První kapitola - Pokoj číslo 11- 1.část

31. března 2008 v 17:30 | Dromeda |  Book by Dromeda
První kapitola je trochu nejasná, ale nebojte se, brzo se všechno vyjasní... :) Děkuju za komentáře... tohle je první část, protože se to sem prostě nevešlo...

Byla tma. Z koupelny se ozývalo lehké kapání vody doprovázené tichými vzlyky nějakého malého dítěte. Venku štěkal rozzlobený sousedův pes. Jmenoval se Seka. Byl to zlej pitbul. Každou chvíli přeskočil vysoký plot z kovových tyčí a proháněl v ulici kočky a pomalé nebo zapomenuté děti. Teď štěkal jako by spatřil samotného ďábla. Možná měl pravdu. Kap, kap. Za okny zuřivě řádila vichřice. Ohýbala staleté borovice stojící před starou hranatou budovou, která už 40let sloužila jako internát pro dívčí školu v Boughtonu. Byla to malá, neslavná škola, která sloužila i jako škola základní. I když na internátu bydleli také chlapci z okolních středních a základních škol, měli pokoje od děvčat odděleny a nesetkávali se s nimi, leda na večeřích nebo nudných schůzích vychovatelů. Teď však bylo v pokojích, umývárnách i v malinké klubovně ticho. Byla sobota a budova byla vyklizená. Alespoň si to všichni mysleli. Borovice vrzali jako zrezivělé panty otevírající brány města Boughtonu penězům a pokroku. Už dlouho se neotevřeli jak jednomu, tak druhému. Jen to dítě pořád pobrekávalo. Pes štěkal a voda kapala. Jediným pohledem Allan zjistil, že něco není v pořádku. Hrozně ho bolela hlava a všechny ty zvuky až příliš připomínali minulost. Kdyby byla v pokoji lampa, toto podivné okolí by jistě zajistilo její oslabené a jistě poslední poblikávání před naprostým vyčerpáním. Podobně se cítil i Allan.
Allan Drake byl sotva šestnáctiletý kluk navštěvující chlapeckou školu. Rodiče neměl a vyrůstal sám. Nikdo nevěděl, jak o ně přišel, jak se dostal zrovna sem, ani jak vyrostl. Allan se se svou minulostí nesvěřoval, ani neměl komu. Celkově lidem nevěřil. Na celé škole ho znali jen jako pochybného kluka, který se kdysi kamarádil s tou divnou holkou, snad nepozemskou bytostí, na kterou každý raději zapomíná. Nikdo už nevěděl, jak se jmenovala. Krom Allana. Allan se s Gabrielou bavil, chodil s ní ven a možná by se snažil i o něco víc, ale nestihl to. Najednou zmizela a nikdo nevěděl kam. Jedni, ti, kteří nekoukali na nikoho krom sebe sama, tvrdili, že se vrátila pod zem, jiní, ti, co koukali skrze prsty i na Allana, říkali, že se s rodiči odstěhovala. A pak tu byli ti jako Allan. Lidé, kteří pozorovali velice pozorně svět kolem a ti věděli, že Gabriela prostě odešla. Ačkoli měl Allan velký talent na vše, včetně chemie nebo třeba matiky, ne každý ho rozpoznával nebo chtěl rozpoznat. Někteří si o něm mysleli, že je zvláštní nebo dokonce velice pochybný… měli pravdu. Aspoň částečně. Allan byl opravdu zvláštní chlapec. Rozhodně nebyl jako všichni ostatní. Nejen, že jeho tajemná minulost zajistila jeho autoritu, ale svým zjevem se taky do vědomí spolužáků nezapsal zrovna nejlépe. Na svých šestnáct let vypadal až moc dobře, měl delší, a ačkoli on sám si to nikdy nemyslel, černé vlasy, které mu elegantně spadaly do čela, kaštanové oči, které asi do páté třídy zdobily, nebo snad zakrývali, brýle, oči, kterým sice žádná dívka nemohla odolat, avšak Allana jejich narážky a lehké flirtování ani trochu nevzrušovalo, mnohdy se tomu s Gabrielou i smáli. Většina dívek nevydržela jeho poznámky a tiché posmívání té holky v černém déle jak pár týdnů, a tak si za tu dobu, co tady bydlel, získal pověst sice hezkého, ale dost namyšleného kluka. Gabriela byla jediná, která věděla, že to tak není. Allan nebyl namyšlený, ani si o sobě nemyslel bůhvíco, jen našel "jednostranné zalíbení v té ďábelské kráse oblohových očí" jak často sám říkal, což ho až jaksi donutilo nehledat nic jiného než způsob, jak ono "jednostranné zalíbení" buď vymítit, nebo obrátit i na svou stranu. A tak se přihodilo, že Allan ostatní lidi pozoroval, představoval si jejich osudy, ale ostatní si Allana nevšímali.
Kap kap… Seka teď začal výt, jako by jen jemu šlo o život. Neměl s tím nic společného. Allan se nadzvedl z podlahy a pozoroval potemnělý pokoj kolem sebe. Přes skleněné dveře se pokoušel dovnitř dostat slabounký proužek světla ze záchodového osvětlení. Jeho přetažené ruky ovšem tíhu těla nevydržely, podlomily se v lokti a Allan skončil opět na zemi.
Vzpomněl si na Gabrielu. Jak se poprvé potkali v okýnku právě na záchodcích… byla tam úzká římsa, která stačila tak akorát na její tenounkou a lehounkou nožku. To dopoledne bylo sychravo, pršelo a římsa klouzala víc, že bylo zdrávo. Znovu si vybavil, jak jí sklouzla ta krásná, malá nožka z římsy a ona málem upadla. Ještěže právě v tu chvíli koukal z okna a zachytil ji za její černou bavlněnou mikinu ke krku. Rychle schoval cigaretu a podíval se na ni. Její oči měli barvu jasné modré oblohy. Věděl, jaké jsou, už dříve ji pozoroval a její pohled, který do dokonalosti dovedla právě sama Gabriela, ho přímo uchvátil. Nikdy si ale nevšiml, jak moc jsou modré. Neskutečně modré. "Oblohové oči." Náhle jako by se zatměla ona obloha zračící se v nich a ony pod tíhou snad náhlého procitnutí ztmavly.
"Já vím, kdo seš!" řekla plná nadšení.
"Já to vím taky… teda, vím, kdo si ty… a já taky. Kruci." Přebreptával tehdy Allan bezmocně. I v tom pokoji číslo 11, kde právě ležel na podlaze, si vybavil svěží vůni jejího parfému. Bylo to něco sladkého, trochu kyselého a jako by šla v pozadí snad i cítit vůně svěží citronády.
"Moh bys mě vytáhnout??" řekla mírně přiškrceným hlasem.
" Jo jasně… promiň." Zabral a ona pomalu, ale s rozvahou vlezla oknem dovnitř. Gabriela se usmála, ale za okamžik se zamračila.
" Tu cigaretu, prosím tě, neschovávej kvůli mně…"
" To nebylo kvůli..." Prstem ho umlčela. Nikdy se nenechal umlčet nějakým klukem natož holkou, ale z ní vyzařovala taková krása a intelekt a dokonce i respekt, že nedokázal udělat vůbec nic.
Naklonila se k němu velice blízko a začala šeptat přímo do jeho ucha: " Jmenuju se Gabriela…" Podívala se na něj. Allan věděl, že ještě neskončila, tak jenom přikývl. Její havranově černé vlasy nádherně vyrovnané se jen nepatrně vlnily v poryvech větru, který sem proudil otevřeným oknem, v kterém ještě před chvíli Allan kouřil. "…vím, že ty si Allan. Taky vím, co tady děláš. Vím všechno."
Mrkla na něj, vytrhla cigaretu z jeho pravačky a zahodila ji pryč. V té chvíli si Allan uvědomil, že mu řekla všechno, co právě chtěla. Chvíli se jen tak navzájem prohlíželi.
"A taky máš hrozně divnej nos…," vyrazila ze sebe jakoby po dlouhém zadržování a začala se hrozně hlasitě smát. To ho probudilo z jeho dočasného snění a zamračil se.
"Cože?? Můj nos je úplně normální, nevím, čemu se směješ," zvýšil hlas a snažil se vypadat alespoň trochu jako Seka. Nenáviděl narážky na tvar jeho nosu. Nebyl nijak podivný, prostě byl jen mírně pokroucený a možná jednou nebo dvakrát nalomený. Podívala se mu zasněně do kaštanově hnědých očí a znovu si prohlížela jeho nos.
"Ne, máš pravdu… je normální… asi tak jako ty." S mírnou ironií ho políbila na špičku nosu. Zatočila se mu hlava, protože si dotek holčičích rtů představoval úplně jinak. Než ji stačil obejmout, nebo jakkoli chytit, stiskla kliku, na které celou dobu držela ruku a utekla pryč. Už si přesně nevzpomínal, kolik mu tehdy bylo, ale byl si jist, že na ten okamžik v životě nezapomene. Bude si pamatovat ty oči, to, že z něj byl na malou chvíli poprvé v životě hrdina, i onu její podivnou vůni. A na to, jak ho tehdy ta malá holka hrozně naštvala, už si nikdy nevzpomněl. Od té doby taky přestal kouřit. Nevěděl, jestli to bylo kvůli její návštěvě, nebo mu to přišlo prostě odpuzující. Taky jaksi v podvědomí tušil, že to není naposled, co se s touto podivnou a krásnou dívkou setkal. A nebylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.