitě pochechtávání nechal.
"Co myslíš? Mám u Evansové šanci?"
"Víš co, brácho? Vykašli se na ni! Ona je sice hezká, to jo, ale… podívej se na mě. Žádnou stálou nemám a jak si hezky žiju." Při těchto slovech zvedl nohy na protější židli a slastně roztáhl ruce. Okamžitě je zase ale sundal, protože do místnosti právě vplula vyšší žena nyní už bez hrnku i beze zbytků hlíny za nehty.
"Ty si ale pako… o to právě jde." Zasyčel na něj šeptem James a usmál se přitom na procházející matku. Když opět zmizela pro něco ve špajzce, Sirius na nic nečekal, opět vrátil nohy na židli, ruce založil za hlavu a změřil si Jamese od hlavy až k patě. Dával si chvíli načas, ale potom naprosto klidným hlasem pronesl: "Kdybych tě neznal, Dvanácteráku, skoro bych řekl, že to s tou Evansovou myslíš fakt vážně."
James si smutně povzdychl: " Ty jseš vážně děsnej, víš to?" opřel se o židli, přivřel oči a začal se myšlenkami potulovat někde úplně jinde, v jiné části Anglie, v cizím dívčím pokoji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 8. dubna 2008 v 15:59 | Reagovat

Skvělá kapča,Dromedko...fakt jsi šikulka...a jako to s Jess...ta její matka je fakt asi padlá na hlavu...doufám,že Seb se přestěhuje s nimi,ptž nvm,co by bez něj Jess dělala jenom s tou fúrií... a jako Sirius s Jamesem:-D fakt házet po sobě hrnky:-D to můžeš vymyslet jenom ty...už se těším na pokráčko:-)

2 Kayla Kayla | 8. dubna 2008 v 16:48 | Reagovat

super uz se tesim na dalsi

3 Dromedka Dromedka | Web | 8. dubna 2008 v 19:41 | Reagovat

Oni po sobě házeli polstářem... :D :D a jinak nechej se překvapit... a děkuju... :-)

4 Efik Efik | 8. dubna 2008 v 20:10 | Reagovat

Náhodou, mě ten hrnek taky napadl, nezávisle na Dromedce..... ;) jinak hooodně zajímavá povídka..... jsem zvědavá jak to bude dál

5 Hermi Hermi | 9. dubna 2008 v 18:25 | Reagovat

začíná to zajímavě :) tak honem další kapitolu!!! :)

6 Lia Lia | 11. dubna 2008 v 14:23 | Reagovat

no zatial zaujimave....och..no som zvedava na dalsiu kapitolu...a ako to bude s Jess...:)

7 Jenny Jenny | Web | 20. dubna 2008 v 15:16 | Reagovat

Pěkný, pěkný. Siri je fakt hustej=D A líbí se mi zabouchlej James...paráda,moc se mi to líbilo. Netrpělivě čekám na new kapitolkuu

8 passia passia | Web | 21. dubna 2008 v 21:24 | Reagovat

8-D pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.