Kap. první - Vždycky to může být horší (2.část)

31. března 2008 v 19:34 | Gigi & Dromeda |  Kniha
Druhé pokračování... omlouvám se! a děkujeme za komentáře...

Nathan opět pohlédl na svou sestru. Stále si podpírala bradu, ale nyní už její pohled nesměřoval na učitelku, ale koloval po celé třídě. Nathan věděl, že prohlíží nové spolužáky zvláště bedlivě, a tak, jako si byl jistý, že se jeho sestra jmenuje Hope, věděl, že první dojem je u ní obrovsky důležitý.
V té chvíli Hope opravdu pozorovala nové lidi, kamarády, možná nepřátele a přemýšlela, jak by se kdo mohl jmenovat. Popravdě se tak velice bavila. Uchvátila ji jedna dívka v první řadě, která doslova hltala každé profesorčino slovo. Její hnědé vlasy střižené na mikádo se leskly ve světle žárovek zavěšených od stropu. Hope neměla ani šanci vidět ji zepředu, ale za to si docela dobře všimla zřejmě její nejlepší kamarádky, která se zrovna v té chvíli k dívce otočila, zašeptala jí něco do ucha a koukla na Hope. Překvapení, které se jí zračilo v jasných modrozelených očích, nedala najevo, ačkoli Hope si mohla být stoprocentně jistá, že nepočítala s tím, že pohlédne přímo do očí té, kterou ještě před chvílí pomlouvala. Nejistě se usmála a Hope si uvědomila, že to není Angličanka. Měla dlouhé černé a skvěle rovné vlasy, oči mírně šikmé. Usmála se na ni zpátky a pokračovala ve zkoumání. Do oka jí padl kluk s dlouhými vlasy vzadu sepjaté gumičkou, který s dalším chlapcem, černochem, zabíral místo hned za kamarádkami. Chystala se ho právě prohlédnout důkladněji, když se před ní objevil obličej jejího spolusedícího, který se na ni trošku hloupě usmíval. Protočila oči v sloup a zaměřila pohled na opačnou stranu. Přímo před nimi v lavici seděly dvě blondýnky. Jedna měla krátkou sukni a bílé triko na ramínka, druhá růžové minišaty. Hope blondýny a barbínky nesnášela, proto rychle přešla k další lavici. Tam seděla na pravé straně dívka s dlouhými hnědými vlasy, které jí splývali po zádech až po zadek. Byla oblečena v lehkém, béžovém kostýmku, který jí padl mnohem lépe než Jerniganové. Seděla spořádaně na okraji židle, ruce složené na lavici a na první pohled bylo poznat, kolik si o sobě myslí a kolik si myslí o svém původu. Po levici jí seděla dívka s dlouhými černými kudrnatými vlasy, která stále nervózně pokukovala po Nathanovi i po Hope. Sem tam něco pošeptala bohaté slečně do ucha, ale ta se na její posměšky, chichotání ani úšklebky nesoustředila, stále jen hleděla na tabuli jako skvěle vychovaná mladá dáma, za kterou se jistě považovala. Hope byla už celkem unavená a znuděná. Jerniganová povídala o jakémsi bodě ve vnitřním řádu školy, který zakazoval žákům nosit do školy ostré předměty a zbraně, ale nikdo ji nevěnoval žádnou pozornost. Snad až na dívku s mikádem a mladou dámu, u které ovšem nebylo jasné, jestli poslouchá, nebo jen zasněně kouká na profesorčina záda. Hope sama sebe přesvědčila, že bude pokračovat dále nebo alespoň tam, kam dohlédne. Pohlédla doleva a spatřila velmi hezky vypadající dívku s dlouhými černými vlasy, která sice seděla také velice spořádaně, ale už na sto honů z ní sálala neuvěřitelná, zato naprosto přirozená elegance. Na hlavě měla zvláštní účes, který jí ovšem velmi slušel. Hope musela přiznat, že se jí tahle černovláska líbí z celé třídy nejvíc. Pozorovala ji a vůbec si neuvědomila, že ji vlastně velmi neslušně okukuje. Dívka otočila hlavu a spatřila tu novou dívku s rozcuchanými vlasy a zlomeným podpatkem, jak na ni ustavičně civí. Zamávla jí před očima, aby se ujistila, že ji vnímá a usmála se na ni.
"Ahoj. Jsem Élien Richelieu," zašeptala a Hope až poskočila, když uslyšela, jak silný má francouzský přízvuk. Podala jí ruku na přivítanou: " Hope Baileyová. Těší mě. Jsi Francouzska, že?" Éliane neodpověděla, jen přikývla, protože právě v té chvíli se Jerniganová otočila a zadívala velice škaredě na Hope. " Popovídáme si potom." Éliane se otočila zpět na původní pozici a koukala před sebe. Hope se také překonala, ale zcela ohromena touto dívkou, si ani neuvědomila, co vlastně dělá. Zvedla ruku, aby si alespoň trochu upravila vlasy. Neuvědomila si ovšem, že její nový spolusedící je tak zvědavý, že ho má přímo za zády. Křup! Ozvalo se někde za ní a Hope se za zvukem s rychlostí otočila. "Au…" pronesl její soused bolestně a chytil se rukou za nos. Kdyby to byla neudělala sama Hope, jistě by se teď začala smát, ale místo toho se začala omlouvat:" Jěžiši… promiň Jerolde, je mi to líto." Rozhazovala Hope rukama kolem dokola. Spolužáci v nejbližším okruhu se začali smát a chlapec stále s rukou na nose křičet: " Beduju se Jereby, sakra." Pohledy všech žáků už nyní byli zaměřené na Hope a Jeremyho a ve třídě už se nenašel skoro nikdo, kdo by se komickému výjevu nezasmál. Jen jejich profesorce a Jeremymu to nepřišlo vtipné. Jeremymu se nikdy třída nesmála, to on se vždycky smál s třídou někomu jinému a profesorka zase nestrpěla, že už podruhé za jednu hodinu byla vyrušena a to stále stejným člověkem.
"Co se to tam děje? Slečno Baileyová? To vy?" Jerniganová se postavila na špičky a pokoušela se přes hlavy ostatních spolužáků prohlédnout na viníka.
"Moc se omlouvám, nechtěla jsem ho praštit… ani Vás vyrušit." Blekotala Hope, když spatřila Jerniganovou, jak se pokouší procpat blíže k místu mezi lavicemi. Blondýnky v prvních lavicích se válely smíchy po lavici, ale nebyl to pravý smích, dívka s mikádem se zapáleně bavila s dívkou s šikmýma očima a obě se usmívali. Bohatá dáma se jen otočila a smála se spíše tomu, jak Hope vypadá než tomu, co se stalo. Na dívce vedle ní bylo vidět, že vše pečlivě promýšlí, přibarvuje a vesele se těší na to, až to bude vyprávět v ostatních třídách. Hope si ani nechtěla domyslet, kolik "pravdy" se nakonec o sobě doví. Jediný, kdo se smál opravdu tomu, co se stalo, byla Élien.
"Tím jsem si naprosto jistá, slečno, ale udělala jste obojí." Zamračila se učitelka na svou žačku, když stála přímo nad ní. Pod nenávistným pohledem masy Jernigenové si drobná Hope připadala ještě drobnější. " Myslím, že budete první žákyně, která dostane první den na nové škole trest…"
"Ale, ale… to… "
"Ale copak? Určitě ráda píšete… napište mi úvahu na 3 strany… téma: Proč máme na školách řády školy. Slečna Cramptonová vám jistě pomůže, když si nebudete vědět rady." Dořekla profesorka, zářivě se usmála na dívku v první řadě, otočila se na podpatku a zamířila zpět ke katedře.
"Jo a… jste v pořádku, pane Weeksi?" otočila se ještě na cestě po schodech dolů Jerniganová a pohled jí utkvěl na Nathanovi, který pozoroval svou sestru velmi starostlivě, i když se těšil, až si zase jednou napíše nějakou úvahu. Neměla ani tušení, že takovýmto trestem Hope nijak neublíží, protože se ani neobtěžovala zjistit si o dvojčatech něco z předešlých škol. Byl to Nathan, jehož slohové práce vyhrávali vždy první cenu, byl to Nathan, který rád spisoval básně, i když nikdy žádnou nikomu neukázal a byl to Nathan, který se právě teď těšil na odpoledne, až bude moci začít s novou úvahou.
"Jistě, paní profesorko." Podíval se Jeremy ublíženě na svou učitelku, která si ho ovšem vůbec nevšímala. Přikývla a pokračovala ke svému cíli. Asi po dvou minutách se dala do dalšího vysvětlování školního řádu. Hope si raději lehla na lavici a svého pozorování zanechala.
V průběhu celé hodiny už nikdo ani nepromluvil, častokrát ale Nathan nebo Hope zaregistrovali zvědavý pohled věnující se ani ne tak tabuli a obrovské mase paní Jarniganové jako jejich barvě očí, délce vlasů, jejich velikosti, či reakcí.
Ani jeden z nich si nestihl uvědomit, co se vlastně stalo, když se celá třída jako na povel zvedla a učebna se rázem vyprázdnila. Zvonění uťalo monolog Jerniganové jako ostrý nůž, ona se pomalu sbalila a opustila třídu za Jeremym, který se šel podívat do zrcadla na svůj zřejmě zlomený nebo alespoň slušně naražený nos. V učebně zůstala pouze dvojčata a stále odpočívající Michael. Nathan se zvedl a vyrazil za sestrou.
"Ahoj," usmál se na ni a sotva potlačovat smích, "co ten tvůj spolusedící?" zeptal se zvědavě a při slově tvůj na sestru významně mrkl.
"Ale tak znáš to… ale co ten tvůj?" zašklebila se ironicky Hope a napodobila bratrovo mrknutí.
"Pojď, prosím tě, vypadá, jako by byl rád, že tě pozná… je nějakej divnej…" chytl sestru za rameno a přikývl. Hope protočila oči v sloup, ale doprovodila bratra až k jeho lavici.
"Ehm, ehm," odkašlal si Nathan, aby Michaela upozornil, že je v blízkosti, " Miku? Někoho ti představím. Koukej, tohle je moje sestra Hope." Usmál se a čekal na jeho reakci. Ani se na ni nepodíval, jen dál zasněně koukal: " Hm, já sem Michael"
Najednou se dveře třídy rozlétly dokořán a dovnitř vpadly dvě blondýny.
" On mi napsal, napsal mi, Paris," křičela menší dívka s kudrnatějšími vlasy a s rukama, v kterých svírala mobil, daleko nataženými před sebou. "Asi mě miluje…" vydechla, přiložila mobil na prsa a druhou rukou přitáhla Paris blízko k sobě. "Řekni něco… co si o tom myslíš?"
"Usmál se na mě, viděla si ho? Jeremy se na mě koukl a usmál," nevnímala Paris kamarádku a jen dál zasněně popisovala nějakou příhodu na chodbě.
"Ach, je tak sladký… napsal mi, že…"
"Koukl se na mě, myslím, že to něco…."
Obě se zarazili, když spatřili osazenstvo ve třídě. Nathan i Hope koukali na blondýny s otevřenou pusou a pozvednutým obočím. Chvíli bylo ticho, ale potom se ozvalo: "Ano…a dovolte, abych vám představil naše třídní hvězdy."
Paris sežehla Michaela pohledem, se zlobou na něj zasyčela, popadla kamarádku za ruku, rozběhla se k dvojčatům a dále si ho už nevšímala.
"Já jsem Paris Jessica Linwoodová…" mrkla na Nathana dívka s dlouhými vyrovnanými vlasy.
"…a já Luna Myra Iversová…" usmála se zářivě na překvapené a ohromené dvojčata dívka s kudrnatými vlasy a i s kamarádkou k nim s obrovskou rychlostí natáhla ruku, aby mohla nové členy kolektivu přivítat.
"Nathan Bailey," řekl naprosto zaraženě Nathan a pohlédl na své dvojče.
"Hope," řekla sestra a s jistým znechucením podala kamarádkám ruce.
"A já jsem Michael," ozvalo se za nimi s notnou dávkou ironie a falešné radosti. Nikdo se mu ovšem nevěnoval.
Uběhla dlouhá chvíle, ve které nikdo ani nepromluvil, až to Paris nevydržela: "Je s váma nuda." Nato popadla Lunu za ruku a odtáhla ji do první lavice, kde se usadily a začaly si velice potichu, ale zato zapáleně, povídat.
Do třídy vešly dvě dívky. " Ale teoreticky, kdybychom tuhle část rovnice nahradili číslem, které jsme již předtím vypočítali pro k, a celé to vydělili dvěma x, bylo by možné, abychom dospěli k výsledku 5."
" Ale podívej, Kath. Pro číslo 5 nám tady do toho nesedí tahle část. Takhle to být prostě nemůže. Ale mám jiný problém. Nemůžu nikam zařadit ten nový druh živočicha, který jsem objevila na zahradě. Je zcela zřejmé, že podle jeho chelicer, bych ho zařadila do klepítkatců, ale podívej se na ty jeho maxily. Udělala jsem si fotku. Počkej moment."
"A co kdybychom tuhle část, to x na druhou minus y na třetí nahradili nějakým iracionálním číslem, bylo by možné, abychom dostali číslo 0. Nemyslíš?" podívala se dívka s blonďatými vlasy na svoji kamarádku, která se zatím přehrabovala v brašně, a vyrazila za ní.
"Ale ne… skrčil se mi tady rožek," zasténala dívka nad brašnou, když z ní vytáhla fotku nějakého podivně vypadajícího živočicha, a začala okamžitě přejíždět rukou po okrajích fotky.
Pohled na dívky sklánějící se nad fotografií a určující druhové znaky tvora, Nathana i Hope donutil, dnes již podruhé, k překvapeným výrazům a pozvednutému obočí. Chvíli jen tak koukali a kroutili hlavami, než se ale stačili jakkoli vzpamatovat, vtrhla do třídy banda kluků v čele s Jeremym, který si stále ještě osahával nos a kontroloval škody. Pohled mu sklouzl na Hope přesně v okamžiku, kdy se na něj podívala i ona. Zčervenala, sklopila oči, chytila bratra za ruku a velkou rychlostí ho táhla pryč. První jí v cestě stály ony intelektuálky. Nenápadně se k nim přiblížila, vmáčkla se mezi ně a Nathana táhla za sebou. "Ahoj holky. Já jsem Hope a tohle je Nathan. Vás jsem tu ještě neviděla…" říkala nervózně Hope, i když pohledem stále sklouzávala k partě kluků, kteří se smíchem pořvávali a předváděli její výstup v hodině angličtiny.
"Já sem Faith, Faith Phan," řekla dívka s šikmýma očima a černými vlasy.
"Eh, ahoj… já sem Kathleen McMahonová… Mohla bys nám poradit? Co myslíš? Jsou tohle jasné chelicery, nebo ti to přijde spíše jako mandibuly?" zeptala se s nadějí v hlase menší blondýnka se spoustou pih na nose.
"Tak to vážně netuším holky. Jé… už zvoní… tak my už zase jdeme," usmála se Hope a pokoušela se co nejrychleji a nejneviditelněji zmizet.
Před učitelem se do třídy nacpalo ještě několik lidí, kterých si Hope za první hodinu ani nevšimla, ale přemýšlet o nich se jí teď nechtělo, a tak se jen posadila vedle dotčeného Jeremyho a předstírala, že tady vlastně vůbec není.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wlkeR wlkeR | Web | 20. května 2008 v 10:01 | Reagovat

SPAM filtry jsou zlo. Zejména ty mizerně administrované.(

Shrnu tedy své propracované poznámky do stručných výtahů:

- první odstavec příšerně dlouhej a bezpředmětnej, doporučuju buď rozsekat, nebo aspoň lehce přistříhnout.

- Zahlcení jmény. Je sice dobré, když se lidi navzájem představí, ale zatěžovat čtenáře tolikými detaily škodí zdraví.

- Shoda podmětu s přísudkem: jednají-li ve větě osoby rodu ženského či mužského neživotného bez asistence živého muže, končí přísudek Ypsilonem.

- Vidím věčný spor matematiků a biologů, takhle spolu s Ayuku občas doopravdy mluvíme, gratuluji k realističnosti, ale vytýkám brutální vraždu matiky.(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.