1.kapitola-PRAVDA (1.část)

31. března 2008 v 17:35 | Gigi
Tak je tady první část první kapitolky k Allin(jinak se to sem nevleze)...doufám,že si ji někdo přečte a že se bude líbit...a předem mooc děkuju za komenty...Vaše Gigi

Beckenham - řekli byste, že je to obyčejné londýnské předměstí, kde žijí obyčejní a spořádaní lidé. Ono tomu tak opravdu je, ale v ulici Holmedene Close stojí dům a jeho obyvatelé se tomuto popisu více než vymykají.
I jejich dcera, Lucy Delaneyová, si myslela, že jsou obyčejní, ale dvacátého pátého července roku dva tisíce tři musela tento názor změnit, protože jí rodiče řekli celou pravdu o jejím životě.
Myslím, že vy ani já bychom nezareagovali tak jako Lucy- totiž byli z toho nadšení. Spíš bychom byli vyděšení a vystrašení a až bychom překonali počáteční nedůvěřivost, zřejmě by se nám udělalo tak trochu špatně než by se ono nadšení dostavilo…
Někdy v našem životě přicházejí změny, o které nestojíme a které si nepřejeme,ale když už přijdou, jsme rádi, že se udály, protože změní náš život tak závratně, jak to jen nečekané změny umí.
A přesně to se stalo Lucy jednoho nádherného letního dne, který se k takovým závratným změnám rozhodně nehodil.
Jako každé prázdninové ráno, když se Lucy probudila, zůstala ještě chvíli ležet a vychutnávala si, že nemusí nikam spěchat, že se může klidně dívat z okna na svítící slunce a jen tak se válet v posteli. Jenomže pak, jakoby ji někdo neviditelný popohnal, rychle vyskočila z postele, protože měla pocit, že se dneska něco stane. Ne něco hrozného, ale něco příjemně překvapujícího. Co to bude, to nevěděla.
Rychle se tedy oblékla, dlouhé černé vlasy svázala do drdolu, vyběhla z pokoje a letěla jako uragán po schodech dolů do kuchyně, kde se její rodiče právě usadili ke snídani. Před dveřmi přibrzdila, vešla a se svým typickým veselým úsměvem řekla: "Dobré ráno. Jenom se něčeho napiju a půjdu si zaběhat."
A než mohli rodiče něco namítnout, vyklopila do sebe Lucy sklenici džusu a vyběhla zadními dveřmi z kuchyně, aby se jako každý den mohla, dokud je ještě po ránu chladněji, proběhnout a protáhnout si nohy.
"Brane, myslíš, že se nám někdy podaří říct jí to, když je pořád tak strašně rychlá? V jednu chvíli tady je a ve druhou už pobíhá někde venku," oslovila Helen svého muže, když Lucy opustila kuchyň.
"No, Hellie, myslím, že to bude složité, ale nějak se to určitě povede. Venku přece nepobíhá celý den a myslím, že až ji budeme k večeru přát, bude to ta pravá příležitost. Už se tím netrap. Lucy se tak narodila stejně jako my a s tím nic nenaděláme. To půjde, uvidíš," odpověděl Bran.
A zatímco se v jejich kuchyni odehrával tento rozhovor, probíhala Lucy čtvrtí, zdravila všechny kolem sebe a až na ten zvláštní pocit, který ji přepadl ráno v posteli, neměla nejmenší tušení, že se něco chystá.
Právě dobíhala k parku, kde si chtěla na chvíli odpočinout, když ji cestu zastoupil podivný drobný mužík v plátěném obleku a s kloboukem na hlavě a se zářivým úsměvem řekl: "Dobré ráno, slečno Tar- Míriel. Tak dnes to přijde, že?"
Než mohla Lucy jakkoli reagovat, otočil se muž na podpatku a rychle rázoval ulicí pryč. Lucy za ním hleděla málem s otevřenou pusou a mozek jí pracoval na plné obrátky, jak se snažila přijít na to, zda toho muže už někdy viděla, proč ji oslovil tím zvláštním jménem a jestli to má něco společného s tím jejím divným pocitem z rána.
Zamyšleně došla do parku a posadila se na houpačku. Přemýšlela by tam snad donekonečna, kdyby několik dětí v jejím věku nezavolalo její jméno: "Lucy! Hej, Lucy! Slyšíš? Co je s tebou?"
"Jé, Rachel! Vůbec jsem si vás nevšimla. Nějak jsem se zamyslela," řekla Lucy, když k ní její spolužáci Rachel, Dean, Donna, David, Jenny a Jimmy došli.
"No, to jsme si všimli. Jenom ti chceme popřát všechno nejlepší k narozeninám, když už jsme tě tady zastihli," usmála se na ni Rachel.
"To je od vás moc hezké. Děkuju, ale už budu muset jít. Naši asi chystají nějakou oslavu, tak bych se měla taky ukázat doma. Zatím ahoj," rozloučila se Lucy a zase odběhla.
Když byla z parku venku, pořádně si oddechla. Přesně těchto šest lidí nemohla skoro vystát. Bylo sice pravdou, že nějakou dobu s nimi hodně kamarádila, ale po tom, co se dali dohromady s jednou partou z vyšší třídy, se jim Lucy snažila vyhýbat, jak mohla. Ve škole se s nimi sice vídala každý den, ale vždycky když ji zvali, aby s nimi šla někdy po škole ven, hledala všemožné výmluvy, aby se tomu vyhnula. Lhaní se jí sice docela příčilo, ale v tomto případě se rozhodla udělat výjimku, protože o oné partě z vyšší třídy, se kterou se stýkali, kolovalo tolik pověstí, že každý, kdo měl alespoň trochu rozumu, s nimi nechtěl nic mít. A mezi takové lidi se rozhodně počítala i Lucy. Sice si tím vysloužila pověst zvláštní holky, která se skoro s nikým nebaví, ale to jí bylo jedno, protože věděla, kdo to o ní šíří a taky věděla, že lidé, kteří ji doopravdy znají, ví, že taková není. Pravda, takových lidí moc nebylo a teď ještě míň, když se tři její největší přátelé, trojčata Nell, Tim a Sally, odstěhovali do Walesu, ale několik jich přece jen zbylo.
"Dobrý den, paní Stathamová," pozdravila Lucy jejich starou a velice nepříjemnou sousedku, která zřejmě neměla na práci nic jiného než vysedávat v křesle před svým domem a pozorovat, co se kde šustne.
Paní Stathamová po Lucy střelila zlobným pohledem, jakoby ji vyrušila od nějaké důležité činnosti, ale přece jen bručivě odpověděla. Lucy ten den už podruhé na někoho hleděla málem s otevřenou pusou, protože dostat od paní Stathamové odpověď na pozdrav, byla opravdová vzácnost a málokdo ji zažil
"Dneska je opravdu nějaký divný den," říkala si Lucy, když vešla do kuchyně a posadila se ke stolu, aby se mohla nasnídat. Byla doma sama, protože rodiče odjeli na nákup, jak se dozvěděla ze vzkazu uchyceného na lednici magnetem.
Sotva spolkla Lucy první sousto z lákavě vypadající snídaně, zazněla z obývacího pokoje z televize, kterou někdo zapomněl vypnout, znělka upozorňující na mimořádné zprávy. Lucy okamžitě vyrazila do druhého pokoje, protože věděla, že mimořádné zprávy se vysílají opravdu jen tehdy, když se děje něco hodně zlého nebo divného.
"…den, vítejte u mimořádných zpráv," říkal zrovna komentátor, když si sedala na pohovku. "Prosíme diváky, aby následujícím informacím věnovali veškerou pozornost, protože je zcela jasné, že to, co se začalo dít je velice závažné.
Dnes ráno byl v jižní Anglii vyhlášen nouzový stav, když se tam z ničeho nic přihnala bouře, kterou doprovázel silný liják, vítr a vlny dosahující výšky několika metrů. Meteorologové netuší, jak je to možné, protože žádný z jejich přístrojů neukazoval, že by se nad mořem nějaké bouře formovala. Nicméně, nejdůležitější je, že se bouře žene na sever a co nevidět dorazí do Londýna a zřejmě se požene dál. Proto buďte všichni opatrní, zdržujte se v okolí svých domovů a zavřete všechna okna a dveře.
Jakmile se dozvíme něco nového, budeme vás okamžitě informovat. Zatím nashledanou a hodně štěstí."
"Co se to dneska děje? Nejdřív ten divný muž, pak mi paní Stathamová odpoví na pozdrav a teď zase nečekaná bouře. Že by to všechno mělo něco společného s tím mým zvláštním pocitem? Ale to přece není možné, aby jeden pocit ovlivnil tolik věcí. Nebo je? No, každopádně se dneska stane něco moc zvláštního," přemítala Lucy polohlasem, zatímco rázovala po domě a zavírala všechna okna.
Když byla hotová, vyšla před dům, aby se podívala, jak to vypadá venku. Viděla, že není sama. Skoro před všemi domy, na které dohlédla, stáli lidé a znepokojeně se dívali k zatím nádherně modré obloze se zářícím sluncem. Počasí se však změnilo během okamžiku. Přihnal se silný vítr, který ohýbal stromy a lámal lidem slunečníky na zahradách a hned za ním následovalo v dálce zaburácení hromu a obloha se ve vteřině zahalila kouřově šedivými dešťovými mraky. Pak oblohu rozčísl klikatý blesk a sjel pomalu až k zemi. Z několika domů se ozval pláč malých dětí a rozčilený psí štěkot, který se ostatně, jak si teď Lucy uvědomila, ozýval celé ráno.
Lucy se vrátila do domu a slyšela, jak se televize, kterou pro jistotu nechala zapnutou, vypnula. Zřejmě vypadl proud. Celý den potemněl, jakoby se večer rozhodl, že přijde dřív. Lucy nervózně vyhlížela z okna na silnici, na kterou právě dopadly první dešťové kapky, jestli už se rodiče nevrací z nákupu. Bouřky se sice nebála,ale ten divný pocit, který ji už od rána pronásledoval, teď stále sílil a ona už si nebyla tak jistá, že se nestane nic hrozného.
Právě, když se jí tyto temné myšlenky honily hlavou, uslyšela z venku křupání štěrku na příjezdové cestě- rodiče se konečně vraceli. Lucy rychle běžela k hlavním dveřím a s trhnutím je otevřela v okamžiku, kdy sjel po obloze další blesk doprovázený ohlušujícím zahřměním. Helen s Branem rychle vběhli i s nákupem do předsíně a zabouchli za sebou dveře.
"Jste v pořádku?" zeptala se Lucy.
"Ano. Nic nám není, ale ta cesta byla šílená. A co ty? Není ti nic?" řekla Helen a střelila pohledem po Branovi, který si jejich dceru prohlížel stejně zkoumavě jako si vědec prohlíží nový objev.
"Taky mi nic není. Vážně, tati," odpověděla Lucy, která si otcův pohled naštěstí vyložila nesprávně. " A pojďte se trochu usušit, vždyť jste úplně promoklí," dodala a Helen se nad starostlivostí své dcery musela usmát.
Mezitím, co se rodiče v ložnici převlékali do suchého oblečení, vybalila Lucy jejich nákup. Pak si sedla v obývacím pokoji do křesla a pozorovala, jak za okny zuří bouře. Po chvíli se k ní připojili i rodiče.
"Lucy, musíme si spolu o něčem promluvit," oznámila Helen dceři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.