První kapitola - Pokoj číslo 11- 2.část

31. března 2008 v 17:32 | Dromeda |  Book by Dromeda
Pokračování...

Už zase ležel na zemi pokoje. Chtělo se mu brečet. Myslel na Gabrielu tak mocně, že si ji najednou začal velice přesně představovat. Zaslechl, jak se za rohem hlasitě směje, když poprvé spatřila jeho podivný tvar nosu, slyšel, jak usilovně přemýšlela nad jejich problémy v pozdější době, jak se strachem v hlase vyprávěla, co by se mělo stát, a jak potom popisovala její odchod, který nepřicházel, ale jednou přijít měl. Teď už brečel. Tedy spíše… brečel by, kdyby mu nepřišel najednou podivný onen zvuk lehkých kroků ozývající se z koupelny. Nebylo to cupitání malého dítěte, nebyl to ani smích, ani Gabrielin hlas. Byli to hlasité, i když lehké kroky po římse. Allan se zaradoval. Ten zvuk mu ji opět velice připomněl. S hrozným pocitem procitnutí si však náhle vybavil, kde asi teď Gabriela je a začal se naopak strachovat nejen o sebe, ale i o to malé dítě v koupelně, ať to bylo cokoli. Kolik lidí se v sobotu v noci tajně plíží na internát školy, aby se vloupalo přesně do toho poschodí, kde je Allan ukrytý, zrovna v tu dobu, kdy s láskou vzpomínal na Gabrielu? Allan začal propočítávat pravděpodobnost. Výsledná hodnota mu zcela jistě ukázala, že se sem někdo buď vloupává, nebo hledá jeho. Obě možnosti byli strašné. Chtěl se vyplížit z pokoje, ale uvědomil si, že spadl. Najednou před sebou uviděl nějakou siluetu. "Kruci… No tak Gab, tohle mi nedělej." Řekl si, i když musel vědět, že to Gabriela stoprocentně není. "Gab, co tady vůbec dělám??" Podíval se kolem sebe. Silueta byla Gabriele stále podobnější, ale on taky zaslechl kroky v koupelně. Dítě naposled táhle a bolestně zaštkalo. "Honeeem." Pomyslel si s velkou vážností Allan. Pořád ho hrozně bolela hlava. "Tohle je řece tvůj pokoj, Gab, tak mi poraď." Promluvil na siluetu. Ani se nepohnula. Slyšel, jak si neznámý v koupelně hodil dítě kolem krku a vychází z koupelny. "No jasně… oknem asi nepoleze." Otočil se na místě a zalezl do úzké mezery mezi postele. I když tady bydlela Gabriela sama, přestože odešla nedávno, její pokoj ještě nebyl úplně vyklizen. Byli tu dvě postele. Allan se jí nikdy nezeptal, proč dvě. Nezeptal se jí na spoustu věcí. Podíval se na siluetu a lehce se na ni usmál. Přistoupila blíž. Všiml si, že je to opravdu Gabriela, ale něco na ní nebylo v pořádku. Nejen že byla o několik let jakoby starší, byla celá zešedlá a jakoby z vosku. Nikdy si tím nebyl stoprocentně jistý, asi i díky té bolesti ve spáncích, ale v té chvíli byl naprosto přesvědčen, že se na něj tahle vosková Gabriela usmála a mírně pokynula hlavou doprava. Otočil se, jak ukázala. Uviděl malou černou truhličku zamčenou malým nenápadným zámkem. I když byl nenápadný, byl to zámek a Allan neměl klíč. Byl si naprosto jistý, že to co hledá je právě uvnitř téhle malé truhličky. Opět pohlédl na siluetu, která teď v poklidu stála nedaleko a ačkoli si okusovala velmi zaměstnaně nehty, mohl si všimnout, že ho pokradmu pozoruje. "Gabrielo?" Zvedla k němu hlavu a upřela na něj ty modré oči. Teď si uvědomil, že vlastně ani modré nebyli. Teda byli modré, ale ne tou neskutečnou modří s jakou se mohla pyšnit jedině pravá Gabriela. Byli prostě obyčejně modré. Tak obyčejně, že ho z toho přeběhl mráz po zádech. Ať tohle bylo cokoli, nebyla to skutečná Gabriela. Možná jen stín nebo kopie částečně uvolněná z těla. "Kruci… co to žvaním… uvolněná z těla??" Sám se nad svými myšlenkovými pochody zarazil. Nehodlal ovšem nad tím teď přemýšlet, doufal, že na to bude čas později. Možná když najde to, pro co se sem v noci vloupal, bude se moci Gabriely zeptat sám. V koupelně to zarachotilo. Dítě se asi probralo a pokoušelo se dostat ze svého zajetí. Falešná Gabriela se zatím přiblížila k Allanovi a pozorovala ho prázdnýma očima. Všiml si, že ani vlasy neměla tak jako vždycky, nepovlávaly ve vždy přítomném vánku… ani se nehnuly. Přitáhl si skříňku k sobě a pokoušel se do ní dostat násilím. Právě se chystal udeřit do ní botou na své noze, když se na něj najednou vrhla vosková napodobenina a zuřivě při tom kroutila hlavou. Přiložila si prst k ústům a uchopila ho za zápěstí. Pokoušela se zřejmě vyslovit nějaké slovo nebo větu, zuřivě otvírala pusu, ale z jejích úst nevyšla ani hláska. "No tak Gab, neblbni. Dobře, pochopil jsem to, nebudu to otvírat ano?" Dívka tolik podobná pravé Gab, která byla nyní tak daleko, přikývla. "Dobře, tak co mám dělat?" zeptal se se zájmem v hlase. Náhle si ale uvědomil, že z blízka je nějaká průzračná. Všimla si toho taky, a tak se podívala na své ruce, které se začali mírně rozpouštět v přívalu světla z chodby, a s hrůzou ve svých modrých očích pohlédla do Allanových kaštanových. Zatímco se pomalu rozpouštěla, začala kolem sebe házet rukama a zřejmě se snažila Allanovi něco vysvětlit. Podle výrazu v její tváři, těsně předtím než zmizela, pochopil, že je to velmi důležité. Bohužel ale absolutně nechápal, co se mu pomocí těchto zvuků a pohybů snaží sdělit. Všiml si jen, že velmi často ukazuje na zrcadlo. Těsně předtím, než její havranové vlasy splynuli spolu s očima i celou Gabrielou se vzduchem kolem, spatřil v jejím obličeji hrůzu, a skrz ni, že klika na dveřích mění svou pozici a dveře se pomalu otvírají. V mžiku zapadl mezi postele a snažil se skrýt mezi nepovlečenými polštáři válejícími se kolem postelí.
"Proč jsou na zemi?" řekl by si pravděpodobně, ale v té chvíli, kdy ležel na podlaze pokoje a pozoroval postavu stále se přibližující k jeho úkrytu, na to ani nepomyslel. Byla to žena. Tím si byl jistý. Mohlo jí být tak kolem 28, ale jistě by to neřekl, menší, štíhlé tělo bylo zabaleno do starých hadrů, tedy tak mu to aspoň připadlo. Do tváře jí neviděl, ale kdyby jo, viděl by černé oči ukryté pod hustým neudržovaným obočím, její tenké a nevýrazné rty připomínající jen čmáranici nějakého dítěte na jinak čistém papíře její pleti, tváře propadlé a víčka až příliš těžká. Náhle si uvědomil, že pozoruje černou truhličku, kterou v tom spěchu nechal ležet na posteli.
"Ano…" Její hlas byl na ženu jejího vzezření až příliš hrubý. Bylo v něm slyšet cosi jako příval obrovského štěstí. "Ano…" hodila tu věc, která ji tolik tížila, na postel a Allan si s hrůzou uvědomil, že je to dítě. Vypadalo jako by spalo a bylo mu jasné, že není z tohohle intru. Nikdy ho tady neviděl. Popravdě řečeno, nikdy jemu podobné dítě vlastně neviděl. Mělo vlásky bravy podivné žluti a nemohl rozeznat, jestli je to kluk nebo holčička. Mělo asi něco kolem 5 let. Jeho oblečení jakoby ani nebylo. Mělo na sobě jen tenkou přikrývku, do které bylo dost neohrabaně zabaleno, zřejmě ve spěchu. Očka drželo pevně u sebe a svět kolem snad ani nevnímalo. Byla to holčička a měla krásně modré oči, to ovšem Allan nemohl vidět.
" Tady to není, Ell… ale tohle si vemem s sebou." Usmála se a popadla truhličku do, na její věk dost vrásčitých, rukou s dlouhými umělými nedobře přilepenými nehty a strčila do děvčátka takovou silou, že spadlo z postele. "Neválej se a vstávej… nevidíš, že spěcháme?" Elleanor držela víčka stále pevně přimknuty, jako by snad bloudila v nějakém zlém snu bez konce. Měla vyděšený výraz, když ji žena popadla a znovu přehodila přes hlavu na záda. Nakonec se znovu rozhlédla po pokoji a spatřila to, co Allan nejmíň chtěl, aby našla. Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že je to dost důležité. Žena ovšem jen koukla do zrcadla, uchopila vyčnívající pramínek blonďatých vlasů a ladným pohybem si jej dala za ucho.
"Dneska mi to sekne, Ell, co říkáš?" Nečekala na odpověď a odešla pryč.
"Kruci" ulevil si Allan zklamaně, když uslyšel slabé vrzání zavírajících se dveří. "A je to v háji. Nemám ani skříňku, ani ten klíč. Akorát doufám, že se sem ta ženská nevrátí a nebude ho hledat. To by mi tak ještě…" Těsně předtím, než omdlel, si ještě Allan uvědomil, že vlastně ani neslyšel zavření dveří, a že by měl být možná tišeji. A potom, dnes již podruhé, pocítil prudkou bolest v týlu, jako by ho někdo uhodil do hlavy velmi těžkým předmětem. Byla to ona černá truhla skrývající tajemství a možná i klíč ke Gabriele.
Spatřil ji znova. Seděl zrovna ve školní jídelně, osamocen jako vždycky. Menší děti na něj vzhlíželi se strachem, ti starší s respektem. Nevěděl, co bylo horší. "Buď mě považují za ďábla a bojí se mě, nebo věří všem těch neskutečně pitomým pověrám a skoro mě uctívají," zuřil Allan každou chvíli, kdy bylo s kým nebo ho to prostě vyprovokovalo. Od té doby, kdy potkal Gabrielu na záchodcích, uplynulo už pár měsíců. Měli za sebou první pololetí, dokonce i jarní prázdniny… Byl na ni sice trochu naštvaný za ten nehorázný smích kvůli jeho nosu, ale dělalo mu čím dál tím větší potěšení, jen tak na ni myslet, s otevřenýma očima vzpomínat na ty krásné oči, které si svou fantazií upravil do nejskvělejšího tvaru na světě. Právě na ni takhle vzpomínal a najednou:
"Ahoj Allane."
Prostě se najednou objevila asi 10 cm od jeho hlavy a velmi krásně se usmívala. Pokoušel se co nejrychleji zavřít pusu, kterou mu donutil otevřít jeden zvlášť nádherný pohled do těch modrých očiček, moc kvapně spolkl kus obalovaného karbenátku a zcela nečekaně se začal dusit. Ladným pohybem oběhla židli a začala Allana zuřivě mlátit do zad. Když se trochu uklidnil a vypil asi dva litry nedoslazené a ředěné minerálky, podíval se na svou zachránkyni i útočníka. Upřeně a starostlivě ho pozorovala. Nejistě se usmála a začala si kousat nehet. " Ahoj Gabrielo. Ani nevíš, jak sem rád, že sem tě potkal zrovna tu," řekl s trochou ironie, protože měl na ni pořád vztek, kvůli tomu nosu, a záda ho přece jen bolela, i když mohl být rád, že se ho vůbec dotkla. Gabriela to však nezaznamenala. "A já sem myslela, že si se lekl," začala se zase smát. Allan se na ni zamračil a zamumlal něco v tom smyslu, že vůbec ne, ale s notnou dávkou ironie. Chvíli tam jen tak stála. "Posaď se ke mně, jestli chceš," řekl Allan, ale oběd už raději odložil.
"Kdepak si byla takovou dobu, co sem tě neviděl?"
"Špatně si koukal," řekla téměř přízračně a mrkla na něj, "já tě viděla několikrát." A zachichotala se. "A neříkej mi, prosím tě, Gabrielo… stačí Gab."
"Dobře, Gab." Taky se pokusil na ni mrknout podobně, jako ona mrkala na něj, ale připomínalo to spíše samovolný tik v oku. Rychle se napil minerálky a pohlédl mlsně na karbenátek.
"Klidně jez, vím, že máš hlad," a mrkla na něj tím svým krásným víčkem s dlouhými řasami, až se mu z toho zatočila hlava.
"Radši ne," oba se zasmáli, ale vypadalo to jaksi strojeně. Opět se pokusil mrknout, ale prostě mu to nešlo.
"Jednou tě to naučím." Allan se na ni zvědavě podíval. Z tónu jejího hlasu poznal, že to není žádný slib ani nikdy nevyplněná věštba. Byla to prostě pravda a on si byl jistý, že tomu jednou tak bude.
"Gabrielo?" Vzpomněl si náhle, že se jí chtěl na něco zeptat. Zvědavě zvedla obočí, lehce se usmála a odložila ruku ode rtů. "Gab…" pokračoval, ale slova jako by se mu ztrácela na půli cesty z mozku na jazyk. "Chtěl sem se na něco zeptat…" Stále na něj upřeně koukala těma jasnýma očima, které se mu zarývali hluboko pod kůži, a on věděl, že o něm ví víc než je zdrávo. "Gab, jak… jak je možné, že mě znáš. Teda… já sem tě sice viděl a znal sem tě, ale… " chtěl pokračovat, ale ona ho přerušila: "Ne, ty mě neznáš. Neznal si mě tehdy ani teď. A já tě taky neznám. Jen vím, jak se jmenuješ. A v tom je veliký rozdíl." Zvědavě se na ni zadíval. Bylo mu tehdy něco kolem 12let, ale už v té chvíli si uvědomil, že ta dívka je velice chytrá a velmi zvláštní. Měl možnost s ní mluvit teprve podruhé v životě, a přesto měl pocit, jako by před ním stála ta Gab, kterou on znal, ta Gab, na kterou on často myslel ve snech, ta Gab, kterou nikdy nepotká, protože je jen výplodem jeho fantazie. Musela si všimnout, jak na ni zasněně kouká, protože se najednou prudce zvedla, svraštila obočí a jemně pronesla: " Neznáš mě a někdy si myslím, že ani není možné, abys mě poznal… ale věř mi, že tohle není naposled, kdy se potkáváme. Nemůžeme… a už na mě nikdy takhle nekoukej, to nemůžeš… jako mě nemůžeš nepotkat." Na to se otočila a rázným krokem odkráčela pryč. Allan sice v té chvíli nechápal, proč se mu tahle podivná holka plete do života, ale byl si jistý, že mu bylo souzeno ji potkat, tak jako mu bylo souzeno znova ji spatřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.