Kap. první - Vždycky to může být horší (3.část)

31. března 2008 v 19:37 | Gigi & Dromeda |  Kniha
A třetí část!

Ve dveřích se objevilo nejprve břicho a potom i ruce, nohy a hlava jejich nového učitele. Jeho blonďaté vlasy na dálku zářili a jeho veselý výraz v obličeji připomínal nejvíc snad nějakého vesnického hocha, který právě vyhrál v obzvláště těžké soutěži s chlapcem ze sousední vesnice minimálně svou dívku. Vypadal ohromně a Hope by se ani nedivila, kdyby to byl manžel nebo bratr Jerniganové. Na rozdíl od jejich učitelky angličtiny se však ukázal jejich nový profesor matematiky jako skvělý bavič, inteligentní učitel i jako milý chlapík, i když, jak Hope věděla, na prvních hodinách se skoro všichni učitelé zdají být milí. Na začátku hodiny se profesor představil jako pan Darwell a na oplátku chtěl, aby se mu představili noví žáci. Dnes již poněkolikáté tedy Hope s Nathanem vstali a všem znovu pověděli svá jména, odkud jsou a nakonec pár věcí o sobě.
První hodina matematiky nebyla pro Hope ani Nathana nic moc zajímavá, protože ani jeden matematiku zrovna jako oblíbený předmět neměl. Hope dokonce zašla tak daleko (díky své předešlé profesorce), že tento předmět doslova nesnášela.
Ačkoli Hope strávila první hodinu tohoto předmětu převážně zasněným koukáním a předstíráním, že tam vůbec není, všimla si, že ji Jeremy pozoruje sice ukřivděně a teď už i ostražitě, ale přece jen zvědavě. Několikrát také zaslechla z lavic kolem sebe zaznít své jméno, a byla si naprosto jistá, že teď ji spolužačky pomlouvají ještě více, než v první hodině, ať už to bylo Jeremyho nosem, nebo jen tím, že pan profesor Darwell byl prostě trochu nedoslýchavý.
Profesor Darwell zatím odříkával svým monotónním hlasem něco jistě velmi zajímavého o novinkách ze světa matematiky, Nathan mu ovšem žádnou pozornost nevěnoval. Jeho pohled nyní zaujala okna, která pozoroval skrze sklo, a o kterých netušil, co mohou ukrývat. Jedno okno bylo pootevřené a stoupal z něj proužek dýmu barvy, která se Nathanovi vůbec nelíbila. Najednou se ozvalo hlasité PRÁSK a sklo v okně, které ještě před chvílí Nathana tak zaujalo, se roztříštilo na miliony malinkých kousků, které zmizeli někdy mezi ranní trávou o dvě patra níž. Oknem se vyvalil obrovský oblak kouře jedovatě zelené barvy a zbylá okna se začala otvírat dokořán. Nathan si uvědomoval, jaké peklo se nejspíš v první hodině chemie v druhém patře odehrává, ale nemohl nic dělat.
"Pane profesore?" ozval se někdo v první řadě "podívejte!" Luna ovšem ani nemusela profesora popouzet, protože v té chvíli již on sám směřoval pohled na mladičkou postavu profesorky chemie, která se mezitím objevila v okně protější budovy. Žáci se nestačili ani pořádně rozloučit, když se Darwell zvedl od katedry takovou rychlostí, s jakou ani on sám nepočítal, zakymácel se a vší silou vrazil do dveří. Třída zůstala opuštěná a sama. Dívky v prvních lavicích zvědavě nakukovali na chodbu, zatímco se všichni chlapci a ti, co seděli nejblíže, shromáždili u oken. Celá chemická laboratoř byla zahalena hustým dýmem a pomoc nebyla v dohledu ani v doslechu. Nikdo nevěděl, jestli jsou uvnitř ještě lidé a nikdo ani netušil, jak moc je problém vážný. Luna s Paris jen nevěřícně koukaly, sem tam se něčemu zachechtaly, ale většinu času strávily hlasitými poznámkami směřujícími na nevzdělanost učitelky.
" Všichni… ehm… všichni se okamžitě odeberou před budovu školy… tohle není planý poplach, všichni vstaňte a spořádaně se za svými učiteli dostavte…" další slova pana ředitele v rozhlase zanikly v ohlušujícím křiku blondýnek, šoupáním židlí a brebentění chlapců, když se pokoušeli co nejrychleji opustit své dosavadní stanoviště.
" Ale nemáme profesora, nesmíme nikam jít," zaprotestovala Kath v první lavici, pohlédla na Faith a uhlazeně se posadila zpět na židli, zatímco chlapci, už v půli cesty, zastavili a s vyvalenýma očima koukali na dvojici.
" Ano, pan ředitel říkal…" její slova se ztratili v přívalu hned několika neslušných odpovědí a otázek typu: Chceš se udusit? Proběhla krátká hádka, po které museli děvčata uznat, že přece jen bude lepší odejít, než zůstávat zde.
Jakmile se postavili i tyto dvě dívky, nikdo už nechtěl ve třídě déle setrvávat, a tak chlapci popadli své batohy, zaujali rádoby ochrannou pozici kolem hloučku dívek, ze kterého se ovšem nějakou zvláštní náhodou vyřadila Hope, která se pokoušela najít svého bratra, a odebrali se ke kvapnému odchodu. Nathan také ostatní chlapce nenásledoval, připojil se k Michaelovi, který vypadal, jako by byl někde úplně jinde a poté, co se se setrou našli, rozběhli se tou samou chodbou, kterou ráno už jednou utíkali, přímo ven. Na chodbě bylo cítit podivný zápach, který jistojistě vycházel z učebny chemie. V té chvíli si toho ovšem nikdo nevšímal. Hope si ani nestihla uvědomit, že nemá podpatek, a že by se jí mělo utíkat hůř, a tak utíkala rychlostí tak velkou, že by jí mohla většina dívek s oběma podpatky závidět. Všechno kolem se jí ovšem mlžilo, štípali ji oči a začala se dusit. Východové dveře byli ještě daleko. Hope se s rukou na prsou zastavila a v předklonu se pokoušela nabrat čerstvý vzduch, který se jí ovšem nedostával. Prudce se jí zatočila hlava, upadla, ale neměla ani čas si bolest uvědomit. Omdlela. Nathan si zpomalení a následného pádu sestry nevšiml a utíkal dále následován Michaelem, který se rozhlížel kolem, jakoby někoho hledal.
"Kam to, prosím tě, běžíš?" křikl Nathan po Jeremym, který se jako blázen hnal chodbou zpět do třídy.
"Jen jsem tam něco zapomněl," křikl chlapec za běhu na Nathana a mávl přitom ledabyle rukou. Nathan se ohlédl a uvědomil si, že Hope nikde není. V té chvíli si byl stoprocentně jistý, že ji viděl, jak ho už v půlce chodby předběhla, a že teď už je minimálně na konci, ne-li venku. Nezabýval se tím tedy dál a ještě přidal na rychlosti. Ze třídy po jeho levici se vyvalila Jernigenová, změřila si kolem probíhající chlapce pohledem a s panikou v očích se rozběhla k východu. Mávala přitom rukama kolem sebe a Nathan se divil, že v tom okamžiku nezačala ještě pisklavě křičet. Kdyby se nedusil kouřem a kdyby se mohl alespoň na chvíli zastavit, byl by se jí smál z plna hrdla. Teď se ovšem musel strachovat nejen o sebe, ale i o sestru, jejíž dlouhé rudé vlasy nikde neviděl. Nakonec i Jeremy je pořád někde ve škole. Ohlédl se, ale pohled mu padl pouze na Michaela běžícího těsně za ním, hluboce oddychujícího, i když teď už s mnohem klidnějším výrazem.
--*-
Jeremy se hnal chodbou, jak mu nohy stačily a vůbec nevěnoval pozornost stále se zhoršující viditelnosti, ani tomu, že většina lidí běží opačným směrem. Pro mnoho věcí by se do třídy nevracel, ale když si vzpomněl, kde nechal prsten od své stávající dívky, musel se pro něj prostě vrátit. Samozřejmě, že ta věcička zůstala pod lavicí, kam si ji uložil, aby ho ta nová holka neviděla s takovým předmětem na ruce. Celkově chtěl před ní vypadat zajímavě, moc se mu líbila. Její dlouhé rudé vlasy, které sahaly až ke konci zad, měla svázané jen lehkou gumičkou, aby jí nepoletovaly všude kolem. Překvapila ho její povaha, jak se nenechala vyvést z rovnováhy, když se před Jernigenovou takhle předvedla, obdivoval její smaragdové oči, které když na něj hleděly, jako by nevěděl, co má říct. Byl naprosto odzbrojen jejím úsměvem, který sice nerozdávala na potkání, ale byl si jistý, že i tak se nádherně směje. Ale pak? Její nešikovnost ho naprosto vyvedla z míry. V téhle chvíli nevěděl, jestli jí někdy bude moct odpustit to, že ho před celou třídou ztrapnila. Ale ta její divokost, co jí sálala z očí, když se bránila před školním trestem, ho také velice nadchla. Musel ji prozkoumat lépe.
Jak tak o Hope rozmýšlel, zamotaly se mu nohy do něčeho měkkého a než stačil cokoli udělat, už ležet na zemi vedle postavy s dlouhými rudými vlasy, které se při nárazu na pevnou zem rozhodily všude kolem.
" Ježiš, Hope… co tady děláš?" rychle se zvedl a otočil dívku na záda. Měla přivřené oči a vypadala, jako by spala. Položil si ji na koleno a sám v podřepu přemýšlel, co udělat teď. Na prstýnek v té chvíli úplně zapomněl. Rozhlížel se a jeho pohled padl na dveře nedaleko, asi 20 metrů napravo. Sice to byly dívčí toalety, ale jemu nic jiného nezbývalo. Díky tomu, že občas chodil do posilovny, zvednout a odnést Hope v náruči pro něj nebylo nijak obtížné. Nohou prudce kopl do dveří dívčího záchodku, ty se rozlétly dokořán, zády dveře podržel otevřené a zamířil s Hope v náručí přímo k umyvadlům. Na jednom koleni klečel, na druhém měl její hlavu a vypadal velmi ustaraně.
" Hope… no tak… slyšíš mě? Prober se!" ani si neuvědomoval, že ji hladí po vlasech a zasněně kouká na její tvář. Oči přivřené, ústa mírně pootevřená. Jeden pramínek jí spadl do obličeje a vlasy měla rozčepýřené, ale i tak vypadala velmi přitažlivě.
" Ne, Jeremy, to nesmíš… vždyť je v bezvědomí," říkal si sám sobě a přitom uvažoval. Měla velmi jemné vlasy a nádherně voněla. Vzduch na záchodcích zatím nebyl znečištěný chemickými výpary, a tak bylo jasně vidět, jak zlehka dýchá. Její dlouhé řasy se ani nepohnuly, protože se nehýbaly její oči.
" Jestli i ve spánku vypadáš takhle krásně…" nepřemýšlel Jeremy nad tím, co říká, protože si byl jistý, že ho nikdo neslyší. Ještě jednou se na ni velmi pozorně zadíval. Dokázal si vybavit její oči i její úsměv. Teď už se neovládal. Musel ji políbit. Teď nebo nikdy. Přivřel oči a už jen čekal, kdy se dotkne jejích rtů…
" Co… co… to děláš?" ozval se najednou popuzený hlas, ve kterém Jeremy jasně poznával Hope. Jak byla malá, byla i rychlá, a proto se okamžitě pokoušela postavit na nohy. Byla ovšem ještě zesláblá, a tak se od něj jen odtáhla a zůstala sedět opřená o zeď několik metrů od něj. Jeremy jen zklamaně zavřel oči a začal se pomalu zvedat.
" Co… co to mělo znamenat? Co si chtěl udělat?" začala Hope trochu hystericky pokřikovat.
" Nekřič, všechno ti vysvětlím!" přibližoval se nepatrně k Hope a mocně přitom máchal rukama.
"No fajn… poslouchám," opáčila Hope stále naštvaně a odtáhla se ještě o kousek dál od něj.
" Víš…" začal, ale v té chvíli si uvědomil, že vůbec neví, co by jí měl říct. " Víš co? Vůbec ti nemusím vysvětlovat, co jsem tu dělal."
" Chci vědět, cos to tu se mnou prováděl!" zakřičela Hope tak silně, až Jeremy poskočil. Její panovačný tón ho však pouze rozčílil.
"Buď ráda, že dýcháš," odvětil prudce a vyrazil ke dveřím.
"Tak si mě tam měl nechat… nikdo se neprosil, aby sis hrál na hrdinu," vypálila na něj, zatímco on se snažil uklidnit při chůzi. Prudce se zastavil: "No jasně… a kdo myslíš, že by se pro tebe vrátil? Myslíš, že si ten tvůj bratříček všiml?" zašklebil se ironicky.
" Hele… nenavážej se do mýho bráchy, ty… ty jeden nafoukanej, arogantní, egoistickej…," prskala už tak dost rozzuřená Hope.
"Co si o sobě myslíš? Víš vůbec, kdo já jsem? Já, já…" snažil se najít vhodná slova, "to ty jsi dneska zlomila nos mě, ne já tobě… víš co? Já odcházím… a dělej si tu, co chceš." Zaťal dlaně v pěst a měl co dělat, aby se za ní přes záchodky nerozběhl. Nakonec si to přece jen rozmyslel, prudce otevřel dveře a rozehnal se chodbou pryč.
"Co si o sobě vůbec myslí? Taková malá, zrzavá, tvrdohlavá…" zuřil ještě za běhu a všudypřítomný kouř zcela ignoroval. " Jasně, ať se klidně udusí. Slečinka jedna… Nikdo tě neprosil, aby sis hrál na hrdinu… bla bla bla…"pitvořil se Jeremy a vzteky dupal. Vypadalo to, že se za žádnou cenu nemůže otočit a vrátit zpět pro prsten, ani pro nic jiného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wlkeR wlkeR | Web | 20. května 2008 v 10:14 | Reagovat

Oprav shody podmětu s přísudkem a dál pár drobných překlepů.

O požárních předpisech a tak mluvit nebudu, nechci nikomu kazit náladu; jen doufám, že se to vyvine nějak zajímavěji než v pouhý románek.(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.