1.kapitola-PRAVDA 3.část)

31. března 2008 v 17:42 | Gigi
finální část...huráááááá

"To přece nemůžete myslet vážně?! T-to nejde, abyste mi nejdřív řekli tolik věcí o světě kouzel a o tom všem a pak to zakončili tím, že do něj nebudu patřit. Já vím, že je to nebezpečné a že se o mě bojíte a možná i tím víc, že jsem vnučka Tar-Míriel, ale po tom všem, co teď vím, už nemůžu být dál normální holka, která o magii nikdy nezavadila ani prstem. Navíc, pokud jsem to dobře pochopila, pan Phoenix si myslel, že jste velice dobří kouzelníci a takových nikdy není dost a myslím, že právě teď je ta nejlepší doba na to, abyste se vrátili zpátky do světa kouzel a mě vzali s sebou, protože jestli
Mothrod nakonec vyhraje, ani svět daltů už nebude v bezpečí a kouzly se snad můžeme bránit o něco déle. Prosím."
"Allin, ty to ale nechápeš. Nevidíš to nebezpečí, které ti hrozí, protože jsi je nikdy předtím nezažila a my nebudeme riskovat, že se tobě nebo nám něco stane. Nikdo z této rodiny se už NIKDY k magii nevrátí. Je ti to jasné?" řekl neoblomně Bran.
"Brane," ozvala se váhavě Helen, "neměli bychom to přece jenom ještě zvážit? To, co jsi teď slyšel z úst své třináctileté dcery, bylo moudřejší než tolik slov vyřčených učenými kouzelníky, že to snad stojí za chvíli přemýšlení, ne?"
Bran překvapeně hleděl na svou manželku a ona zase na něj. Helen vlastně neměla v úmyslu porušovat to, na čem se s Branem dohodli, ale když slyšela, jak její dítě s velkou vážností mluví o věcech, o kterých v podstatě nic neví, něco se v ní zlomilo. Allin chtěla kouzelnickému světu pomoci, i když k tomu neměla naprosto žádný důvod, takže přece nemůže ona a Bran zůstat sedět s rukama v klíně a nic nedělat, protože Mothrodovo zlo se opravdu stále více rozšiřuje a za chvíli před ním nebude v bezpečí vůbec nikdo. A právě proto se musí všichni tři vrátit do světa magie a Allin musí vystudovat Mantvu, aby mohli pomoci, jak jen to půjde.
"No, opravdu nevím, co mám říct. Když ale uvážím všechna pro a proti, tak nakonec myslím, že jsme se rozhodli unáhleně a že bychom se opravdu měli k magii vrátit. Konec konců, jak jinak by ses mohla bránit proti démonům, kdybys neznala žádná kouzla. Takže ano, vrátíme se do světa magie a pokud ti přijde z Mantvy dopis, nevidím jediný důvod, proč bys tam nemohla studovat. Je to přece nejbezpečnější místo v celé Británii," rozhodl Bran.
Allin rodiče s radostným výkřikem objala a vykřikla: "To je snad ten nejlepší dárek, jaký jsem mohla k narozeninám dostat."
"No, vidíš, málem bychom ti zapomněli popřát. Tak tady chvíli počkej, my skočíme nahoru pro dárky," usmála se Helen na dceru a pak s Branem odešla.
Allin stále seděla v křesle a pomalu nemohla uvěřit tomu, co se teď stalo. Je čarodějka, opravdová čarodějka s kouzelnou mocí a bude studovat na škole magie. Bylo to jako sen a Allin doufala, že se z něj nikdy neprobudí. I počasí jakoby sdílelo její radost a naději - bouře přestala, mraky se protrhaly a opět vysvitlo slunce. Lidé vyšli ze svých domů a byli šťastní, že tento nečekaný rozmar počasí ve zdraví přežili a že už je zase krásně…
"Moc děkuju," řekla Allin, když rozbalila poslední balíček od rodičů, ve kterém byla velmi stará krabička popsaná elfími runami a v ní stříbrný prstýnek s očkem z pravého safíru. Měl úplně stejnou barvu jako oči Allin a Helen.
"To je prstýnek po tvé babičce. Je to další malé dědictví. Je ještě jeden s jantarem. Ten je po tvém dědečkovi a dostala jej tvoje teta," vysvětlila Helen a smutně se usmála, když mluvila o své sestře Rorien, kterou už velmi dlouho neviděla, stejně jako svého švagra Raina a neteř Lily.
"Nebuď smutná, Helen. Určitě ji v brzké době zase uvidíš," řekl povzbudivě Chris a objal svou manželku kolem ramen.
"Určitě, mami. Přece nemohli jen tak zmizet. Za nedlouho se objeví a zase budeme všichni šťastní a spolu," přitakala Allin a pak si posbírala své dárky a odešla k sobě do ložnice.
Jakmile za sebou zavřela dveře a složila svůj náklad na postel, otevřela okno a posadila se na parapet. Dívala se dolů na ulici, kde se procházeli lidé šťastní ve své nevědomosti, děti si spokojeně hráli a výskali, psi už neštěkali, ale klidně leželi a vyhřívali se na sluníčku. Ano, nikdo z nich neměl ani tušení, že dívka, která na ně shlíží z okna, je čarodějka a její rodiče také. Neměli ani tušení, že mnoho dalších kouzelníků a čarodějek právě nasazuje své životy v bojí se zlem, aby oni - obyčejní lidé- jejich rodiny, i všichni další obyvatelé světa - normálního i kouzelnického - mohli dál žít v klidu a míru.
Poprvé za dlouhou dobu vytryskla Allin na tvář slza. Další už ale nepřišla, protože Allin v sobě našla nějakou vnitřní sílu. Věděla, že být čarodějkou nebude nic lehkého a už vůbec ne v těchto zlých časech, ale s tím se nedalo nic dělat. Jednou se tak narodila a přijalo svou roli, i když nemusela,
takže teď přece nebude brečet. To by nebylo k ničemu. Tyto časy si žádají jen silné a vyrovnané osobnosti a ufňukánci, ti, ať se někam schovají a nevystrkují nos, dokud se bouře nepřežene.
Pak se Allin začaly honit hlavou myšlenky odpovídající jejímu věku. Přemýšlela teď o tom, jak vysvětlí ve škole, že tak najedou odchází jinam, jestli je čarování těžké a jestli ji budou dva zameškané roky v přípravce moc chybět, jak vlastně Mantva vypadá a jestli si mezi tolika čarodějkami a kouzelníky najde přátele, protože většina jejích nových spolužáků už jistě vyrůstala s vědomím, že jsou čarodějky nebo kouzelníci, zatímco ona o tom věděla asi tak hodinu.
"No, Allin," řekla si, "jednou ses do toho vrhla po hlavě, tak teď přece nebudeš couvat. Sama moc dobře víš, že i když se teď pořádně bojíš a asi ještě nějakou dobu bát budeš, že by ses už nedokázala vrátit k obyčejnému životu, když už jednou víš, kdo jsi. Takže, vzhůru do toho a ničeho se neboj." S tím Allin seskočila z parapetu zpět do ložnice a zamířila za rodiči, aby se jich zeptala ještě na několik věcí, které se ji vyrojily v hlavě.
"Allin, posaď se, za chvíli bude oběd," oznámila Helen, když Allin vešla do kuchyně.
Allin se tedy posadila ke stolu, řekla: "Jak se na Mantvu vlastně jezdí?" a s očekáváním hleděla na rodiče, protože čekala nějaký úžasný magický způsob, kterým se stovky studentů do školy dostanou.
"Na Mantvu se jezdí obyčejným vlakem z nádraží St. Pancras z nástupiště 13," odpověděla Helen.
"Vlakem? Na kouzelnickou školu se jezdí vlakem?" opakovala Allin poněkud zklamaně.
Bran se začal smát: "A cos čekala? Košťata, létající koberce nebo přenášení? To by přece způsobilo daleko větší rozruch než odjezd z utajeného kouzelnického nástupiště."
"Já vím, ale myslela jsem, že i v tom bude trochu magie," zamumlala Allin sklesle, ale ihned pokračovala ve svém vyptávání: "No a jak Mantva vypadá?"
"Mantva je obrovský hrad. Věř mi, že než se tam pořádně vyznáš, budeš mít polovinu studia za sebou, protože je tam mnoho tajných chodeb a schodišť a prostě je to celé prostoupené magií, takže opravdu nemusíš být smutná z toho, že tam pojedeš vlakem, protože na Mantvě si magie užiješ ažaž," vysvětlovala Helen.
"No, páni. Už abych tam byla. A Mantva leží daleko od Londýna? Když se tam jezdí vlakem,tak asi jo, že? A to se jim vyplatí vozit všechny studenty každý den tam a po vyučování zase zpátky domů?"
"Mantva leží daleko na severu Anglie, v horách skoro na hranicích se Skotskem. Nikdo kromě kouzelníků neví, kde je, ale pokud se náhodou stane, že se k ní nějaký dalt dostane, nic nevidí. Jen hory a lesy.
No, Mantva je vlastně součástí Mantev, což je takový stát ve státě, protože už leží v Británii. Původně byly myšleny jako kouzelnická vesnice, ale rozrostly se tak, že jsou teď jediným státem na světě, ve kterém žijí pouze kouzelníci a čarodějky. Dělí se na čtyři čtvrtky: Severní, Západní, Jižní a Východní. Mantva leží v Severní čtvrtce nebo možná na její hranici, protože nikdo nikdy nezjišťoval, kde je severní hranice Mantev.
Mantva, Allin, je internátní škola, takže domů budeš jezdit pouze na letní prázdniny a samozřejmě také na Vánoce a Velikonoce, když budeš chtít."
"Mantva je internátní škola? To nezní vůbec špatně," zazubila se rošťácky Allin.
"Moc si od toho neslibuj, drahoušku. Jakmile něco provedeš okamžitě se to dozvíme," řekla naoko přísně Helen.
"Neboj, mami. Vždyť přece víš, že já nikdy nedělám nic, co by se příčilo školnímu řádu," odpověděla Allin a od smíchu ji skoro slzely oči.
"Allin, nedělej si z toho legraci. V těchto časech by měl každý dbát o svou bezpečnost a ctít všechny řády a nařízení, která k tomu dopomáhají," zamračil se Bran na dceru.
"Ale, tati, já přece vím, že by byla hloupost něco vyvádět, když jsou všude kolem démoni a čarodějnice a černokněžníci. Rozhodně sama problémy vyhledávat nebudu, ale oni si většinou vyhledají mě, i když o to vůbec nestojím."
"Dobře, dobře. Tvůj slib, že problémy nebudeš vyhledávat mi úplně stačí, ale ještě mi slib, že když si nějaký ten problém vyhledá tebe, že o něm nejdříve řekneš nějakému profesorovi než ho začneš bezhlavě řešit sama."
"Ano, tati, slibuju. Nebudu se na Mantvě pouštět do ničeho, co by jen trochu zavánělo nebezpečím," ujistila Allin Brana, aniž by věděla, že tento slib stejně nakonec nedodrží.
"Tak to jsem rád. Máš ještě nějakou otázku?"
"Vlastně ano. Jak se Mantva jmenuje celým názvem? Přece to není jen Mantva, ne?"
"Jmenuje se Škola čar a magie v Mantvách, ale všichni jí stejně říkají Mantva," odpověděla Helen.
"Aha. Tak to mi zatím stačí," usmála se Allin a pustila se do jídla.
Chris vstal od stolu, přešel k manželce a řekl: "Ta holka je ale zvědavá. Nevím, po kom to zdědila."
A Helen na to: "Zvědavá nezvědavá, hlavně, že se těší."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.