Tohle je básnička, kterou jsem psala už kdysi, možná když jsem měla nějakou ojedinělou duševní krizi. Každopádně, kdo ji pochopí, ať mi napíše, nejen co si myslí, ale i vysvětlení... díky mockrát...
Se svými blízkými vstříc osudu kráčí,
Nemá čas, to život ji tlačí.
Odešla mláda, tak jako nemluvně,
Říká si smrt, snad trochu omluvně.
Odešla mláda, však teď vykvet strom,
Co sadil jí Ďábel, nebo snad On?
Slzy ho kropily, úsměv zas hřál,
A teď kráčí ke konci, jak si to přál.
Když píseň skončila, zavřel jsem oči,
Spatřil jsem ji, jak k nebi se točí.
Natáhne ruce, dlaně v pěst,
Tak mizí ona. Všechnu čest!


taky moc pěkná...jak jinak:-)