Kap. první - Vždycky to může být horší (1.část)

31. března 2008 v 19:31 | Gigi & Dromeda |  Kniha
Ahojky... tak je tady první kapitola... ale je hrozně dlouhá takže to vidím na hodně částí... ale nenechte si ujít ani jednu... :) jo a omlouvám se za chyby, nečetla jsem to a neopravovala je, ale když nějaké najdu, 100% je opravým... koukněte...

" Hope… pohni si, nebo přijdeme pozdě…" zařval Nathan naštvaně na svou sestru, dvojče, která se hnala hlavní chodbou Blackpoolské střední školy daleko za svým bratrem.
"Víš co, Nathane? Zmlkni! Vůbec si nedovedeš představit, jak blbě se mi na těch podpatcích běhá," opáčila Hope a pokusila se bratra dohnat.
"No jo… to jsi celá ty… jen mi řekni, kolik času si dneska strávila před zrcadlem? Co Hope? Přijdeme pozdě jenom kvůli tobě. Zvonilo už minimálně před 5 minutami."
"Náhodou jsem tam byla jen půl hodiny. A upřímně, podívej se na sebe, Nathane, tobě by taky někdy neuškodilo, kdybys po ránu koukl do zrcadla!" řekla Hope už dost naštvaným hlasem a stále se snažila dohnat svého bratra, jenže podpatky jí rychlou chůzi neumožňovaly. Nathan se otočil po své sestře a trochu zpomalil.
"Na co… nepotřebuju vypadat nijak světově, líbí se mi to tak, jak to je," zajel si rukou do vlasů, aby si je ještě více rozcuchal a pokračoval: " A pospěš, prosím tě. Kam to říkala Agnes, že máme vůbec jít?"
"Já tě nechápu," zastavila Hope v půlce chodby, čekala, až si toho její bratr všimne a bylo jí úplně jedno, jestli přijdou pozdě. " První den v nové škole, ten je snad jen jednou a ty? Ty se ani nesnažíš, abys vypadal aspoň trochu slušně. Já tě prostě nechápu." Nathan se mezitím vrátil zpět k sestře a stoupl si před ni. Byl o dost vyšší jak ona, ale z jejích smaragdových očí bylo jasně poznat, že se ho nebojí a nikdy nebála. "A jinak je to učebna 123. Vidíš, já stíhám úplně všechno."
Nathan zaťal ruce v pěst, přistoupil ještě o krok k sestře a ironicky se zašklebil. " Jo… koukám… fakt všechno… až na tu školu, co? A nestihla sis náhodou taky zapamatovat, jak se tam dostaneme?" zvedl obočí a čekal na sestřinu odpověď. Ona ovšem jen otočila oči v sloup a rozmáchlým gestem odstrčila bratra z cesty: " Tamhle, bráško," a ukázala na dveře úplně na konci chodby.
"Tak pojď, utíkej, možná tam ještě nikdo není." Podíval se na Hope a oba ve stejném okamžiku vyrazili chodbou ke své nové třídě. I když Hope běhala minimálně tak dobře jako Nathan, s podpatky jí to tolik ještě nešlo, a tak Nathan bez podpatků sestru jednoduše předběhl a ještě získal několik metrů náskok, když se poprvé dotkl kliky u dveří své nové třídy, ještě za běhu s ní trhl a vpadl tak do přecpané učebny. Ve zlomku vteřiny si všiml hned několika věcí. Nejprve zjistil, že jejich nová třída je velká se stupňovitými lavicemi a s velikou keramickou tabulí a katedrou vepředu třídy, potom si uvědomil, kolik lidí tu sedí, zaregistroval patrné vyděšené zavýsknutí několika budoucích spolužaček a nakonec si i všimnul nějakého nepatrného pohybu za katedrou. Aby Nathan zabránil srážce s postavou stojící v čele třídy, velmi rychle zabrzdil. Ovšem bylo to moc rychle a dobíhající Hope si ani nestihla všimnout, jak mají velkou třídu, kolik lidí tu sedí, a nakonec nezaregistrovala ani své dvojče, když tak náhle změnilo pozici. Na nějaké urychlené jednání bylo pozdě a za okamžik už Hope ležela na Nathanovi, přímo u nohou velmi nerudně vypadající profesorky.
" Sakra, zlomila jsem si podpatek," zašeptala zkroušeně Hope a nevěnovala pozornost ani třídě, ani svému bratrovi, jen smutně pozorovala zničenou botu, stále pěvně zaklíněnou někde mezi bratrovým ramenem a jeho hlavou. Nathan se pokoušel vymotat s tohoto vězení, odstrčil sestřinu nohu kousek nalevo a přitom se opatrně posadil: "Jo… nejspíš o moji ruku," řekl naštvaně a prohlížel si svou mikinu, na které zůstala od podpatku pěkná skoba.
" Ehm, ehm…" ozvalo se od katedry. Obě dvojčata zvedla hlavu a v té chvíli si uvědomila, že nejsou sama, ale že je pozoruje nejen profesorka, ale i celá třída. "Ano, jak jsem říkala… v tomto roce očekáváme 2 nové studenty a jak jste si jistě všichni všimli, máme tu čest, je tady slavnostně přivítat," dořekla profesorka a podívala se pohrdavě na dvojčata sedící nedaleko na zemi. Celá třída se začala hlasitě smát a Nathan si všiml, že dokonce jeden nebo dva chlapci začali tleskat. Hope i Nathan se pomalu zvedli a chtěli se omluvit, ale profesorka je nenechala domluvit: " Mohli byste se nám…" hrdě se rozhlédla po své třídě: "… představit? Nebo jste si připravili nějaké jiné skvělé číslo?" třída se dala opět do smíchu.
Nathan zvedl obočí a zvědavě se podíval na Hope. V té chvíli mu bylo naprosto jasné, že se cítí úplně stejně jako jeho sestra, a že ani jemu, ani Hope se tahle učitelka vůbec nelíbí. Po pár prvních slovech se mu znechutila natolik, až si uvědomil, že ji nebude mít nikdy v lásce. A Hope na tom byla úplně stejně.
Odkašlal si a podíval se dlouze na profesorku, která se široce usmívala na svou třídu: " Takže… já jsem Nathan… a tohle je moje sestra Hope," ukázal na sestru, která se skláněla nad svou botou a po pádu měla mírně rozcuchané vlasy. Několik dívek v první řadě se zachichotalo a jedna z druhé řady pošeptala něco do ucha svojí spolusedící. Nathan už byl dost nervózní, takže ho to ani nemohlo znervóznit víc.
" Ano, Baileyovi… tak šup, jděte si sednout a všichni budeme zticha," vykřikla profesorka na zjevně rozladěnou Hope, která ji zpražila nenávistným pohledem, na který ovšem profesorka reagovala jen úsměvem tak plným falešné sladkosti, až se Hope udělalo špatně. Ve třídě byla jen dvě volná místa, a tak je dvojčata obsadila. Hope se posadila k celkem hezky vypadajícímu klukovi a Nathan si všiml, že je to jeden z těch, kteří jejich výstupu tleskali. Nelíbil se mu. Sám se potom posadil k chlapci s delšími vlasy, který polehával na lavici a vypadal, jako by si celého výstupu ani nevšiml.
"Ahoj… můžu si přisednout?" podíval se na chlapce, ale on se jen nepatrně nadzvedl, něco nesrozumitelně zahuhlal a dál ležel na svých rukou. Nathan se tedy dál neptal a posadil se. Všiml si, že Hope zatím podává ruku novému spolusedícímu a tak ji napodobil: " Jmenuju se Nathan."
" Jo, já vím, a tamto je tvoje ségra Hope. Já sem Michael, Michael Ashwin."
" Ticho tam vzadu… to, že tady máme nové spolužáky, neznamená, že se budeme bavit a nedávat pozor. Na to máme přestávky."
" Kdo to je? Je dost nepříjemná a vypadá nabubřele."
"Hmm… to je moje matka," řekl ledabyle a čekal, co bude spolusedící dělat.
Nathan se vyděsil a začal se omlouvat: " Eh… to jsem nechtěl… promiň… já jsem to tak nemyslel, chtěl jsem říct, že se mi tak jenom zdála… že tak moc nevypadá… teda vypadá, ale nemyslel jsem to tak… že jí to neřekneš?"
"Ticho jsem řekla… pane Bailey, myslíte si, že to pro vás snad neplatí? Nebo snad pro vás, pane Ashwine?"
Nathan neodpovídal, jen se podíval na Michaela, který se lehce usmíval a kroutil hlavou. Potom zašeptal: "Že tohle vždycky zabírá, co říkáš. Není to moje matka, dělal jsem si srandu. Je to stará flundra a nemá ráda lidi, co nežerou její předmět, ale jinak je jí to jedno. Dělej, že děláš a budeš v pohodě."
"Nejsi ty nějakej divnej? Tohle je pěkně blbá sranda, abys věděl." Zajel pohledem na svoji sestru a všimnul si, že jen sedí, rukou si podpírá bradu a znechuceně kouká na tabuli a na obrovská záda profesorky. Teprve teď si mohl Nathan svou novou profesorku prohlédnout pořádně. Její postava zabírala více jak polovinu tabule, i když byl Nathan dost daleko. Pro dnešní slavnostní den se navlékla do kostýmku sytě růžové barvy s krátkou sukní po kolena. Měla světle červené bačkory a její kotníky v nich vypadaly ohromně. Popravdě, těžko by se na ni hledalo něco, co nebylo ohromné. Vlasy, které se pro dnešek rozhodla vyčesat do obrovského objemu, měla spíše hnědé, kolem uší už se ovšem začaly ukazovat šediny. Na své žáky koukala skrze brýle s obloučkovými obroučkami a přes mnoho dioptrií s obrovsky zvětšenýma tmavě, až nezdravě zbarvenýma očima. Růžová zvýrazňovala její dětskou povahu, tu, s kterou měli dvojčata později veliký problém, a šedá ve vlasech zase skutečný věk profesorky natolik zaskočené rychlostí času, že ani ta barevná spona ve vlasech nemohla změnit skutečnost, že bude muset brzy s učitelským týráním dětí přestat.
"Jmenuje se Jerniganová, kdyby tě to zajímalo. Darla Jerniganová." Přerušil Nathanovo dumání Michael a otřásl se při pohledu na svou profesorku angličtiny. Ta se za hlukem otočila, ale neviděla nic jiného než Michaela ležícího na lavici a nového žáka Nathana koukajícího teď už z okna. Ten chlapec se jí vůbec nezdál. A ta jeho sestra stejně tak. Jak si dovolili narušit hodinu, jak zesměšnili tu její skvělou dobu, kdy měla čas poučovat své žáčky. Už v té době v ní začala vznikat neobliba, která později vyústila až v čirou nenávist.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wlkeR wlkeR | Web | 20. května 2008 v 9:12 | Reagovat

No, krása, spam filtr nepropustí žádnej slušnej komentář, zkusim to po částech..?

2 wlkeR wlkeR | Web | 20. května 2008 v 9:12 | Reagovat

Část 1:

Omluva, ale jsem fyzik fušující do biomechaniky: Souhlasím s tím, že na podpatcích se blbě běhá, ale člověk se může snažit. A pokud se snaží, opravdu nemá čas ani dech na tak dlouhé věty.

3 wlkeR wlkeR | Web | 20. května 2008 v 9:12 | Reagovat

Část 2:

Co se celého textu týče, všímám si, že občas používáš zvláštní předložky - no, možná je to moderní, já nevím, ale ani zvukově se mi to nějak nepozdává.( Opakování slov - včetně jejich kořenů, třeba nervózní, znervóznit - omelu pro jistotu ještě jednou; Čeština sice nemá úplně ideální slovní zásobu, ale i tak se v nouzi nějaké to synonymum vždycky najde. Pokud s tím máš problémy, používej třeba slovník - nech si slovo přeložit třeba do Angličtiny, pak zpátky do Češtiny a hned máš použitelných výrazů tuny.

4 wlkeR wlkeR | Web | 20. května 2008 v 9:16 | Reagovat

Část 3 týkající se děje je označena jako spam. Nechápu tyhle filtry, který pustí "pojďsepodívatnamůjblogízsek" (a dokonce i zprávu neobsahující nic jiného než text SPAM) a ne normální drobnou poznámku, že jsem proti zneužívání učitelů, ať už jakkoli sadistických, pro role záporňáků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.